Větrný tanec 02

Velitelka Haruno

Přestože se blížilo k poledni, Naruto s ranní hygienou nějak zvlášť nespěchal. Byla to pro něj jistá forma protestu. Když minulou noc probděl nad spřádáním plánu pomsty pro Tsunade, nechal se inspirovat svým senseiem Kakashim a zvolil jeho taktiku pozdních příchodů. Nic nedokáže naštvat tolik jako nedochvilnost.
Budík ho probudil v deset hodin namísto obvyklých šesti, zcela výjimečně si vyčistil zuby a následně celou půlhodinu strávil u velkého kulatého zrcadla tím, že si neustále srovnával čelenku. Když už pochopil, že se víc zdržet nemůže, opustil svůj neuklizený byt a klidným krokem zamířil k budově Hokage.
„Naruto, kde jsi?“ přivítala ho nenávistným pohledem Sakura a zatímco s nebohým blonďákem cloumala vzteky, objevil se za jejími zády Sai.
„Kakashi-sensei už odešel,“ řekl pobaveně a sledoval běsnící parťačku.
„Už odešel? To by mě ani nenapadlo, že se dokážu tak dlouho zdržet,“ zazubil se a pohlédl na Sakuru. „Jestli mě zabiješ, nikdy se nedozvím, jak reagovala Tsunade.“
„To se teda těš,“ uvolnila sevření. Proč si s ním špinit ruce, když jsou tu jiní, kteří by ho nejraději roztrhli?
Důvodem Narutovo provokování bylo ukončení mise, které se z pouhé formality proměnilo ve zlostnou hádku.
Když se včera v podvečer vracel náš tým do Tsunadiny kanceláře podat obvyklé hlášení o ukončené misi za hranicemi Konohy, vyšlo najevo, že si proti sobě Naruto poštval celou jednu osadu, když si uvařil vajíčka vzácného barevného papouška, který se zdržuje výhradně v okolní oblasti. A protože je peří tohoto papouška skutečnou chloubou, popadli vesničané na trojici vidle a hole, takže se cesta domů značně zkomplikovala.
Když se do Konohy vrátili v rekordním čase, na Naruta naštvanější než kdykoli před tím, nezbylo Tsunade nic jiného, než Naruta potrestat. A jelikož je Tsunade dáma velmi mazaná, předala velení tříčlenného týmu Sakuře.
Byli už dost staří na to, aby se o sebe postarali sami, takže se Kakashi jejich misí účastnil jenom zřídka kdy. Pozici velitele se hrdě chopil Naruto a když teď o tuto výsadu přišel, zlostí se neudržel a uraženě odkráčel domů. A teď se rozhodl Tsunadinu práci znepříjemnit tak, jak je to jenom v jeho silách.
Sakura zaklepala na dveře a se Saiem v patách vklouzla do kanceláře. Naruto si dal na čas a svůj vstup si triumfálně vychutnal. Pohledem zabloudil na Tsunade, která vzteky měnila všechny odstíny rudé.
Když ale promluvila, zněl její hlas naprosto klidně: „Jestliže opomenu fakt, že máte tři hodiny zpoždění, musím přiznat, jak ráda vás tu vidím.“
Trojice si vyměnila překvapené pohledy.
„Vyskytla se tu totiž mise, která je pro vás jako stvořená,“ vysvětlila stručně.
„Tak o co jde?“ spustil Naruto nadšeně dřív, než si stačil uvědomit, že novým velitelem týmu je už od včerejška Sakura. Jeho nadšení vystřídal nebručený výraz.
„Ano, Tunade-sama! Nezklameme vás! O co jde?“ zeptala se zvědavě Sakura.
„Včera v noci někdo unesl mladou dceru zemědělce Tokuzawy. Vaším úkolem je najít ji živou a přivést domů k rodině, rozumíte?“
Když trojice sborově pokývla hlavou, dala Tsunade znamení Shizune. Ta došla k malým postranním dveřím a dovnitř pustila starého a utrápeného muže.
„Prosím, najděte mou dceru! Přiveďte Airi zpátky. Snažně vás prosím!“ spustil Isamu, sotva vešel do místnosti. Když ale spatřil Naruta, Sakuru a Saie, zděšeně se zarazil. „Cože? Vždyť jsou to ještě děti! Vždyť oni jsou mladší než samotná Airi!“
„Nenechte se zmást,“ usmála se mile Sakura.
„Jsme ninjové už dost dlouho na to, abychom si s touto misí poradili,“ řekl stejně zdvořilým hlasem Sai.
Jenom Naruto nadskočil na místě a nakvašeně na starce namířil prstem: „Je mi jedno, kdo jste! Nikdo nikdy a nikde nebude urážet budoucího Hokageho! Já a dítě?!“
Isamu Tokuzawa nadzvedl obočí a otočil se k Tsunade. „Ty dva beru, ale to blonďatý dítě se mi moc nezdá…“
„Nebojte,“ snažila se pátá překřičet Narutovo zlostné vrčení. „Přestože se to nezdá, i ten tupec občas dokáže zázraky.“

