Milovat bolí...

Tak tohle by se dalo nazvat pokusem o povídku číslo dvě, těch malinkato ohlasů na tu první bylo kladných tak snad se tahle bude taky líbit

Nad Konohou je už dobrý dvě hodiny černo-černá tma a já se jen tak bezcílně procházím prázdnými ulicemi osvícenými pouličními lampami. Dneska už je mi přes třicet a ačkoli se mnohé změnilo, něco ve mě zůstalo stejné. Moje slabost, slabost pro ty zabedněný Uchihy. Nejdřív jsem se jako malá naivka honila za tim blbcem, kterej pak stejně odešel a nechal mě tu se trápit... probrečela sem dny i noci, pořád vyhlížela z okna kdy se vrátí od toho zatracenýho slizouna. Všechno bylo marný, vykašlal se na mě a když jsem ho po třech letech znova uviděla došlo mi, že se změnil, že je ještě namyšlenější než dřív a tehdá ta láska k němu skončila. O pár let později jsem omylem našla jeho tělo jak hnije kdesi v lese, nevim proč, ale najednou jsem se cítila volná, ty svazující pouta se rozvázaly a já zas měla klid, přestala na něj myslet a začala nový život, nebo to alespoň skusila.

Přesto bylo moje srdce jako z kamene, nedokázala jsem se zamilovat a že těch nápadníků co mě zvali na rande bylo. Nikdo ale nebyl ten, co sem hledala. Smířila jsem se s tim, že zůstanu sama a že budu nakonec ještě bulet na jeho hrobě, což se mi dvakrát nezamlouvalo. Čas běžel neúprosně dál a mě táhlo na dvacet, všichni okolo se vodili zamilovaně za ruce a po večerech chodili tancovat na diskotéky a já? Já sem trénovala nebo pracovala, neměla sem důvod se smát a kromě lásky sem už neznala ani přátelství. Lidi mě obcházeli obloukem a nejdelší konverzace za poslední roky byla dycky jen když mě Tsunade seřvala a já na to přinejlepšim odfkla něco ve smyslu "pardon". Můj život pozvolna ztrácel smysl, Konoha byla nudná, navíc už dlouho mi nebyla přidělená žádná mise a to taky bylo znát. Jednou mi Tsunade dala jednu lehčí misi, abych n achvíli vypadla a nadejchala se čerstvýho vzduchu. Myslela sem že jí radostí uškrtim a zmizela za branou Konohy dřív, než se Hokage stihla nadechnout.

Misi jsem splnila mnohem dřív než jsem měla a představa, že bych se tam měla vrátit mě skoro až děsila, když ses tam objevil ty. Řekl jsi, že je mě pro Konohu škoda a proč by kunoichi, který by se mohl bát celej svět měla trčet tam, když existujou místa, kde by ji určitě docenili víc. A já tě poslechla a následovala tě, Akatsuki se stali mojim novým domovem a já byla šťastná. Ne snad, že by sme se měli všichni rádi a byli skvělí kamarádi, to ne. Spíš proto, že tam byli všichni něčím stejní jako já. Můj vztah s tebou se dostal do fáze, kdy sme si říkali všechno a přesto sme si byli tak vzdálení. Neměla sem přátele, neměla sem nic, jen tebe. Byl jsi důvod proč sem se snažila a plnila mise, kerý nám zadával Pein. A pak se to jednou změnilo. Na tu misi sme nikdy neměli odejít, vzali sme ji tehdá za Deidaru s Tobim, protože jsi se mnou chtěl mluvit o samotě, což v Akatsuki sídle nešlo, jenže se tam připletl Naruto a tvá touha po moci tě ovládla... jak taky jinak u Uchihy.

Už to dál nešlo, ano,Aakatsuki byli skvělí, cítila jsem se mezi váma dobře, ale Naruto byl uvnitř stále můj přítel a to málo co mi zbylo z dětských vzpomínek... já musela utéct. Už nejspíš nikdy se nedozvím, cos mi chtěl říct, ale jistě vím, co bych ti řekla já. Když jsem se vrátila domů, neměla jsem ani potuchy o tom, jak moc mi budeš chybět. Ty tvé čáry na tvářích, tvůj zřídkakdy se objevující úsměv, tvoje krásná a drsná vůně, tvoje objetí když mi bylo nejhůř, tvůj bezcitný a chladný pohled, tvůj sharingan, který jsi nikdy nevypnul i to jak jsi vždycky říkal, že nechceš milovat, protože to bolí. A teď ti v tom musím dát za pravdu. Jaký by asi byl tvůj polibek? Jaký by bylo vedle tebe každej večer usínat? Vychovávat děti? Můžu o tom jen snít, protože až když jsem se vrátila, jsem si uvědomila, že tě vlastně miluju a že bez tebe život nemá smysl.

Jenže co s tím? Vrátit se nemůžu. Nedokázala bych žít s těma, kdo zabili mého, ačkoli poslední roky odcizeného, nejlepšího přítele nebo snad jo? Je zbytečný nad tím přemejšlet, už je to pryč. Skoro osm let, co sem tě viděla naposled, ani nevím, jesli jsi ještě naživu. A jesli jo, vzpomeneš si někdy? Existovala jsem pro tebe někdy? Nebo jsem byla jen jedna bezvýznamná osoba, která se mihla tvým životem? Nikdy jsme spolu nic neměli, ale já přesto trpím při vzpomínce na tebe, ano, tohle máte vy Uchihové společný. Už jsem u dveří svýho malýho domku, mám tam jen základní nábytek a spousty fotek jediných vzpomínek, ze kterých žiju. Ale jedno je pořád stejný jako před lety, stále stojím u toho okna a vyhlížím, vyhlížím jednoho Uchihu s havraními vlasy a rudým sharinganem v oku, osobu, kterou budu vždycky milovat a na kterou nikdy nezapomenu. Kdepak, není to Sasuke, jsi to ty... Itachi...