Zkoušky lásky 03

Další... dalšíííí, ale tentokrát i delšííííí
Tákže moc se omlouvám i za lartyho, že to trvalo trošilinku delší dobu, ale máte to tu... Itadakimasu

Larten sempai

POZOR! Spoiler!

ty ve... uj gomme, ale jeho část je o hodně delší a zajímavější, píše úžasně ^-^(ššš, ale mám z něho komplexy )

Co nejrychleji jsem zmizela z haly a utíkala ven, pryč… co nejdál od něho!

Ještě kousek, malý kousek a jsem u zadního vchodu. Nemůžu riskovat, že by mi zablokoval cestu, jako kdysi, napodruhé už mě nenachytá…!

„Kapmak krásko?“ objevil se zničehonic Kakashi přede mnou, pevně mě stiskl svýma rukama a přitáhl si mě k sobě za boky. Mělo mě kruci napadnout, že bude čekat, že se vydám zadním vchodem...
„Ták, a teď už tě nepustím…“ snažila jsem se mu vytrhnout stejně, jako předtím, ale držel mě tak pevně, až to začalo bolet.

„Pusť.“ Špitla jsem a cukla sebou.
„Šššš, no tak, proč mi pořád utíkáš?“
Zarytě jsem mlčela a on se mi tázavě zadíval do očí. Jak tenhle zvídavý pohled nenávidím… Teď naváže na to, čemu jsem před chvílí zabránila.

Odvrátila jsem pohled a snažila se vyvléct z jeho rukou.
„Klid… nemáš se čeho bát,“ řekl ironickým tónem, „budeme tomu říkat slastné přivítání.“ Špitl mi do ucha pak jemně přiložil své rty na můj krk.

„Nenenene!“ snažně jsem ho prosila, ale pak mě umlčel svých polibkem. Horce se vpil do mých rtů a já se přestala ovládat. Dostal mě… po dlouhé době jsem okusila tu sladkou chuť jeho polibků a nemohla se od nich odtrhnout… přestala jsem se bránit… měl mě v pasti…

Kakashi mě začal vášnivě líbat na krku a pak i níž, na mém dekoltu…
Cítila jsem, jak mi jedna jeho ruka vjíždí pod upnuté, těsné tričko a pak mě prudce přitiskl ke studené špinavé zdi. Pozvedl mi pravou nohu a lehce si jí obtočil kolem svého těla. Začal mě svlékat, ale stačila jsem mu zarazit ruce svými.
Na chvíli se naše rty oddálili a chtivě na mě pohlédl. Něžně mě pohladil po vlasech, tváři… a pak sjel rukou níž. Začal se mě dotýkat po celém těle a
opět své rty přiložil na můj rozplálený hrudník. Teď už jsem byla celá jeho... jeho chtíč a vroucné polibky mě nutily dělat to, co chtěl on… svých toužebným pocitům už jsem se neubránila...

„Aaaa!“ něčí hlas nás vyrušil a já od sebe prudce a pohotově Kakashiho odstrčila.
„J-já… jen jsem... jen jsem si tu něco zapomněl.“ Zakoktal se Neji a zíral na nás, jako kdyby viděl pářícího se tygra se zebrou.
Nebýt něho, asi bych už Kakashimu úplně podlehla.

„Nebudu vás-“ chystal se odejít, ale hbitě jsem ho zastavila.
„Neji!“ vykřikla jsem, „počkej… jdu s tebou.“
„Yuki?!“ špitl Kakashi a natahoval ke mně ruku. Ucouvla jsem, ale on si mě zase přitáhl zpátky k sobě. "Snad teď jen tak neodejdeš, když jsme byli uprostřed-"
Chtěl mě políbit, ale tentokrát jsem mu to nedovolila, bolestivě, ale o to nechtěně jsem ho plácla po tváři, kde se mu začaly rýsovat růžové otisky mách prstů. Neji se na mě překvapeně zadíval a Kakashi se chytl za bolavé místečko. Ta ruka mi uletěla sama od sebe!