„Tak,“ protáhla se Sakura za branami Konohy. „Cesta bude trvat pár hodin. Vyprávějte nám zatím o své dceři a o včerejším večeru.“
Se svěže zelenými lístky laškoval teplý jarní vítr, který s sebou nesl sladkou vůni květů. Slunce příjemně hřálo a odráželo se v loužičkách vody, které tu zůstaly po včerejším dešti. A zatímco se tým 7 společně s panem Tokuzawou vydal na cestu, muž tichým hlasem spustil:
„Airi byla vždycky hodné dítě. Pravda, občas se chovala trochu jinak než většina dívek.“
„Co tím myslíte?“ otázal se Sai.
„Nikdy ji moc nelákaly holčičí věci. Má žena mi vždycky říkala: ‘Chtěl si syna, já chtěla dceru a teď máme obojí.‘ Ona totiž Airi milovala přírodu. Vždycky se toulala někde v lese. V lesích se vyzná lépe než kdejaký dospělý muž.“
„A co se stalo toho večera?“ chtěl vědět Naruto.
„Byl to obyčejný den, obyčejný večer. Skončili jsme práci na mém rýžovém poli a společně jsme se navečeřeli. Se ženou jsme šli spát brzo, protože jsme byli unaveni. Airi chodí obvykle do postel až později… Uprostřed noci nás probudil hlasitý výkřik odněkud zvenčí. Umeko –to je moje žena- šla dceru zkontrolovat, ale pokoj byl prázdný. Okno bylo otevřené dokořán.“
„Pane Tokuzawo. Znáte lidi, kteří by vám chtěli ublížit, nebo by vás mohli vydírat?“ podala důležitou otázku Sakura a stařec se zamyslel.
„Ne, nikoho takového neznám,“ oddychl si a nastalo dlouhé ticho, dokud se konečně nepřiblížili k vesnici.
Prvním znamením bylo řídnutí lesa, kde každému došel fakt, že končí Země Ohně a začíná Země Trávy. Mezery mezi jednotlivými stromy byly čím dál tím větší, dokud tenké břízy nezmizely úplně a nevystřídala je jasně zelená tráva, pole a malé domky.
„Vítejte v naší Rýžové Vesnici,“ pravil Isamu slavnostně.
Byla to malá ves, která zahrnovala pouze šest rodinných domů, a pár hospodářských budov. Rýžové pole, které jí obehnávalo skoro ze všech stran končilo několik metrů od lesa. Od teď šli v řadě za sebou po úzkých pěšinkách, aby si nenamočili nohy ve studené vodě, bez které se rýže neobešla.
Už po chvilce si všichni čtyři uvědomili fakt, že je všude kolem až neobvyklý klid.
„Kde jsou ostatní lidé?“ zeptal se Sai a všichni se rozhlédli kolem sebe, jako kdyby doufali, že někde v dálce spatří celou skupinu skrývajících se lidí. Nikde ale nikoho neviděli, proto znejistěli.
„Co když se únosci vrátili a vzali si posily? Co budeme dělat, velitelko Haruno?“ zeptal se Naruto ironicky.
„Pane Tokuzawo, zůstaňte prosím tady a-“
„Ani náhodou!“ ohradil se proti Sakuře Isamu. „Jestli se něco stalo mým známým, nebudu se tu schovávat! Pojďme támhle, to je můj dům,“ ukázal prstem na nejbližší domek, který stál trochu stranou od všech ostatních.
Sakura naznačila Narutovi a Saiovi, ať jsou ve střehu a sama se ostražitě přiblížila k domu. Podlezla pod jeho okny a zamířila ke dveřím. V rukou už svírala své černé rukavice, které si navlékla- připravená k ráně. Jediným silným úderem rozrazila dveře a přesně ve chvíli, kdy vběhla do domu, zasvištěla vzduchem ostrá čepel kunaie.
Mladá kunoichi sebou rychle trhla, aby se vyhnula hrotu a ten se zabodl hluboko do dřevěné stěny. Útočník byl mladý ninja, který teď začal vytvářet řadu pečetí. Na čele se mu zaleskla čelenka travnaté.
Než stačila Sakura reagovat, kolem nohou se jí začaly plazit úponky tmavého břečťanu, který jí pevně spoutával a znemožňoval jí pohyb. Bylo to jistě jutsu toho ninji…
Naštěstí se ve dveřích objevilo Saiovo černé inkoustové monstrum, které odlákalo ninjovu pozornost a Sakura ze sebe mohla strhávat zelené provazce.
„Jsi v pořádku?“ zeptal se Naruto, který společně se Saiem i Isamem vběhli dovnitř.
Travnatý shinobi se otočil a zelené oči se mu zaleskly pobavením. I on tu měl posily. A tak se během chvilky v místnosti objevily další dva travnatí ninjové připravení k boji. Naše trojice se postavila do obraných pozic.
„Počkejte!“