Tatíček Šéfík - 5. kapitola - První slůvka

Tenshi už malinko povyrostla a téměř okamžitě nalezla zálibu ve ztrácení se. „Kam se zas podělo to dítě?“ rozčiloval se Hidan.
„To už jí zase nemůžeš najít?“ zajímal se Kakuzu.
„Moc se nesměj a radši dávej bacha, ať na ni třeba nešlápneš!“ okřikl ho bělovlasý. „Radši kdyby mi někdo vysvětlil, proč zrovna já mám hlídat jednoletýho haranta!“
„To jsou na tebe fakt příliš mírná slova.“ Ninja s maskou si spokojeně mnul ruce a chechtal se.
„Tak abys to věděl s dostatečným předstihem, Kakuzu… seš idiot!“

Hidanovo hledání bylo bezvýsledné. Vsadil na jistotu a zamířil do pokoje Deidary a Sasoriho. „Nemáte co dělat, mládeži? Něco bych měl!“ Zastavil se ve dveřích. Loutkář malinko zbledl, jako kdyby tušil, co bude následovat. Deidara byl tentokrát pohotovější. „My… jdem zrovna pryč, víš?“ V rychlosti přehraboval skříň, hledal zbraně, které by dokázaly pravdivost jeho tvrzení.
„Na vymýšlení výmluv jsi byl vyloženě expert!“ zaškaredil se bělovlasý.
„Zas už se ti ztratila?“ odtušil Sasori.
„Jo a vy ji najdete!“
„Když myslíš, že na to stačíme… Tak tedy, záchraně prcka zdar!“ zasalutoval loutkář a přitom si neodpustil posměšné gesto.

Pein se převalil na posteli. Slyšel ze spodního patra hlasité zvuky, jakousi směs výkřiků. „Proč mne nenechají spát?“ zakňoural ublíženě a pro jistotu si zacpal rukama uši.

„Cítíš ji, Zetsu?“
„Tady smrdí tolik věcí, že je to dost těžké!“ odsekl kanibal podrážděně.
„Kakuzu? Že by se tu snad někde schovával?“
„Mluv ještě trochu hlasitěji, Kisame, on si tě rád podá,“ varoval ho Itachi, který ještě malinko mžoural očima, protože ho opět vytáhli z postele.

„Co se děje?“ podivila se Konan, která se dnes zdržovala v blízkosti koupelny.
„Hledáme tvoje dítě,“ zavrčel Hidan, který už začínal propadat panice.
„Tobi! Jsi tam?“ Z pokoje se nic neozývalo.
„Vyrazit dveře, nebo ne?“ tázal se nesmrtelný.
„Snad radši ne. Vzbudil by Šéfa.“
„Jak víš, že spí, Itachi?“ zděsila se modrovláska.
„To je přece jasné! Kdyby byl vzhůru, velel by téhle pátrací skupině,“ odfrkl si pohrdavě.
„No jo, ty máš výmluvu na, všechno,“ povzdychla si Konan.
„Tak co teda s těma dveřma?“ dožadoval se Hidan odpovědi.
„Prostě je otevři! Děláš z toho hroznou vědu!“ rýpl si Sasori.

Nakonec se dohodli, otevřeli a vpadli do Tobiho a Zetsuova pokoje. Všichni naráz vyprskli smíchy. Skrček ležel na zemi, spokojně pochrupoval. V ruce držel prázdnou lahev od kořalky a malá Tenshi spala opřená o jeho břicho.
„Myslíte, že o ní ví?“ zašeptal Kisame.
„Musíme být opatrní. Kdo mu povolil tu láhev?“ Akatsuki hleděli na Zetsua. „Já to nebyl! Musel si ji vzít sám!“
Konan se opatrně připlížila, vzala dcerku do náručí a couvala. Holčička se však probudila, začala vřískat a vyplašila Tobiho, který vyskočil a vrazil do Konan. Tu zachytil žralok, letící děcko pro změnu Hidan.
„Pitomče!“ vyjekla modrovláska a začala ninjovi s oranžovou maskou spílat.
„Vem to dítě radši pryč, nebo ještě uslyší pěkný věci,“ zabublal Kakuzu, který se k nim už také přidal. Ninjové v čele s Hidanem a Tenshi během pár vteřin opustili místnost.

