Ty jsi můj život

Pořád si vzpomínám na ten den. Na den, kdy jsme se poprvé setkali. Od té chvíle jsem měla jenom jeden cíl. Následovat tě.

Na mýtině ležela dívka. Byla ošklivě zraněná, probodaná kunai, navíc v bezvědomí. Ještě dýchala, ale život ji pozvolna opouštěl.
Náhle se na mýtince objevily dvě postavy, oděné v černých pláštích s červenými mráčky.
Byli to dva muži. Jeden z nich měl obličej zakrytý maskou, druhý nesl na zádech kosu se třemi čepelemi. Muž s maskou si ležící dívky okamžitě všiml, ale snažil se dělat jakoby nic. Avšak marně. Jeho společník dívku také uzřel a lačně se na ni podíval a hned si to k ní nakročil.
Muž s maskou se ho snažil zadržet:
,,Hidane, musíme sebou švihnout, nebo bude Šefík zase zuřit. Nechceš udělat změnu, nezdržovat a nechat ji tady umřít nebo sežrat divokou zvěří?“
Hidan se na něj nasupeně podíval a odpověděl:
,,To ty seš ten co furt zdržuje! Ani malou oběť nemůžu Jashinovi obětovat! A nemyslíš si, Kakuzu, že by chtěla být využita jako užitečná oběť? Co je to ku**a za život, být s tebou v jednom týmu?“
Kakuzu povzdechl. Nakonec se mu podařilo Hidana přesvědčit, aby dívku vzali s sebou a obětovali doma. Hidan jí vytáhl opatrně kunaie, přehodil di ji přes rameno a pak šli. Mezitím přemýšlel, jakou motlitbu odříká při rituálu.

Vlastně diky Kakuzovi jsem mohla žít dál. Zprvu sis sice stál na svém, že bych měla být obětována. Ale pak, když se naše oči poprvé setkaly, upustils od toho plánu. Naopak, začals mě ošetřovat. Navíc ses přimluvil u Vůdce Akatsuki, abych mohla být členem. Neměla jsem kam jít, tak jsem zůstala.
Vzal jsi mě ,,pod svá křídla“ a trénoval jsi mě, řekl jsi mi o technikách, o kterých jsem neměla ani páru. Dal jsi mi dokonce jméno. Itoe. Láska. Cítila jsem k tobě však více než vděk za svůj život, za život v Akatsuki. Byla jsem si téměř jistá, že asi …lásku.

,,Hééééj! Hidane, prosím, dejme malou pauzu!“ prosila svého trenéra blonďatá kunoichi div ne na kolenou.
Hidan se šibalsky usmál a odpověděl:
,,Itoe, víš přece, že být členem Akatsuki znamená: hodně tvrdý trénink a život, který tě však zoceluje! Ale aby se neřeklo, že jsem úplně bezcitný, tak dobrá. Ale jen pět minut, jasný?“
Itoe po něm hodila pohled plný vděku a švihla sebou do trávy.
Hidan si lehl vedle ní a zíral chvilku na mraky (pochytil to od Shikamara) a pak podíval se na svou svěřenkyni.
Povzdechl si. Styděl si to přiznat, ale líbila se mu. Krátké blonďaté vlasy, krásně vytvarované a štíhle tělo a v očích odhodlání a touha po vítězství. Že by ji snad miloval? Ne, to nejde. On, Hidan se nemůže zamilovat, nebo snad....
Ani si nevšiml, že na ni až neslušně zírá.
Až ho musela Itoe upozornit:
,,Hidane, mohl bys na mě přestat zírat jak na kus masa? Já ti taky nezírám na kosu jako idiot. A navíc: ta kosa potřebuje nutně údržbu!“
Hidan se naoko naštval a hodil po ní trs trávy. Itoe si to nenechala líbit a vrátila mu to, načež hned vzala nohy na ramena směrem do lesa, protože Hidan se už docela naštval.
A tak ji honil skoro dvě hodiny po lese, než ji konečně chytil.
,,Tak a už konec! Půjdem hezky domů, nebo si z nás pan Šéf udělá večeři!“ zavtipkoval Hidan.
,,Já souhlasím, ale musíš mě pustit!“ zaprotestovala smějící se Itoe.
Hidan si ji otočil k sobě a zeptal se:
,, No ale co za to? Nic není zadara!“
Itoe chvíli přemýšlela a pak řekla:
,, Pustíš mě a já ti nedám ránu a ….hmpff!“ nestačila doříct Itoe.
Hidan ji totiž umlčel…polibkem.

