Prokletí prvorozeného 9: Akatsuki

Kapitola 9: Akatsuki

Skrýš Akatsuki

Zahalené postava Uchiha Madary klečela před sochou, do která se užívala k zapečetění Bijuu.
„Můj pane, vše je již téměř připraveno jak jsi žádal“ pronesl do prázdna, téměř jakoby k soše.
Jeden, dva údery srdce se nic nedělo, poté však otevřela socha sedm očí z devíti.
„Ach můj věrný služebník“ rozezněl se místností hlas připomínající burácení letní bouřky. „Proč mě rušíš, když jsou přípravy hotové jen téměř?“
„Vyskytl se jistý problém, který v současné situaci, nedokáži vyřešit a…“
„MADARO NEMYSLÍŠ, ŽE TĚCH NEVYŘEŠITELNÝCH PROBLÉMŮ MÁŽ V POSLEDNÍ DOBĚ NĚJAK MOC?“ zařval hlas, až se jeskyně otřásla. „Daroval jsem ti Peina, nositele Rinneganu a co jsi udělal ty? Obětoval jsi ho, jako bezcenného pěšáka. Výš že dalšího smím na svět vyslat až za padesát let.“
„Nerozčilujte se, nebyla to má vina, Pein si to zavinil sám. Navíc, nyní se jedná o zcela unikátní situaci, do našich plánů se zamotává Tsuru…“
„NEVYSLOVUJ TO JMÉNO!!!!!“ zařval hlas. V jeho tónu se vedle vzteku objevila i jiná, překvapivější emoce. Strach. „Budiž, jestli je v tom zapleten on, bude jedině dobře, když ti pošlu pomoc Madaro.“ Dodal asi po minutě ticha hlas.
„Kdo to bude?“ otázal se Madara se spokojeným úsměvem ukrytým pod maskou.
„Koho bych tak mohl vyslat, když Rinnegan není k dispozici?“ otázal se hlas a vytratil se.
„Chápu“ zasmál se Tobi, „takže to bude ona.“

„Nechápu, jak se to mohlo stát, Ichigo i Hachi byli silní, hodně silní, s dokonce i já bych se dvakrát rozmyslel, než bych bojoval proti Ichigovi, tak co se sakra mohlo stát?“ zamračil se Kisame na Sasukeho, jenž seděl naproti němu. Oba Akatsuki se nacházeli v prostorné místnosti, ve které se scházela celá Akatsuki, nyní v ní však seděli pouze oni dva.
Odpovědí na Kisameho otázku bylo však jen Sasukeho mlčení.
„Co? Říkal jsi něco?“ zeptal se Sasuke zaraženě a odlepil pohled od země.
„Nic, vůbec nic“ zamračil se Kisame.
„Aha, tak to je dobře, byl jsem trošku mimo myšlenkami.“
„Hmmm, jasně, jako….“ Zamručel Kisame, když v tom se zarazil. Za Sasukeho zády se zhmotnila postava v Akatsuki plášti, s černými vlasy a Maskou na obličeji.
„Madara-sama“ Kývl Kisame nadřízenému na pozdrav. Sasuke nezareagoval nijak, jen se lehce otočil a upřel své černé oči na Madaru v prazvláštním, nic neříkajícím výrazu. Madara mu jeho upřený pohled oplatil. Chvíli se na sebe jen tak dívali, dva poslední členové klanu Uchiha, poté však Sasuke odvrátil zrak.
„Vyrážíte na cestu, okamžitě.“ Oznámil Tobi z ničeho nic. „Vaším cílem je stará svatině poblíž Suny.
„A co tam? Jen hromada kamení, kterou postavil kdoví kdo, kdoví kdy.“ Zamračil se Sasuke.
„V té hromadě kamení, jak jsi to nazval se právě nachází náš možná nejcennější spojenec.“ Zasmál se Madara, „tak neodmlouvej a běž.“
Sasuke po něm vrhl vražedný pohled, ale zvedl se ze židle a pokynul Kisamemu.
„Jdeme“
s těmi slovy vyšel z místnosti. Kisame jen vrhl zmatený pohled po Madarovi a následoval svého společníka.

Konohagakure no Sato Hřbitov

Stály tam, v několika řadách, oděni v černém, s květinami v rukou, před třemi hroby svých přátel a společníků. Sakura, Sai, Yamato, v celé Konoze nebylo člověka, kdo by je neznal, v celé Konoze nebylo člověka, který by je neoplakával, v celé Konoze nebylo člověka, který by se nemodlil, aby poslední člen skupiny, Naruto nepadl tak jako jeho společníci. V naprosté tichosti stáli, muži, ženy a děti, členové skryté Listové, ale i prostí lidé, kteří s ninji neměli společného o moc více než místo které obývali, aby uctili padlé hrdiny. Začala hrát hudba, smutná a zádumčivá, nutící shromážděné vidět obrazy tváří těch co za života ztratili. Ozvalo se několik popotáhnutí, několik rukou utíralo slzy, kanoucí z očí. Dokonce i Kakashi, obvykle klidný a vyrovnaný, měl problém s ovládnutím svých emocí. Dav se dal do pohybu, každý z lidí stojících u rakví přišel aby vzdal poslední poctu padlím a položil na jeho hrob květinu. Jak se smuteční průvod pomalu posouval, začalo pršet. Velké kapky vody padali z nebe na špinavou zemi a skrývali tak lidský smutek. S každou uplynulou sekundou se intenzita deště zvyšovala, jako by samotná nebesa oplakávala padlé hrdiny. Jako poslední přišli na řadu přátelé a příbuzní, ti co přežili tři roky trvající válku. Ino, Shikamaru, Chouji, Neji, Lee, Ten-Ten, Kiba, Shino a další. Jako poslední k rakvím přistoupil Kakashi, jakožto Hokage. Dle tradice měl být první kdo dá své poslední sbohem, avšak on se chtěl rozloučit o samotě. Nyní, když všichni smuteční hosté odešli, mohl dát svým emocím volný průchod, aniž by jej sledovali zvědavé oči. A i kdyby, déšť spolehlivě maskoval všechny slzy.

Sunagakure no sato, Pouštní chrám

Bolest, ostrá a palčivá bolest se rozlévala celím jejím tělem. Trhala ji na kusy znovu ji dávala dohromady. Zkroutila jí údy, jen aby jí je mohla znovu narovnat. Zlámala jí kosti, aby jí je nechala znovu srůst. Nekonečná agónie zarývala prsty do jejího těla a pak, najednou vše skončilo. Pomalu, pomaličku otevřela oči a ihned je zase zavřela, neboť jí do nich vnikl písek. Znovu je otevřela, tentokrát však méně a pomaleji a rozhlédla se kolem sebe. Ležela nahá, na nějakém kusu kamene, obklopeném sloupy, o výšce dobrých deseti metrů. Ať se dívala jak se dívala, všude za hranicí kamenných sloupů viděla jen písek.
Takže ještě nedorazili
Poznamenala znechuceně a vyskočila na nohy.
Pche, lidi nemají o dochvilnosti ani ponětí.