Nečekaný brácha, nečekaný problém! Dattebayo! //8. část//

8.- Noc v Sasukeho hnízdě
Vděčně naklušu k tomu jednookýmu týpkovi do domu, aspoň nemusím mrznout a moknout venku.
Zachytím Sasukeho naštvaný a zároveň zmatený výraz, tohle se mi nelíbí!
„Měl bych se představit, jmenuji se Hatake Kakashi a tohle je Uchicha Sasuke,“ usměje se Kakashi a ukáže na Sasukeho.
„Já vím, už se známe-ttebayo,“ usměji se, ale očkem kontroluji Sasukeho.
„Vy se znáte?“ zeptá se zmateně.
„Jo, už jsme se jednou potkali, mysleli jsme si, že je to Naruto,“ zamručí Sasuke a dřepne na starobylý gauč, který na protest zakřupe.
„Dáš si čaj nebo něco? Jsi celá mokrá,“ nabídne se Kakashi.
Podívám sena své mokré nohavice. „Čaj by se hodil, díky moc,“ zakřením se a Kakashi odběhne.
„Co tady děláš?“ zavrčí emák.
„On mě pozval,“ zamručím taky stejně otráveně.
„Copak tady nemáš prarodiče?“ Ou, pán se rozhodl být podezíravý?!
„Mám, ale odjeli na nákup a zamkli, nemám se jak dostat domů-ttebayo!“ řeknu ó vážně. Wtf, co to ze mě zase vylezlo?!
„Existujou okna.“
„Jsem snad zločinec?“ Ha ha háááá.
„Asi máš pravdu....“ Sasuke poraženě sklopí hlavu, že by na to skočil?
S povzdechnutím se svalím do starého křesla naproti němu.
„Tady to je!“ Kakashi přede mě postaví horký šálek a já poděkuji.
„Takže.... ehe?..“
„Narumi-ttebayo!“ zakřením se a ukáži na sebe palcem.
„Narumi... Nikdy jsem tě v Konoze neviděl,“ začne Kakashi opatrně.
„Jsem tu na prázdninách-ttebayo.“ Kolikrát jen tuhle větu ještě budu muset říkat?!
„Tak to jo,“ kývne. „Ale počasí moc nevychází, co?“ dodá smutně.
„To se vyjasní,“ usměji se.
„Ale co tu děláš? Chci říct, Chunínské zkoušky nedávno proběhly.“
„Ale já nejsem ninja, jsem tu čistě jen na návštěvě.“ No... Tak jsem lhala aspoň jen z poloviny.
„Tak to potom jo,“ přikývne zas. „Ale...“ sjede mě očima a já lehce zrudnu. „Postavu máš velice dobrou, neříkej, že sis k životu shinobiho ještě ani nečuchla,“ řekne podezíravě a já jen zavrtím hlavou, jako bych měla náhle v krku knedlík! „Zvláštní, postavu máš velice dobrou, skutečně se nechceš stát kunoichi? Myslím, že by ti to šlo velice dobře, i kdybys začala v tak... pokročilém věku...“
„Pokročilém věku?!“ bafnu ze sebe naštvaně. „Vypadám snad jako nějaká seschlá babka?!“
„Tak jsem to nemyslel,“ Kakashi se nesměle zašklebí. „Myslel jsem, jako že na Akademii jsi již moc stará, ale s tvou postavou...“ Znova mě obdivně sjede očima. Twe, aby se z tý mí postavy nezbláznil!
„Tak hele, Kakashi, přestaň se na mě dívat, jako na kotletu! Ninjou se nestanu ať chceš, nebo ne a teď...“ vrhnu krátký pohled na Sasukeho, který tomu všemu mlčky přihlí. „jdu domů!“ Zvednu svojí velectěnou zadnici a vyklušu ven.
Vlastně ani nevím, proč mě Kakashiho slova tolik vytočila, byl celkem milý, možná proto, že začínal být až moc vlezlý, moc se vyptával a metaforoval...
Rozhlédnu se, pořád prší i když už ne tolik silně. A kam mám jít? Jooo, když je někdo chytrej a vyběhne dobrovolně z hezky vyhřátého a suchého baráčku do slejváku... Jsem vážně debílek!
Zalezu pod nějakou stříšku a opřu se o zeď, co teď?
Nedokážu říct, jak dlouho už tam stojím, mě to připadá jako chvilička...
„Co tady děláš?“ Skoro nadskočím, jak se leknu.
„Sasuke?!“ řeknu vyčítavě. „Co tu děláš?“
„Jdu domů.“ pečlivě si mě prohlédne. „Copak tady stojíš už od té doby, co jsi odešla?“
„Jo... Jak je to dlouho?“
„Dvě hodiny.“ Dvě-ho-di-ny?! Mě to vážně připadalo jako několik minut!
„Tak to abych šla!“ vyblekotám a urychleně se přemístím k rozcestí, kde zaváhám, kam jít.
„Tvoji prarodiče ještě nejsou doma, že?“ zeptá se.
„...Ne,“ povzdechnu si. Začínám se cítit nepříjemně, oblečení mám promáchané a mokré vlasy se mi lepí k obličeji.