V té chvíli, cos mě políbil, jsem si uvědomila, jak moc jsi pro mě důležitý. Pro tebe jsem byla schopna i zemřít. Chtěla jsem s tebou být už navždy.
Ale pak se to stalo. Dostala jsem misi spolu s tebou a Kakuzem: najít a chytit Jinchuurikiho, Uzumaki Naruta. Byla to podle mě lehká mise, jít do Konogakure, najít hyperaktivního blonďáka a pak ho vzít s sebou, buď po dobrém nebo po zlém, jenže pak se to děsně zkomplikovalo. Odhalili nás dřív, než jsme stačili udeřit.
Rozhodlo se nakonec pro přímý útok. Podařilo se mi porazit několik ninjů, jenže nám zabili Kakuza, i když jim to muselo dát setsakramentsky velkou práci a ty jsi měl problémy se svými protivníky. Jeden tě nakonec dostal na zem a byl připraven použít nějaké rozřezávací jutsu. A bez Kakuza seš vlastně mrtvý. A málem se tomu shinobimu podařilo tě zasáhnout. Ale nepodařilo se mu to. V cestě tvého odstranění totiž stála jedna osoba: já!
Po té ráně jsem cítila hroznou a nesnesitelnou bolest.
Kdysi jsi mě zachránil, ale tentokrát se to nezdaří.
Vrátila jsem ti to, co jsem ti dlužila. Stačila jsem se jenom usmát a pak....tma.

,,Ne! Itoe! Ty kr**o jedna! Proč jsi to udělala? To já měl být rozkouskován! Jashine, prosím, ať neumírá!“ křičel Hidan, zatím co držel Itoe v náruči.
Ta ho už ale neslyšela. Hidan úplně zapomněl na to, že je shinobi a rozplakal se. Tolik jí toho chtěl říct.
Jak moc ji miluje. Že si ji chce vzít. Že s ní chce mít rodinku. Ale na to všechno je pozdě. Moc pozdě. Je mrtvá.
Hidan si však včas všiml, že ninjové z Listové se rychle blíží. Nemeškal, vzal Itoe do náruče a zmizel s ní v lese.

Když dorazil do úkrytu Akatsuki, chtěl ho Pein neskutečně seřvat za nesplnění mise, ale když viděl, jak je na tom Hidan špatně, pomlčel.
Hidan pohřbil Itoe se vším všudy.
Slíbil si, že ji pomstí. Že na ni nezapomene. Jak by se taky dalo na člověka, kterého milujete doslova za hrob, zapomenout?
Trvalo ještě hodně dlouho, než se Hidan vzpamatoval z její smrti. Začal chápat, co to znamená chtít někoho pomstít. Už věděl, co vždycky cítil Uchiha Sasuke, potom, co Itachi vyvraždil klan. Tu zlobu člověk pak ponese v sobě, dokud si ho Smrt nezavolá. Snad poprvé v životě proklínal svou nesmrtelnost. Neváhal by a probodl by své srdce.
A pak by se s ní setkal.

Nyní jsem v ráji. Setkala jsem se zde se svými rodiči. Je mi tu sice dobře, ale neskutečně mi chybíš. Vynahrazuji si to tím, že na tebe dohlížím. Nemusíš pro mě truchlit. Prosím, neživ se jenom ze zloby a z touhy mě pomstít. Já budu vždy u tebe. Budu na tebe dávat pozor. Jednoho dne se možná setkáme. A pak budeme šťastní.

MILUJU TĚ, HIDANE!