Itachiho syn 01

Stalo se jednoho dne, že se Itachi opět vypravil do Konohy s úmyslem odvést si Naruta. Jak tak za ním běhal po ulicích města, připletla se mu do cesty Hinata. I zamiloval se do ní. Beznadějně, vroucně a oddaně. Po citlivém vyznání se Hinata rozhodla, že omdlévání po Narutovi nechá. Itachi byl přeci jen trochu klidnější a pro její citlivé nervy se jevil perfektním partnerem. Žili spolu šťastně, i když tajně. Po devíti měsících, však, co čert nechtěl, Hinata zemřela po porodu jejich chlapečka. Itachi se rozhodl smutnit pro ni tři dny, avšak po dvou to vzdal a vypravil se se synáčkem do rodné organizace. Svou milovanou památku na Hinátku pojmenoval Granát (myslí se tím jejich syn, kdyby někdo nepochopil). Když dorazil do organizace, všichni se kolem něho sběhli a chtěli si prohlédnout jeho chloubu (opět se myslí syn). Jaké bylo jejich udivení, když dítěti popatřili do tváře. I ptali se Itachino. Ten však nic nevěděl, neboť už byl slepý jak patrona. Div, že s dítětem ve zdraví dorazil. Tak mu Kakuzu půjčil své brýle na čtení. Tak Itachi spatřil zvláštnost v Granátově tváři. Jedno oko bylo bílé jako sníh, druhé černé jako Orochimarova duše/ Orochimarovy mastné vlasy/ Snapeovy mastné vlasy. Však pokrčil jen rameny a dál se tomu nevěnoval.
V šesti měsících se již miminko vesele batolilo po čtyřech. Zrovna jej hlídal strýček Deidara, když vešel Itachi do obývacího pokoje.
„S čím se to hraje?“ zeptal se.
„S mými ptáčky-boucháčky,“ odpověděl Deidara a obrátil stránku časopisu KATKA.
„Cože? To jako vybuchnou?“zděsil se Itachi.
„Když do nich praští, tak ano,“osvětlil mu Deidei klidně a dál se zabýval testem Jsem dobrá manželka?.
„Všichni,“vyhrkl Itachi a hnal se k synovi.
„Ne. Ale zrovna ten, co se do něj chystá praštit teď, ano.“
Itachi v poslední vteřině vyhodil ptáčka z okna. Za ním se ozvalo Deidarovo hihňání.
„Naletěl,“smál se blonďák.
„Ty…,“zavrčel Itachi a hnal se k němu.
Zaznělo hlasité bum a Itachi se rozplácl na zemi.
„O co jsem to zakop? Nebyl to Granát?“ujišťoval se honem.
„Ne. To byla Konanina kočka,“Deidara obrátil stránku na výsledky.
„Konan má kočku?“podivil se Itachi.
„Jo. Nediv se. Já to taky až do dnešního rána nevěděl,“Deidara se zamračil na časopis.
„Na čem to sedím?“ptal se dál Itachi.
„Na Granátovi,“Deidara obrátil další stránku.
Itachi se zavřísknutím vyskočil.
„Zase naletěl,“hihňal se Deidara.
Itachi mu však nevěnoval pozornost, neboť do místnosti vešel strejda Hidan se svou kosou.
„Tu kosu si odnes,“jal se Itachi požadovat po Hidanovi.
„A proč, smím-li se ptát?“zatvářil se uraženě Hidan.
„Mohla by spadnout na Granáta, vysvětlil mu Itachi.
„No dovol. Myslíš, že bych dovolil tvému synovi dotknout se mé kosy?“urazil se Hidan.
„Itachi, v čem je ti Granát vlastně podobný?“vmísil se do jejich konverzace Deidara. Pozornost od svého časopisu přesunul k malému děcku na koberci.
„Ve všem,“vypjal hruď Itachi. Hrdý to otec.
„Hm, a v čem je po matce?“zeptal se Hidan a postavil kosu do kouta. Ta se se škrábavým, uši drásajícím, zvukem sesunula k zemi. Ozvalo se zavřísknutí a ticho.
„Granáte!“vrhl se Itachi k objektu, dvěma objektům, z nichž kanula krev na Peinův oblíbený koberec.
„Kosičko,“zaječel Hidan a skočil plavě ke své zbrani.
„To nebyl Granát. Ten je u mě,“uklidňoval Itachiho Deidei malého chlapečka posazeného na kolenou a hrajícího s ním Takhle jedou páni, takhle jedou dámy.
„Tak to jo,“uklidnil se otec a sednul si na pohovku. „Ale co to tedy bylo?“
Hidan neodpověděl, protože právě starostlivě otíral svou kosu hedvábným kapesníčkem.
„Konanina kočka,“řekl Deidara a nechal Granáta, aby ho tahal za ofinu.
„Konan má kočku?“podivil se Hidan.
„Měla,“upřesnil Deidara, zatímco mu mimčo stáhlo gumičku z jeho culíku.
„Tak to jo,“věnoval se Hidan opět své kose.
„Zabila jí tvoje kosa,“řekl Deidara, jelikož měl pocit, že to ten nagelovanej svalovec nechápe. Ostatně měl pravdu.
„Jashin! To abych vypad na tejden z baráku. Konan zas poběží žalovat Peinovi a já tu jeho sirénu nemůžu vydržet,“chytil se za hlavu Hidan.
„Klid. Dámu tu… ty zbytky Zetsuovi. Ten si s tím poradí. Konan si na ní večer ani nevzpomene,“navrhl Deidara přes záplavu blonďatých vlasů.
„Dobrý nápad,“souhlasil Hidan a opřel kosu o zeď.
Zvenčí se ozval Konanin hlas. „Na, čičičiči, na!“
Itachi se ušklíbl. „Vysvětlil jí někdo rozdíl mezi kočkou a slepicí?“
„Asi ne,“usoudil Hidan. „Ale vraťme se k mé otázce. Co má po matce?“
„Levé oko,“odpověděl Itachi.
„A nic jiného?“
„A co bys myslel, že po ní bude mít? Prsa? Je to kluk, Hidane,“odseknul Itachi a natáhnul ruce, aby mu do nich Deidara mohl předat Granáta.
„Áááá, víte, kolik stojí plínky?“vrazil do dveří Kakuzu a zabránil tak Hidanovi odpovědět něco velmi sprostého. Díky němu byly zachráněny nebohá ouška nevinného dítěte.