Sewa Akikaze (世話 秋風): Kapitola druhá - Myšlenky

Náhled minulého dílu:
Sakura mluvila a vůbec si nevšimla, že Sasukeho pohled nabírá na nebezpečnosti.
„Proto je tak nevychovaný -“
„Samotu...“ přerušil ji Sasuke, „...nemůžeš porovnávat s tím, když se na tebe rodiče naštvou.“
Sewa schovaná v keřích u cesty nenápadně sklopila hlavu.
Otočil se k Sakuře. „Jsi...otravná.“ S tím odešel pryč. Sewa už ho nesledovala. Zůstala sedět tam, a dojedla svůj oběd.
K tomuto: Děj se odehrává v polovině čtvrtého dílu (Jashin, těch dílů ještě bude! )

Tohle dlouhé čekání ji vůbec nebavilo. Seděla v lavici nejníže, ale nejdál ode dveří.
„Všichni ostatní jsou už někde se svými týmy, jen tým sedm ne. I Iruka sensei už šel domů!“ protestoval Naruto naštvaně.
„To není tak důležité,“ řekla Sakura, ale i v jejím hlase bylo slyšet, že má čekání plné zuby. Naruto to už ale nemohl vydržet, přitáhl si židli ke dveřím a do mezery na otvírání strčil houbu (samozřejmě plnou křídy ^_^). Takže to vypadalo, že dveře jsou nedovřené, ale přitom to byla výborná past.
„Hej, co to děláš, Naruto?“ Naruto se místo odpovědi jen smál. Ti dva se spolu okamžitě začali dohadovat, zatímco Sasuke nezůčastněně zíral dopředu. Sewa těkala očima ze dveří, na hádající se dvojici.
„Jounin na takovou blbou past určitě nenaletí,“ ozval se Sasuke zamyšleně.
„Podle mě je to zábavný nápad,“ podotkla Sewa, vstala a přešla k nim.
„Ha, vidíš, Sakura-chan! I...hm...“
„Sewa,“ poradila mu s úsměvem, jelikož měla trpělivost na jeho mizernou paměť.
„...i Sewa to říká!“
„Ona je stejně blbá jako ty!“
„Oh, ty máš co říkat,“ ohradila se Sewa. Sakura na ni rozzuřeně pohlédla.
„To teda mám ty...ty...překorálkovatělino!“
Sewa sebou nepatrně trhla a pohla levou rukou.
„Kdybych mohla, neměla bych je.“
„Blbá výmluva,“ prohlásila Sakura. Sewa na ni hleděla ledovýma očima, jenže právě v tu chvíli naslechly z chodby zvuk kroků. Vzápětí byla ruka ve dveřích a -
A houba vesele přistála na hlavě šedovlasého, maskovaného Jounina. Naruto se začal řehtat na celou třídu.
„Naletěl, on na to fakticky naletěl! Hahaha!“
On na to fakt naletěl...bože, to je tedy Jounin... Sewa se pobaveně ušklíbla.
Tohle...tohle že je Jounin?! pomyslel si Sasuke.
„Moc...moc se omlouvám, sensei! Snažila jsem se ho zastavit, ale Naruto si nedal říct a...“ vrhla po Sewě vražedný pohled, „...a navíc ho Sewa podporovala!“
Sewa se zamračila. Ne že by se bála nedobrovolného doznání, ale štvalo ji, jakým způsobem to Sakura řekla. Růžovovlasá kunoichi docílila toho, že ji Sewa od začátku začala nenávidět.
„Jak bych to měl říct...“ Jounin zvedl houbu, „už od začátku...nesnáším vás.“ Všichni čtyři se zatvářili zkroušeně z tohoto, menšího než malého, nadšení jejich nového mistra.
Tohle teda bude...se Sakurou, a mistrem, co nás nesnáší od první vteřiny...ach bože...
„No, pojďte ven,“ vyzval je náhle s úsměvem, a zamířil ze dveří ven. Zmateně zamrkali, ale ihned vyrazili za ním.
„Hej, sensei, jaktože jste přišel tak pozdě?!“
„No...nad cestou byl žebřík, nechtěl jsem pod ním procházet,“ vysvětlil vysoký Jounin a šel vklidu dál.
„To je mizerná výmluva!“ obvinil ho hyperaktivní blonďák.
„Na-ru-to...“ zasyčela na něj Sakura.
„Eh...“ Naruto už raději mlčel. Poslední v řadě šel Sasuke, který si tiše přemýtal ve svých myšlenkách. Před ním šla Sewa. Dělala co mohla, aby její pohled neskončil na hřívě růžových vlasů pohupujících se před ní. Nenápadně si poupravila čelenku se znakem skryté listové, kterou měla okolo čela – dospěla k názoru, že to bude asi nejlepší řešení, kam ji dát, jelikož si alespoň všimne že ji ztratila. Potom pohledem spočinula na levé ruce, a v hlavě se jí znovu přehrála slova, která Sakura říkala.