„Pusť mě… hned!!!!“ Kakashi povolil, asi nečekal, že budu křičet.
Oči se mu rozesmutněle zaleskly a já se k němu otočila zády. Upravila jsem si tričko a bez toho, aniž bych se s ním rozloučil, jsem odcházela s Nejim z budovi.

Naposledy jsem se poohlédla, ale Kakashi už tam nebyl… udělala jsem dobře?… cítila jsem to tak… ale proč mě to bolí…?

„Děkuji ti, Neji,“ podívala jsem se na svého zachránce a musela se při jeho nechápavém výrazu usmát. „Za všechno.“

Neji mě něžně objal a já se k němu vděčně přitulila. Byla jsem moc ráda, že alespoň jeden člověk se přede mnou nepřetvařuje.

„Tvůj bratr Kaname už si vybaluje věci ve svém novém pokoji,“ začal Neji honem, protože se při mých slovech začervenal. „Měla by jsi za ním brzy zajít, zítra se uskuteční první losování a tvůj bratr je opravdu dost nervózní. Jen ho trochu povzbuď a bude to dobrý.“

„Neji?“ zeptala jsem se opatrně.

„Chm?“

„Můžeš mi něco slíbit?“

„Pro tebe cokoliv, Yuki, vždyť víš, že sem tě měl vždycky rád,“ odpověděl pohotově Neji, jako by to byla samozřejmost. Mezitím jsme se stále ploužili sychravým večerem po liduprázdné ulici.

„Mám strach o Kanameho… nechci, aby se mu něco stalo,“ vzdychla jsem si a sklopila hlavu. Po tváři mi stekla horká slza.

„Yuki, neboj se, tvůj bratr Zkouškami určitě projde s hravostí, stejně jako ty,“ povzbuzoval mě Neji, ale já jen tvrdohlavě zavrtěla hlavou.

„Ty mě nechápeš…“ vzlykla jsem a tentokrát mi tvářích stékalo mnohem víc slz. „Já ho chci ochránit před Kakashim.“ Neji se na mě vážně zadíval. Věděl stejně jako já, že se Kakashi určitě pokusí dostat Kanameho do postele… a tomu jsem chtěla zabránit. Kakashi zničil život už mě, prostě bych nedokázala jen tak stát a dívat se, jak ho ničí i mému bratrovi. Pevně jsem stiskla Nejiho ruku a odhodlaně se mu zadívala do očí.

„Musíš mi to slíbit!“ Neji vypadal trochu zaraženě mojí reakcí.

„Dobře, slibuju ti to, pokusím se zajistit, aby Kakashi s tvým bratrem nic neudělal.“ Trochu jsem si při těch slovech oddychla, ale nějak jsem si stále nemohla být jistá, že bude Kaname v pořádku. Něco mi neustále říkalo, že Kakashi dosáhne svého. U mě přeci uspěl i přes můj nesouhlas, nebo snad ne?

Nenáviděla jsem Kakashiho, a přesto jsem věděla, že až ho znovu uvidím, už neodolám. Byla jsem tak příšerně naivní. Vím, že si Kakashi užívá s každou druhou, kterou potká, ale i tak ho pořád miluju.

„Neji… já ho nechci,“ vzlykala jsem, zatímco jsme procházeli stále prázdnými uličkami.

„Vím, co tím myslíš, Yuki,“ odpověděl mi Neji tiše. „Nikdy jsem ani nepomyslel na to, že bych to mohl dělat s nějakým chlapem. Jenže pak přišel on… a všechno se změnilo. Každou chvíli si říkám, že to, co jsme spolu dělali, je nechutný… ale taky si každou chvíli přeju, aby se to stalo znova.“ Přikývla jsem. To samý se dělo se mnou. Kakashi byl pro mě vyjímečný.

„Můžu se tě na něco zeptat, Neji?“

„No jasně,“ podíval se na mě Neji s úsměvem.

