Tatíček Šéfík - 7. kapitola - Tenshi roste

Velký Šéf už se pomalu smiřoval s tím, že z jeho dcery nebude slušné a nezkažené děvče. Příchod dalšího potomka bral tentokrát nesmírně vážně. Přál si syna, zdravého, silného, kterého by mohl všechno naučit. A rozhodně ho nehodlal nechávat příliš dlouho ve společnosti jistých dvou členů Akatsuki s krycím názvem „Škudlil a Zahradník“. Zdálo se mu, že teď už Tenshi stejně ví víc, než je zdrávo.

Jeho podřízení sice nadávali, že se musí starat o malé děcko, ale většina z nich se k tomuto úkolu postavila zodpovědně. Z Kisameho se stal mistr v rozmazlování. Zetsu po každém setkání s malou Tenshi měl mysl lehce dezorientovanou, ale na to si už většina členů zvykla. V takové chvíli se ho raději nikdo na nic neptal, všichni uhýbali z cesty, protože levá půlka Zetsuova těla absolutně netušila, co dělá pravá a naopak, čímž bylo zapříčiněno, že se kanibal motal. Sasori si neustále polohlasem na něco stěžoval. Itachi se výchově Tenshi vyhýbal úplně a Deidara štval všechny svými řečmi o tom, že je umění správně vychovat dítě. Vůdce mu na to tehdy řekl, že když už ze sebe dělá tak chytrého, ať si také pořídí potomka a pak teprve mudruje.
„Nepřivolávejte to, Šéfe!“ děsil se Kakuzu. „On je fakt schopnej to udělat, jenom proto, aby dokázal, že má pravdu!“
Po tomto incidentu už raději Vůdce podobné výchovné řeči nepronášel.

Konan se při svém druhém těhotenství měla mnohem lépe, než když měla na svět přijít Tenshi. Především už ji nikdo nechtěl zbavit jejího se neustále zvětšujícího těhotenského bříška. Akatsuki navíc teď měli docela jiné starosti… mise, pátrání po ocasých démonech a hlídání nezbedného, téměř jednoletého děvčátka, které už umělo tolik slov, že vždy náležitě okomentovalo naprosto všechno, co zrovna vidělo kolem sebe.

Sasori byl vzteky bez sebe. Tyhle vtípky měl na denním pořádku a už ho to ani trochu nebavilo. „Kam jste to zas dali?“ bručel a hledal po pokoji dětské plínky. Tenshi se chichotala, což mu na náladě zrovna dvakrát nepřidalo. „Hele, ty malý škvrně, jestli to zas nenajdu, tak dostaneme oba. Ty za to, žes udělala… no ty víš moc dobře, co, a já to schytám kvůli tomu, že jsem ti v tom nezabránil. A za to všechno může tvůj otec, protože kdyby si dával pořádnej pozor, nemusel bych se teď s tebou… špinit.“
Za neustálého nadávání v mezích slušnosti a stěžování na všechno možné lezl po podlaze, prohrabával skříně a pomalu docházel k názoru, že zde ty přebalovací potřeby zkrátka nenajde. „Nikam se nehni, jsem hned zpátky,“ nakázal holčičce a vydal se hledat jinam.
Vrátil se asi tak po deseti minutách, v živé paměti Konanin naštvaný výraz, když mu vrazila plínky do ruky a sekýrovala za to, že nechal Tenshi bez dozoru.
Musel rychle uskočit stranou, protože dveře se prudce otevřely a z nich nevyběhl nikdo jiný než Tobi… který hrozně ječel a pelášil pryč. Sasori nejdříve zamrkal, jestli se mu to nezdá a pak si sáhl na čelo. „Asi jsem měl to mimino radši něčím zakrýt,“ vzdychl a vešel dovnitř.