Průšvihů s jedním společným jmenovatelem přibývalo. Akatsuki už z Tenshi byli celí divocí. „Stojím si za tím, že to jméno se k tomu dítěti vyloženě nehodí,“ zlobil se Sasori při dalším přebalování. „Příště trochu uvažujte a vymyslete vhodnější!“
„Zbláznil ses? Nepřivolávej to!“ Itachi příšerně zbledl v obličeji.
„Není ti nic? Jsi jako ta stěna za tebou,“ uchechtl se loutkář.
„Protože už zase prorokuješ. A nebo spíš provokuješ? To je jedno, každopádně ani jeden z nás nestojí o další děcko v domě.“
„Pche! Strašpytle,“ uchechtl se Sasori a sáhl po zásypu.

„Tenshi? Holčičko moje, kde jsi?“ Modrovláska byla opět nucena pátrat po své nezdárné dceři. Kolem n í se nakupila velká hromada prádla.
Vzala ho trochu do rukou, chystala se ho vymáchat. Pak si ale všimla, že ta kupka za ní se malinko hýbe. Když v ní zašátrala, vytáhla svého rozesmátého potomka. „Ale Tenshi.“ Vzdychla si a jen zavrtěla hlavou.

Učenlivá dcerka brzy zvládla první krůčky. Ninjové začali spekulovat o tom, jak rychle to dítě asi tak bude rozvíjet své schopnosti.
„Měli bysme se začít bát. Za chvíli začne mluvit a to tu pak zavládne cenzura.“
„Co tím myslíš, Uchiho?“
„Že si budete muset s Kakuzou dávat pozor na slovník. Dítě totiž údajně opakuje první slovo, které se mu zalíbí.“
„Nepovídej!“ ušklíbl se Hidan. „To je ale hodně zajímavý.“

Tenshi zůstala sama v postýlce, jako tradičně se o ni nikdo nestaral. Až na… Hidana a Kakuzu, kteří na sebe mrkali a pochechtávali se.
„Tohle si šéfík za rámeček nedá.“
„Stejně seš lump, že mu chceš zkazit jediný dítě.“ Kakuzovi svítila očka.
„Nedělej ze sebe svatouška. Beztak to byl tvůj nápad,“ pohrozil mu Hidan zaťatou pěstí. Vzal si děvčátko na klín. „Heleď, Tenshi, řekni zadek.“ Šimral ji na nose.
„Jestli ji chceš zkazit, nauč jí rovnou p***l, ne?“ nechápal Kakuzu Hidanovy myšlenkové pochody.
„Pst, neslyšel jsi nic?“
„Kroky! Sakra, zrovna teď sem někdo musí lézt!“ prskl Kakuzu.
„Ale kam se zašít?“
„Co do skříně?“ navrhl maskovaný.
„Seš magor? Tam se přece nevejdem!“ rozčiloval se bělovlasý.
„Hele, sklapni, já si tam teda rozhodně vlezu!“ Kakuzu se opevnil v obrovitánské prostorné skříni, Hidan vlezl pod postel.
Do dveří vstoupila Konan. Zkontrolovala dcerku, oddychla si, že nepotřebuje přebalit a znovu se vytratila.

Večer seděli ninjové v obývacím pokoji, nechyběla mezi nimi ani Tenshi. Pein právě něco důležitého vykládal. „A hlavně nezapomeňte, že váš velitel je…“
„Magór!“ ozval se do ticha dívčí hlásek.
„Chytněte ho, než to s ním sekne!“ zavolal někdo. O Vůdce se skutečně pokoušel přinejmenším infarkt. „Kdo… kdo naučil to dítě mluvit… sprostě? Přiznejte se dobrovolně, nebo to špatně skončí!“