„Co kdybys...“ Sasuke sklopí oči a já se na něho tázavě zahledím. „kdyby---“ Koukne se mi upřeně do očí. „Co kdybys dneska přespala u mě?“
„Co....?“ Vykulím na něho oči a mám i takový pocit, že jsem zapomněla zavřít pusu.
„No, když nemáš kde spát, můžeš být jednu noc u mě,“ řekne, jakoby to bylo naprosto v pohodě.
„No... tak fajn, ale budeš spát na zemi a ani se na mě večer nepodíváš-ttebayo!“ vyhrknu a ušklíbnu se.
Taky se lehce ušklíbne a vyrazí kupředu, já poslušně vedle jeho boku.
Celou cestu panuje ticho, nevěděla jsem, co říkat a jemu to tak zjevně vyhovovalo.
„Tak tady bydlím,“ řekne nevzrušeně, když vejdeme do Uchiha čtvrti.
„Není tu nějak ticho?“ Jasně, od Itachiho samozřejmě vím, že celý svůj klan vyvraždil, ale musím se snažit být nenápadná, ne?
„Bratr... vyvraždil náš klan,“ řekl prostě a já pokývnu hlavou jako že to chápu a soucítím s ním.
Sasuke mě dovede k většímu baráku a pozve dovnitř. Má to tu hezké, docela i uklizeno tu celkem je! Projdeme dlouhou chodbou a vejdeme, zřejmě, do jeho pokoje. Je tu velká postel, skříň a nějaké ty doplňky, to je všechno.
„Budeš spát tady,“ řekne prostě.
„A kde budeš spát ty?“ optám se. Je mi to vážně trapný.
„Vyspím se na pohovce,“ opáčí.
„To je v pohodě, tam budu spát já. Přeci kvůli mě nebudeš chrápat na gauči-ttebayo,“ poklepu si na čelo.
„Potřebuješ suchý oblečení,“ změní téma a podívá se na moje promáchaný hadry. „Něco ti půjčím.“ Oh, čím jsem si zasloužila takové pozornosti?
Sasuke přejde k velké skříni a hodí po mě nějaké oblečení. „Sprcha je na konci chodby,“ řekne ještě a odejde.
Chvíli tam jen tak stojím, potom ale přeci jen odejdu do koupelny. Vysprchuji se, teplá voda je po té studené sprše příjemná a potom se navléknu do Sasukeho oblečení. Triko je mi dost volný a kraťasy mám skoro jako tříčtvrťáky, ale nestěžuji si, taky jsem teď ještě mohla venku moknout...
Vyjdu ven a do nosu mě praští vůně ramenu. Páni, ono to aj vaří?! Dotrmácím se do kuchyně, kde Sasuke kuchtí ramen a dřepnu ke stolu.
„Na.“ Postaví přede mě misku, sedne si naproti mě a začne jíst. Prej “Na“ jak na nějakýho psa! Nicméně se vděčně do jídla pustím.
Večeře opět probíhá v naprosté tichosti. Nebýt zuřící bouřky venku, je tu vážně ticho jako v nějakém horroru.
„Díky,“ řeknu, když mi vezme prázdnou misku a odnese ji do dřezu.
„Není zač,“ odsekne.
„Jdi spát, je pozdě,“ nakáže mi. A co jsem, nějakej harant?!
„Ano, mami,“ zasalutuji a otočím se k odchodu.
„Co je?“ zeptá se, když se zaseknu ve dveřích. „Chceš snad přečíst pohádku na dobrou noc?“ zeptá se s úšklebkem a se zájmem, který jen s obtíží skrývá, si mě prohlíží v jeho oblečení
„Jo, jinak totiž neusnu-ttebayo,“ zasměji se.
„Ráno,“ řekne s důrazem a vystrčí mě ven z kuchyně.
„jasně,“ povzdychnu si. Došourám se do jeho pokoje a švihnu sebou na postel. Přitáhnu si přikrývku až k nosu a nasaji vůni. Všechno tu po něm voní! Copak si vážně myslí, že takhle usnu? Oknem nad postelí se začnu dívat ven na černou oblohu, kterou co chvíli rozřezávají žluté, bíle ale i rudé blesky. Ani nevím jak, ale víčka mi ztěžknou a já usnu.
Nevím přesně, co mě vzbudilo, ale nejspíš to byl hrom, který práskl přesně nad domem jako bič.
Místnost osvětlí blesk a já uvidím postavu stojící vedle postele a hledící z okna.
„Sasuke?“ zamumlám ospale.
„Myslel jsem, že spíš,“ řekne omluvně.
„Teď jsem se vzbudila.“ Sednu si na posteli. „Co tu děláš?“
„Dívám se z okna na oblohu, nemohl jsem usnout.“ Jo a čirou náhodou zrovna z tohohle okna je nejlepší výhled na oblohu.
„Vlastně.... Jsem doufal, že se probudíš.“ Všimnu si, jak mu po tváři přeběhne nesmělý úsměv.
„Proč?“ zeptám se podezřívavě.
„Něco ti ukážu,“ vrhne po mě významný pohled. „Pojď.“ Natáhne ke mě ruku.
Na okamžíček zaváhám, pak ale jeho ruku uchopím a nechám se vytáhnout z postele.
Ani se neobtěžuje nás zatěžovat nějakým teplejším oblečením a, s rukou stále v mojí dlani, vyběhne v závěsu se mnou do zuřící bouřky...