Sevřela ruku v pěst. Sakura o ní vůbec nic neví. Vůbec nic!
Jejího pohybu si povšimnul Sasuke, kterého to vytrhlo z myšlenek. Stejně byl ale v myšlenkách právě u ní. Provázky ne její ruce a okolo pasu byly nanejvýš nezajímavé, ale černé korálky na nich už ne. Připadali mu povědomé a byl si jistý, že je už někdy viděl. Jen si nemohl vzpomenout, kdy a kde.

Když došli venku na místo vyhovující Jouninovým představám, posadili se na schody, a Jounin se opřel o zábradlí.
„Tak jo, proč se mi prvně nepředstvíte.“
„Představit se? A co bychom měli říkat?“ otázala se Sakura nevinným hláskem.
„Třeba, co máte a nemáte rádi, vaše sny, koníčky...“
„A co kdyby jste začal, mistře?“ vyzvala ho Sewa dřív, než stačil kdokoliv jiný.
„Já?“ podivil se. „No...“ neurčitě se na ně zadíval, „Jmenuju se Hatake Kakashi. A nemám vůbec v plánu říkat vám, co mám nebo nemám rád.“
Sakura, Naruto a Sewa vypadali překvapeně.
„Co se týče snů...hm...mám několik koníčků...“
„No bezva,“ podotkla Sakura přidušeně Narutovým a Sewiným směrem, „jediné, co jsme se dozvěděli je jeho jméno!“
„Jo,“ souhlasil rezignovaně Naruto.
„Ale i to něco je, ne?“ odporovala jí okamžitě Sewa.
„Takže, teď vy. Ty první,“ vyzval Sewu, jelikož seděla nejvíc – z Kakashiho pohledu – vpravo.
„Já...“ neměla dost času na rozmyšlenou, protože byla myšlenkami někde úplně jinde. „Já se jmenuju Akikaze Sewa.“
Akikaze... pomyslel si Kakashi, jenž toto jméno znal. Bohužel, ne v dobrém kontextu.
„Mám ráda...hm...mám ráda každý večer bez mraků, protože se dívám na západ slunce.“ Sasuke a Naruto sebou nenápadně trhli.
„A nemám ráda lidi, kteří dávají na předsudky. Mým koníčkem je pouze tréning a kreslení. A...a mým snem je najít svou rodinu, dokázat, že stále žijí.“
Kakashi byl zticha, možná čekal, že by ještě něco dodala, kdoví.
„Dobře,“ řekl po chvíli. Potom se otočil na Naruta. „Tak, co ty?“
„Jmenuju se Uzumaki Naruto, a mám rád misku plnou dobrého, horkého ramenu...“ Narutův výklad o ramenu – Sewu zaskočilo, že mají společné oblíbené jídlo – nikdo příliš neposlouchal.
„A chci se stát Hokagem, lepším a silnějším než všichni přede mnou, a donutit tak každého ve vesnici, aby mě uznával!“
Hokagem? Je to jen titul... povzdychla si v duchu Sewa.
Pěkně se nám vybarvil, pomyslel si Kakashi.
Ty a Hokage?! Sakura na Naruta nedůvěřivě koukala.
Hm...Sasuke byl myšlenkami někde jinde, zase.
„No?“ vyzval Kakashi Sakuru.
„Jmenuju se Haruno Sakura. A věc kterou mám ráda...osoba, kterou mám ráda je...“ Sakura se červenala, pokukovala po Sasukem a něco nesrozumitelně říkala.
Pane bože...to máme být tým? Sewa v duchu zaúpěla.
Kakashi si povzdychl. „A? Co nesnášíš?“
„Naruta!“ řekla velice, velice naštvaným hlasem. Naruto zklamaně sklopil hlavu.
„Poslední!“
„Moje jméno je Uchiha Sasuke. Je hodně věcí, co nesnáším, a doopravdy rád nemám skoro nic. Taky bych chtěl udělat něco, co nechci, aby zůstalo pouhým snem. Obnovit svůj klan a...zabít jistého člověka.“
Doufám, že tím nemyslel mě... pronesl v duchu Naruto a po tváři mu sjela kapka potu.
„Nemyslel,“ pošeptala mu Sewa tiše. Otočil se k ní a zíral na ni s otevřenou pusou.
„Ty – jaks...?!“
Sewa si vyděšeně připlácla ruku na pusu.
Zatraceně, proč nemlčelas, ty baka?!„Výborně, všichni máte rozdílné povahy, to se mi líbí. Začneme s naší misí zítra.“
„Jo, co to bude za misi, sensei?“ zahulákal ihned Naruto a odpoutal tak svou pozornost od Sewina menšího prozrazení se. Sewa úlevně vydechla.
