Sen jednoho shinobi

Ó, drahý bože, tolik práce. Zvedám těžkou hlavu od stohu nepodepsaných papírů, protírám si unavené a už jistě přepracováním zarudlé oči, protahujíc se na židli se otáčím k oknu, abych se mohl pokochat pohledem na spící spoře osvětlenou Konohu…..mou Konohu.
Pohlédnu mírně vlevo a zaostřuji pohled na červeně blikající hodiny – 3:15. Zvláštní, v takovou hodinu mají lidé spát, a přece se z několika oken line závěsy tlumené žluté světlo.
Copak obyvatelé těch domů asi dělají, že nejsou unášeni vlnami lahodného spánku? Ach, co já bych za to dal, kdybych teď ležel v posteli, vedle své krásné ženy, držel ji v náručí, díval se, jak se pomalu propadá do říše snů, směl svým dětem přečíst pohádku na dobrou noc…..a místo toho…..
Zrak opět upírám na hromadu listin čekajících na vyřízení, různé účty, žádosti o mise, zprávy, a podobné více či méně formální dopisy. A je to tu zase…..zase ta otázka, jež se proti mé vůli dere na povrch.
Udělal jsem tehdy správně? Je tohle TO, po čem jsem celý svůj život toužil a za čím jsem se tak slepě hnal?
Do zorného pole se mi dostává plášť hokage, můj plášť, přehozený přes opěradlo židle, téměř s posvátnou úctou po něm přejíždím dlaní. Vzpomínám na otce, Čtvrtého hokage, poslední dobou na něho myslím stále častěji.
Ano, už to vím,
Dozvěděl jsem to tajemství v předvečer slavnostního uvítání do úřadu a představení mě jako nového, šestého nejsilnějšího shinobi ve vesnici.
A jak jsem reagoval?
Myslím, že v hloubi duše jsem vždycky věděl…doufal, že je ve mně něco víc, že můj otec nebyl jen tak někdo, ale i tak to pro mě byla velká rána.

Na tváři se mi usazuje spokojený úsměv, právě vzpomínám na den, kdy Tsunade vložila odpovědnost za celou Konohu na má, sotva dvacetiletá bedra, byl jsem štěstím bez sebe. A, dobře, přiznávám, taky pěkně nervózní. Nevěděl jsem, jak to lidé přijmou, přece jen jsem byl, a dodnes jsem, Jinchuuriki. Ale byl jsem příjemně překvapen, lidé jásali, mávali, usmívali se, vyvolávali mé jméno a já na to všechno shlížel z toho nejvyššího místa, ze střechy kage budovy.
V duchu jsem přísahal sám sobě i celé vesnici, že titul Šestý hokage bude spojován pouze s pojmy nejlepší, nejsilnější, nejschopnější, a byl jsem odhodlán udělat pro to cokoli. V tu chvíli jsem byl přesvědčen, že zvládnu úplně všecičko.
Avšak nebyl jsem ve funkci ještě ani dva měsíce a přišla zkouška, těžká zkouška…rozhodně ta největší v celém dosavadním životě Naruta Uzumakiho….
….Sasuke se vrátil
Bohužel nikoli jako přítel, ale jako mstitel, krutý a nelítostný. Od mých špehů mi bylo známo, že se spojil se Zvučnou a něco chystá, ale…nemohl jsem, nebo spíš nechtěl, tomu věřit. A potom, jednoho dne byl i se svou armádou před branou Listové, nic a nikdo ho nedokázal zastavit, byl snad ještě brutálnější než samotný Orochimaru, neváhal zabít ženu či malé nevinné dítě.
Nebylo zbytí, musel jsem, ne, chtěl, jít bránit Konohu a každého jejího obyvatele, i za cenu vlastního života.

Stáli jsme tváří v tvář…..Sasuke, už dávno ne můj jediný přítel, a já v plášti a klobouku na první pohled prozrazujících splnění mé největší ambice.
Nedal na sobě nic znát.
Bez jakékoli známky poznání dřívějšího týmového partnera se proti mně rozeběhl s napřaženou katanou.
Začali jsem bojovat.
Byl to dlouhý krvavý boj.
Byl jsem téměř bez sil a i on hluboce namáhavě oddychoval. V jeden jediný okamžik jsme vyskočili jeden proti druhému…..chidori proti rasenganu.
Chytil jsem ho pevně za rameno, aby mi nemohl vyklouznout, pravačku vytrčenou kolmo před sebou, poslední zbytky chakry jsem vložil do tohoto úderu.
Ozval se ohromný třesk, když se střetly takovéto dvě mocné techniky, z našich rukou vytryskl oslepující zelený záblesk a ozářil plno mrtvých těl všude okolo.
A najednou…..najednou bylo po všem.
Stál jsem na vratkých zesláblých nohách a nevnímal horkou krev valící se mi z levého boku. Sklonil jsem hlavu a shlédl na tělo přítele ležící u mých nohou, naposledy jsem pohlédl do těch černých očí bez života.
Promiň, Sasuke…..
Kolena se mi podlomila a já cítil, jak klesám do rosou a krví zkrápěné trávy. Ještě, než jsem upadl do bezvědomí, uslyšel jsem zoufalý bolestiplný výkřik.
Zřejmě už zjistila, že je Sasuke mrtvý.
Promiň mi, Sakuro…..

Pokládám rozmazanou fotografii bývalého týmu sedm na jediné prázdné místečko na jinak přeplněný pracovní stůl a utírám si slané slzy.
Sasuke, ať jsi kdekoli, doufám, že jsi došel svému klidu.
Zhasínám světlo a opouštím do tmy zahalenou místnost.
Je čas jít domů.Přidávám do kroku, chci být v posteli ještě, než začne svítat. Konečně. Procházím chodbou, následně kuchyní a otevírám dveře do ložnice, ulehám vedle své spící ženy, shýbám se a dávám jí jemné políbení na tvář. Sladce vrníc si mě přitahuje ještě blíž.
„Konečně jsi doma.“
„Ano, a dnes nikam nejdu, chci celý den strávit s tebou a dětmi…s rodinou.“

Tenkrát jsem si byl jist, že jestli přežiju, Sakura mi Sasukeho smrt nikdy neodpustí, bude mě nenávidět. O to větším překvapením pro mne bylo, když jsem se probral po několika dnech v nemocnici a nebyl jsem v pokoji sám.
Seděla vedle postele a držela mě za ruku.
„Tolik jsem se o tebe bála,“ řekla a vytryskly jí slzy.
Došlo mi, že ten výkřik plný strachu byl určen mně, a ne jemu.
K mému nekončícímu údivu dva roky na to souhlasila, že si mě vezme. Prožíváme šťastné manželství víc, jak deset let a máme dvě nádherné děti, chlapečka a holčičku – Sasukeho a Tsunade.
Sasuke na památku našeho přítele a týmového kolegy a Tsunade na památku Páté, která zemřela v boji se Zvučnou spolu s Leem, Shinem a Shikamaru, na jejichž počest byl tento den prohlášen za státní svátek a jejich jména přibyla na pomníků padlých hrdinů.