Roots - 2. kapitola - Kočička má drápy

Nikdo jí neodpověděl, jen si ji zvědavě prohlíželi. Ten s maskou vypadal hrozivěji, než jeho společník, ale jeho výraz také nevěstil nic dobrého. Založila ruce na prsou a nenápadně udělala s prsty jakýsi pohyb.
„Kde je?“ Hidana dívčino náhlé zmizení vyplašilo.
„Mně to přišlo, jako kdyby se vsákla do země.“
„Fakt, jo?“ Bělovlasý si Kakuzovu poznámku uložil do paměti.
Od dívčina nečekaného vypaření uběhlo teprve několik vteřin. Hidan přiložil ucho k zemi a celou svou vahou si na ni lehl, aby slyšel ještě o něco lépe. Vzápětí se ozval přidušený zvuk a Kakuzovo potměšilé chichotání: „Vždyť na ní ležíš!“
Hidan vyskočil, jako kdyby právě šlápl do vosího hnízda nebo mraveniště. „Aha! Technika schování v zemi! To bylo chytré!“ Chytil ji za ruce a vytáhl na nohy. „Ale jestli nechceš zažít něco fakt ošklivého, už to nedělej!“
„Zkus se jí zeptat na jméno,“ navrhl Kakuzu.
„Daichi,“ hlesla dívka, která stále ještě popadala dech. Chtěla říci něco nelichotivého o váze toho chlapa, co si na ni bezostyšně lehl, ale nakonec si nechala zajít chuť. Už pochopila, že tihle dva jsou profesionálové a umějí předvídat pohyby svých protivníků.
„To jméno k ní sedí,“ ulevil si Hidan.

Dívka vzdychla, nasadila nevinný výraz a klesla na kolena. „Prosím… nemám peníze ani nic cenného. Jen jsem se vydala navštívit nemocnou matku.“ I kámen by se nad takovým děvčátkem musel ustrnout. Vypadala tak bezmocně, ale ve skutečnosti věděla moc dobře, co dělá. Kdo by jí také hádal sladkých sedmnáct?
„Vstávej!“ zpražil ji Hidan pohledem. „Nechceme od tebe nic, jinak bysme si to dávno vzali. Ale něco mi tu nějak nepřestává smrdět. Taková miloučká a ovládá zemské techniky? Kunoichi bez čelenky? Holka, co se sama toulá nebezpečnou krajinou? Není to až moc náhod najednou?“ Odkašlal si a dodal: „Navíc se hrozně podobáš někomu, koho známe. Takže se nedá nic dělat, půjdeš s námi.“
„Čistě náhodná podoba není důvod k únosu!“ odsekla.
„Páni! Ta kočička se vyzná v kriminální branži! Že by ztracený ninja? Říká ti něco jméno Deidara?“
Daichi zkřivila rty. Tak odtud tedy vítr vane. V poslední chvíli se ovládla a nasadila nic neříkající výraz. „Ne, toho člověka neznám.“
„Ale nás zajímá, jestli on zná tebe,“ odpověděl jí bělovlasý.

Mladá žena neváhala ani vteřinu, vrhla po dvojici shuriken, uskočila stranou a zformovala tři pečetě. „Skalní stěna!“ Před Daichi se zhmotnila zeď zpevněná její chajdou, dokonalý obranný štít před nepřátelskou palbou.
„Pche!“ odfrkl si Kakuzu, napřáhl se a stěna se rozsypala snadněji než domeček z karet.
„Chcete boj? Tak fajn, máte ho mít!“ Rychle sáhla do kapsy, vytáhla čelenku se znakem Skryté kamenné vesnice a nasadila si ji. Vrhala po nich zbraně a přitom promýšlela taktiku, zatímco se ji snažili obklíčit. Zajásala, když se jí podařilo trefit muže s kšticí bílých vlasů do hrudi. Podíval se na ni s odporem a vytrhl kunai z rány.
„Žije!“ vydechla údivem.
„A teď zas moje triky,“ zachechtal se.
Kakuzu k němu přiskočil: „Snad nechceš…?“
„Vystraším ji, nehodlám zabíjet tuhle holku.“
„Tak dělej, jak myslíš,“ zabručel ninja s maskou.

Daichi s hrůzou pozorovala, jak se docela pohledný muž mění v démona a hrozivě mává nad hlavou kosou, přitom si pohrává se zbraní, kterou ho zasáhla.
„Jedno bychom ti měli sdělit, holčičko. Jeho zabít nedokážeš, kdežto on tebe ano.“
Daichi se ale nehodlala tak snadno vzdát. „Nikam s vámi nepůjdu!“ vykřikla a znovu se pokusila o obranu. Nebyla ale dost rychlá. V příští vteřině už ji totiž Kakuzu držel za ramena a Hidan zkroutil obě ruce za zády. „Vedla sis dobře, fakt jsem zíral,“ zasyčel jí do ucha. „Jenže vítězství dnes stojí na straně Akatsuki.“
Trhla sebou. Takže oni jsou… ti nejhorší z nejhorších. A nyní… skončila v jejich rukou. Zavřela oči a zasténala. Jak jen mohla být tak strašně neopatrná? Hidan si neodpustil ještě jednu rádoby vtipnou poznámku. „Vítám tě u nás… děvče ze Skryté kamenné!“