„Za prvné budeme dělat něco, co všichni zvládnem.“
„Co, co, co, co to bude?“
„Trénink přežití.“
„Trénink přežití?“ opakoval Naruto, a vyslovil tím i Sewinu myšlenku.
„Proč to bude trénink, když to má být mise?“ zajímala se Sakura podmračeně. Kakashi se začal pochechtávat.
„Mužu jen říct, že všichni čtyři budete určitě překvapení. Protože,“ Kakashi nasadil temnější tón, „se jen vybraný počet geninů, devět, deset nebo jedenáct, stane geniny doopravdy. Všichni, kteří zkouškou neprojdou pofrčí zpátky na akademii.“
„Cože?!“ vydechli společně Naruto, Sakura a Sewa. Sasuke se zamračil.
„Vidíte? Jste z toho na větvi!“
„Ale...ale proč? Proč, když jsme složili zkoušky a tak?“ ptala se Sewa.
„Protože, vždy postoupí jen určitý počet geninů, kteří opravdu mají schopnosti geninů. Pokud nemáte potřebné schopnosti, jak myslíte, že by jste obstáli při misích?“
„Co?!“ vztekal se Naruto.
„No, stejně jsem chtěl vybrat ty z vás, kteří mají možnost postoupit, až zítra na cvičišti. Buďte tam v pět ráno. Rochod!“ Otočil se k nim zády, ale pak se ještě jednou ohlédl.
„Jo a...“ dramaticky se odmlčel, „vynechte snídani. Vyzvraceli by jste ji.“
Cože?! Znělo v myslích všech čtyř.
Kakashi spokojeně zavřel jedno (a taky jediné, které bylo vidět) černé oko a zmizel v záplavě světlého kouře.
„No bezva,“ povzdychla si Sewa, vstala a pohlédla na ostatní. „Snad když sním něco ještě teď, do zítřka to už v mým žaludku nebude.“
„Ty jsi tak -“ začala Sakura.
„Nech si své názory pro sebe. Já o ně nestojím!“ obrátila se k ní a oči se jí nebezpečně zaleskly. Sakura na okamžik ztichla, potom ale vstala také.
„Tak zatím nashle...ahoj, Sasuke,“ rozloučila se a vzdorovitě odkráčela pryč. Sewa se ušklíbla, vyskočila na zábradlí a během chvíle byla o pár ulic dál.
Ta holka...je jiná, pomyslel si Sasuke, který právě taky vstal. Otočil se a zamířil na opačnou stranu Konohy. Úplně jiná a to je dobře. Alespoň jeden normální člověk v týmu.
Je skvělá... řekl si v duchu Naruto, a řídil se její poznámkou – šel se nadlábnout do Ichiraku. Jenže, když vešel dovnitř, netušil, že tam uvidí sedět i ji.
„Hele, nemyslel jsem, že tě tady potkám, dattebayo!“ zareagoval ihned. Sewa překvapeně vyprskla nudle zpátky do talíře.
„Naruto?“ Jenže to už si Naruto sedal vedle a Teuchi ho ihned obdaroval miskou ramenu.
„Ty máš taky láda lamen?“ zahuhlas s plnou pusou.
„S plnou pusou se nemluví.“
„Jo, a lamen še taky neplive špátky do mišky, když tě někdo ždlaví.“
„Nepozdravils, vylekal jsi mě,“ pousmála se Sewa a znovu si nabrala nudle do hůlek.
„A ano, mám ráda ramen,“ odpověděla tiše a zahleděla se do misky. Bylo to jediné jídlo, které si pamatovala, že jí matka vařila. Tiše se usmála.
Netrvalo dlouho, a Naruto v sobě měl třetí misku.
„Hele, já být tebou, tak toho fakt tolik nejím,“ podotkla Sewa, která stále ještě jedla první misku.
„Ploč?“ zamručel a polkl spoustu nudlí.
„Jelikož nevíme, co nás tam čeká, a asi nám to Kakashi snesei neříkal bezdůvodně.“
„Stačí, že nebudu mít snídani,“ usoudil Naruto zahloubaně. „I to bude dost. Můj žaludek tráví rychle.“ Zběsile pokýval hlavou a dojedl čtvrtou misku.
No, i když...něco na tom bude.
„Teuchi-san, budu platit!“
Sewa se usmála. Slyšela jeho myšlenku. Dojedla tedy, vstala a též zaplatila.
„Dobrou noc,“ rozloučil se s ní, jelikož se slunce blížilo k obzoru. Sewa se toužebně zahleděla k západu.
„Noc? Den teprve začíná,“ pronesla a vydala se vstříc zapadajícímu slunci. Znovu.