Už toho bylo dost! - 5. kapitola - Je načase se optat Gaie

Hatake Kakashi vzdychl, dnes už poněkolikáté. Zastavil se a chvíli naslouchal. Nic podezřelého se nedělo. Otevřel tedy znovu svou nepostradatelnou knížku a vykročil po rušné ulici. Tu a tam zaslechl volat své jméno, ze zvyku zamával tím směrem, přitom neodtrhl oči od příběhu velkého Jiraiyi-samy.
Poklidně došel až do svého bytu. Odložil knihu a lehl si na postel. V poslední době ho často pobolívala hlava, vlastně… od té doby, co s Asumou vyměnili děvčata. Byl zvědav, zda se Sakuře daří. Určitě je na tom daleko lépe než on a tým 7. Větší katastrofu snad v životě nezažil. Znovu vzdychl, už mu to přišlo jako zlozvyk, kterého je radno se zbavit.
Zavřel oči a pokusil se ponořit až do hlubin mysli. Chtěl si znovu vybavit všechny dobré i špatné zážitky, kterými si „vylepšený“ tým 7 prošel. Zapátral v paměti. Ino nebyla rozhodně tak vzdorovitá, jak mu líčil Asuma. Jistě, měla o sobě vysoké mínění, ale chovala se zdrženlivě… nejspíš to bude tím, že se v novém prostředí cítila nesvá. Poslechla ho na slovo, až příliš dobře si uvědomovala nebezpečí, které z toho tajemného slova mise plyne. Zato Uzumaki a Uchiha… byli oba tak lehkovážní, do nebezpečí se vrhali dychtivě a bez rozmyslu… obzvlášť Naruto. Sasuke sice už pochopil, co znamená slůvko strategie, ale nerad se spoléhal na někoho jiného, než na sebe.
Zdálo se, že Kakashi přišel na podstatu problému. Ino se chová přiměřeně, to jen Naruto se Sasukem ji v týmu neuznávají. Opět vzdychl. S jejich zatvrzelostí bohužel nemůže dělat vůbec nic.

Shikamaru váhal, zda má zaklepat a vstoupit do pokoje svého senseie. „Mistře Asumo?“
Ozvalo se cvaknutí a pak už ze dveří vykoukla ježatá hlava. „Co tě sem přivádí, Shikamaru?“
„No, nevím jak to přesně říct…“
„Tak nestůj mezi dveřmi a pojď dovnitř!“ nakázal mu sensei. Mladík učinil, o co ho požádal.
„Tedy, je mi to trochu trapné, ale přišel jsem se zeptat na Sakuru. Proč je taková? Nezapírejte, já vím, že vy to víte.“
Byl si svým tvrzením jistý. Asuma se podrbal na hlavě a aby se uklidnil, zapálil si nezbytnou cigaretu. „Kakashi řekl, že Sakura má mnoho teoretických znalostí a dovede plně a hlavně správně využívat svůj chakrový potenciál. Jenže… má nízké sebevědomí a on doufal, že jí ho malinko vylepšíme.“
„Ale zdá se, že to nebude možné.“
„Nejspíš. Mám takový dojem, že má včerejší rada za mnoho nestála.“
Shikamaru vzdychl. „Asi bych si s ní měl promluvit,“ mínil a měl se k odchodu.
Asuma pokýval hlavou. „Není špatná kunoichi. Jen se nedokáže vypořádat s naším drsným Shinobi světem.“
Mladík pochopil význam těch slov. Zachovali se s Choujim jako hulváti.

Sakura se vydala na cvičiště. Byla pevně rozhodnutá skončit. Z očí svých týmových partnerů včerejší den vyčetla, že by jim to ani příliš nevadilo, kdyby od nich odešla. Chouji seděl na zemi, hleděl zaraženě na rozrytou půdu a cpal se bramborovými lupínky. Shikamaru dorazil zanedlouho a šeptem Sakuru vyzval, ať ho následuje do stínu, jen o malý kousek dál. Šla za ním. Založil ruce v bok a nevěda, co jiného dělat, nasadil svůj obvyklý znuděný výraz.
„Chci ti jen říct, že… se budem snažit pomáhat ti ze všech sil, Chouji i já. Časem to bude určitě lepší.“
Sakura se zastyděla. Chtěla skončit a Shikamaru jí právě řekl, že ji chtějí zpátky. Možná… že je tu ještě nějaká šance, jak všechno napravit.

Dva Shinobiové se málem srazili na ulici, jak byl každý myšlenkami jinde.
„Asumo!“
„Kakashi!“
Vyjeknutí z obou stran, udivené pohledy.
„Nezajdeme na skleničku?“
„Právě jsem to chtěl navrhnout,“ uchechtl se Kakashi.
Zabrousili do nejbližšího baru a nad lahvinkou dobrého moku si vzájemně postěžovali.
„Řekl bych, že jsem v koncích, Kakashi. Možná bychom to měli svěřit odborníkovi na tvrdé a vyčerpávající tréninky.“
„Ebisu?“ zapochyboval Jounin.
„Jsi blízko.“ Asuma se zatvářil velice výmluvně. Bylo vidět, jak Hatake Kakashi zbledl jako stěna. „Ale řekneš mu to ty!“ vyhrkl okamžitě.
Asuma se tvářil důležitě a opět potáhnul z cigarety. „Byl to přece tvůj nápad,“ odvětil klidně.
Kakashi vzdychl. „Ale on to vezme strašně vážně, když mu to řeknu já.“
„Nic naplat, budeš se muset snažit.“

Jounin, který nikdy neodložil svou masku, kráčel neochotně k bytu Maita Gaie. Byla to pro něj učiněná potupa. On, který vždy dokázal toho rozparáděného ninju v zeleném trikotu dohnat k šílenství svou ignorací… a teď ho měl žádat o pomoc. Tušil, že z toho Shinobi hrdě se hlásící k síle mládí nejspíš padne do mdlob.

„Gaii! Jsi tam?“ Zaklepal na dveře.
Maito mu otevřel. „Á, Kakashi! Stalo se snad něco? Je mě zapotřebí?“
„Tedy… vlastně ano. Potřebuju od tebe pomoc,“ zašeptal Jounin sotva slyšitelně.
Gai se rozzářil jako sluníčko a málem z toho šoku omdlel. „Slyšel jsem dobře? Ty, velký a výjimečný Hatake Kakashi, žádáš mne, bezvýznamného Maita Gaie, o pomoc?“
„Ano. Mám to opakovat stokrát?“ zavrčel oslovený Shinobi.
„Nuže, posaď se a povídej,“ vybídl ho.
Kakashi mu v rychlosti vysvětlil celé své trápení. Ninja v zeleném zahulákal svým neotřelým způsobem a napřímil se. „Jen žádný strach! Za týden na smluveném místě zažijí tví svěřenci skutečný dotyk síly mládí, až si je se svým týmem vezmu do parády! A pokud zklamu, pak udělám dva tisíce kliků bez přestávky!“
„Ach ne, už zase,“ zavrtěl Hatake Kakashi nechápavě hlavou.