Incident s krycím názvem Smraďoch měl ještě dohru. To když se Sasori s Hidanem potkali u vchodových dveří. „Kam razíš?“
„Ven. Pěkně mě štvete! Už mi zas někdo schoval pleny.“ postěžoval si červenovlasý loutkář.
„Mi neříkej, že je ještě potřebuješ,“ vyprskl nesmrtelný smíchy.
„Řeknu ti to asi takhle, Hidane. Tvý vtipy dělím jenom do dvou kategorií… na blbý a pitomý!“
„Ale jdi ty, to přeci nemůžeš cítit. Seš přece loutka,“ pochechtával se bělovlasý.
„To sice jo, ale můžu jíst, myslet, dýchat a taky cejtit. A teď mě omluv, jdu něco zabít, protože mám fakt děsnej vztek.“ Chystal se vykročit.
„Tak předem dík za večeři!“ loučil se s ním Hidan.
„To vlastně není tak špatnej nápad,“ uchechtl se tiše Sasori a zavřel za sebou.

„Pečínka! To si dáme do nosu!“ zajásal Kakuzu, načež ho Konan upozornila, že to nemusí sežrat všem. Loutkář ze své porce ujídal velmi pomalu, číhal na svou příležitost. Ninjové hlasitě mlaskali. Neušlo mu, že Velký šéf se dokonce několikrát oblízl.
Na stole už mnoho poživatelného nezbývalo. Sasori se zeširoka usmál, dal si ruce za hlavu a pořádně se opřel o opěradlo židle. Pak naprosto klidným hlasem prohlásil: „Řekl jsem vám vůbec, že jsem tu zvěřinu lovil svými speciálními loutkami?“

Bylo vidět, jak Shinobiové do jednoho zbledli. Kisame udělal strašně nechutný škleb, dokonce při tom vyplázl i jazyk. Pein se začal kuckat a Konan neměla daleko do mdlob. Zaslechl zoufalé: „Proč, Mistře Sasori?“, ale svou roli hrál dál. Itachi na něj zůstal nevěřícně zírat.
Loutkář vstal. „No tak! Nechte toho, vždyť ten stůl už je celej poprskanej. A klídek… jídlo není otrávený.“
Chvíli bylo ticho, to se Akatsuki vzpamatovávali z šoku. Pak však přišel protiútok. Kdosi shodil loutkáře ze židle a to už se nad ní skláněli téměř všichni.
„Říkám na rovinu, že je mi jedno, jestli si o tebe zlomím ruku! Takovou nakládačku jsi ještě v životě nedostal!“ rozčiloval se Hidan. Kisame ošklivě cenil zuby, stejně tak Zetsu. Itachi si mnul ruce. Deidara se vrhl před svého týmového partnera. „Ale kluci, vždyť my jsme se k němu taky nechovali fér!“
„Oba jsou zrádci! Drží s ním!“
Ninjové začali strašlivě hulákat a pouštět hrůzu. Vůdce se držel stolu a polohlasem šeptal: „Až s tebou oni skončí a dostanu tě do rukou já, Sasori…“
Konan se odvážila prohlásit, že měla dojem, že má v sídle pouze jedno dítě, ale hned poté se ozval nespokojený pískot z řad Akatsuki. „Nekaž nám zábavu, Konan!“
„Jo a děti máš tři!“ Zaslechla přidušený Deidarův hlas. S námahou se vyhrabal ze spleti těl a dodal: „Dvě máš a další čekáš.“
Modrovláska nafoukla tváře. „Vůdce do toho nepočítej!“
Deidara vykulil oči a začal se nehorázně chechtat. „Ale my mysleli Tobiho!“ Svíjel se smíchy.
Neopatrná poznámka vyburcovala zahloubaného Peina. „Konan!“ zařval, až se otřásla stěna.
„Deidaro-senpai!“ zapištěl naštvaný Tobi.
Modrovláska ztichla, zkřížila ruce na prsou a předstírala, že medituje. Snadno by se jí totiž mohlo podařit nějakou schytat, protože v Akatsuki se rozhodně nerazilo heslo: Ženu ani květinou neuhodíš. V nastalé vřavě zaniklo dokonce i Hidanovo výchovné: „To tomu dítěti teda dáváte pěkný příklad!“
Nutno ještě dodat, že rvačka, která vypukla, skončila až k ránu.