„Po tom, co jsem před rokem odešla… co se pak dělo? Myslím s Kakashim?“ Neji se na mě zamračeně zahleděl.

„Vážně to chceš vědět?“ Chvilku jsem přemýšlela. Možná by bylo lepší, kdyby mi Neji nic neřekl… jenže já to prostě musela vědět.

„Ano.“

„No dobře,“ zamyslel se Neji a po chvilce pokračoval. „Zprvu byl stále smutný a zůstával několik dní ve svém pokoji. Ale potom se s tvým odchodem vyrovnal. Začal zase balit leckoho. Dokonce se několikrát vyspal i se mnou. Když jsem se ho pak na tebe zeptal, odpověděl mi, že jsi byla jen jedna z mnoha, která si s ním užila a potom se vytratila.“ Šokovaně jsem na něj zírala. Pitomej Kakashi! Já ho tak nesnáším! Celej rok jsem žila v představách, že na mě Kakashi čeká a pořád mě miluje. Ach, bože, opravdu jsem tak naivní?

„Yuki, neboj, všechno se vysvětlí a nakonec to určitě bude dobrý, uvidíš,“ usmál se mile Neji. Dost mi tím pozvedl náladu. „Tak a jsme tady,“ prohlásil po chvilce Neji a zadíval se na barák, který se před námi znenadání objevil.

„Kde?“ nechápala jsem a snažila jsem se najít nějaké vysvětlení v Nejiho výrazu.

„Přece u tvýho baráku!“ zvolal Neji, jak-by to byla úplná samozřejmost. „Tvá rodina ho nedávno koupila. Budeš v něm od nyní bydlet. I po Zkouškách. Už jsi přeci plnoletá a proto se tvoji rodiče rozhodli, že se musíš postavit na vlastní nohy. A tenhle barák ti dávají jako důkaz jejich lásky,“ usmál se Neji a podal mi klíče. Ještě chvilku jsem na něj nechápavě zírala, než mi to konečně došlo.

„Tys to celý věděl a nic jsi mi neřekl!“ zlobila jsem se jen tak naoko. Neji se jen znovu usmál.

„Už musím jít, měj se,“ zašveholil a natáhl se ke mně. Pak přišlo něco, co mě doslova šokovalo. Políbil mě! Lehce vklouzl svým jazykem do mých úst, a co bylo ještě divnější- já si to pěkně užívala! Líbal tak krásně, skoro jako Kakashi. Přála jsem si, aby to trvalo věčně. Jenže nakonec se ode mě přeci jen odtrhl, a než jsem stačila cokoliv říct, zmizel. Zavrtěla jsem hlavou a v koutcích úst mi pohrával úsměv.

Rychle jsem odemkla dveře do mého nového domova a nakoukla dovnitř. Údivem se mi zastavil dech. Chodba přede mnou byla vyzdobena balónky a vším možným a uprostřed předsíně visel nápis: DOUFÁME, ŽE NA NÁS NEZAPOMENEŠ, YUKI. Chvíli jsem tam jen ohromeně stála, na prahu svého baráku. Pak jsem se konečně probrala z transu a lehce jsem strčila do dveří, aby se zavřeli.

Jenže se nic nestalo. Zaraženě jsem se otočila a úlekem ucouvla. Ve dveřích stála Tsunade!

„Ahoj Yuki, koukám, že tady nás konečně nikdo nebude vyrušovat, že?“ Její slova zněla tak odporně slizce. Tsunade ke mně vykročila levou nohou za sebou svižně zabouchla dveře.

„Co- co tady chcete?“ zadrmolila jsem vyděšeně a rozhlížela se kolem sebe po nějaké zbrani. Jenže nic kromě balónků jsem nenašla. Tsunade mi pevně stiskla ruce a přimáčkla mě ke zdi.

„A teď konečně něco zažiješ,“ zasmála se, přitiskla se blíž ke mně a s chtíčem mi olízla tvář…

Poznámky: Lartíku sensei takhle mi to ukončit, co já tam napíšu? *úzkostlivě se chytá za hlavu*