Prokletí prvorozeného 7: Senju na vzestupu

Kapitola 7: Senju na vzestupu

Přepadl je, zrovna když odpočívali a nabírali síly po vítězném, avšak velice vyčerpávajícím boji. Aniž by cokoliv řekl, přesně jako praví shinobi, přikradl se pod pláštíkem noci a zaútočil.

„Pche, kdo by to do Kabuta řekl, že bude až takhle silný?“ zamručel Naruto a promnul si obražené rameno, do kterého ho zasál jeden z Kabuto/Orochimarovích útoků.
„Nevrť se hernajs, jak tě mám asi vyléčit, když se tu vrtíš jak zablešený psisko?“ vyjela na Naruta Sakura a přitlačila na právě se uzavírající sečnou ránu, na mladíkově boku, tak že Naruto překvapeně hekl bolestí a ztichl.
„Nemyslím, že to co předvedl Kabuto bylo nějaké překvapení. On sám byl Ninja na úrovni jounina a když se k tomu spojil se zbytky Orochimara, musela jeho síla daleko přesáhnout schopnosti pouhého shinobiho. Spíše mě dnes překvapil někdo jiný.“ Zamumlal zamyšleně Yamato, tedy vlastně Tenzou a vrhl zvídaví pohled směrem k Narutovi.
„Co, já? Eeee? Co jsem proboha provedl?“ zatvářil se Naruto Zděšeně, když zachytil kapitánův pohled.
„Kapitán má pravdu, to co jsi tam předvedl bylo něco, co většina lidí pokládala za nemožné. Jak jsi to udělal Kitsune?“ oslovil Sai Naruta jeho krycím jménem, neboť nikdy nemůžete vědět, kdo vás pozoruje, nebo poslouchá.
„Co? Ale to jsem nebyl já, určitě. Musel to být někdo jiný. Moje elementy jsou vítr, oheň a voda, ne země.“ Bránil se Naruto. „To jutsu musel vytvořit někdo jiný.“
„Nesmysl, nikdo jiný tam nebyl.“ Zamračila se Sakura a ještě více přitlačila na ránu. „Nikdo kromě nás čtyř a Orochimara. Sai nepoužívá přírodní chakru, můj element je blesk, Yamato-taicho byl v ten okamžik v pozici, kdy se nemohl ani pohnout, natož tě bránit a pochybuji, že by Kabuto zastavoval svůj vlastní útok.“
„Co já vím, možná to Yamato-taicho provedl zcela reflexivně, nebo to byl jen nějaký vedlejší efekt toho, že jsem používal přírodní chakru, co já vím.“ Zabručel Naruto, kterého více než nějaká hliněná ruka, která se z ničeho nic vynořila ze země, aby mu zachránila život, tím že zastaví Kabutovo nejsilnější jutsu, zajímala ručka Sakuřina, která se ho, přestože značně bolestivě právě dotýkala. „Všichni přece víme, že je nemožné aby kdokoliv ovládal více než tři elementy. Pravda jsou i výjimky, jako byl Kakuzu, nebo uživatelé Rinneganu, ale shinobi jako já nedokáže využít, navíc bez tréninku čtvrtý živel, to prostě…“ když v tom se zarazil uprostřed věty a strnul. „SAKURO K ZEMI!!!“ zařval znenadání. Zároveň pak chytil Sakuru za rameno a strhl ji k zemi, právě v čas. Místem, kde se až do toho okamžiku nacházela její hlava, proletělo zářivé ostří, tvořené blesky.
„Promiň, mlel jsi tak krásné nesmysli Naruto, nechtěl jsem tě přerušit.“ Ozval se ze stínu arogantní hlas. To není možné, to je…“ blesklo Narutovi hlavou. Než však stihl myšlenku dokončit, s výkřikem se probudil.

Naruto seděl na posteli, ztěžka oddechujíc a opírající se o stěnu, nebo spíše kmen stromu.
„Zase se ti zdál sen, že ono?“ otázala se ho Ookami a starostlivě se na něj zadívala. „Možná by jsi o tom měl říci Tsurugimu-sama, myslím že by ti od nich dokázal pomoci.
„NE“ zařval na polekanou dívku Naruto, překvapen svou vlastní přehnanou reakcí. „Já, omlouvám se. Nechtěl jsem…“ pronesl a zlehka vylekanou dívku pohladil po vlasech.
Proč vlastně? Proč odmítám? Proč tolik lpím na své krvavé minulosti? Dostal jsem druhou šanci, tak proč se snažím o to, znovu si vzpomenout? Možná si ji prostě nezasloužím, možná jí nejsem hoden. Zapřemýšlel mladík.
Něco z jeho myšlenek se muselo přenést i do jeho obličeje, protože dívka, sedící u jeho postele okamžitě zvážněla a jako už tolikrát pronesla tu jemu již dobře známou větu:
„Na to ani nemysli. Nikdo, nikdo na světě si nezaslouží začít znovu, tolik jako ty. Znám tě sice sotva týden, ale tohle vím. Věřím ti a co je ještě důležitější, věří ti i Tsurugi-sama, tak se netrap těmi otázkami ano? Slib mi to.“
„Já…“ začal Naruto vyhýbavě, ale dívka ho přerušila.
„Slib mi to, prosím, slib mi že už se svou minulostí nebudeš zabývat, ať už je jakákoliv. “ Při pohledu na její výraz mladíka zamrazilo. V jejích očích se značila prosba, spojená se značným trápením a jistou mírou zoufalství.
Tak povědomé, tak známé, jen ona je měla zelené. Proběhlo Narutovi hlavou. Nyní už věděl, komu ta myšlenka patřila. Dívce jménem Sakura, dívce, která pro něj, tedy vlastně pro jeho minulé já byla z nějakého důvodu důležitá.
„Já, to nemůžu udělat, omlouvám se.“ Odpověděl a okamžitě uhnul očima stranou. Nechtěl sledovat její smutek, nechtěl vidět její zoufalí pohled. Nechtěl spatřit bolest ukrytou hluboko v jejích nádherných, oříškových očích.
„Musel jsi ji strašlivě milovat.“ Odvětila Ookami smutně.
„Víc než svůj život“ přisvědčil Naruto překvapen, tím že něco takového vyslovil. Odkud to vím? Jak můžu něco takového prohlásit o člověku, kterého vůbec neznám? Ne opravil se v duchu něco o ní přeci jen vím. Aniž by si to uvědomil, začali se před jeho očima zjevovat náhodné obrázky. Ustaraný pohled, světle zelených očí, růžová barva, zářiví úsměv, schopný, alespoň podle něj, prozářit i tmavou jeskyni a udělat z ní krásné místo, drobná ruka, jemná a něžná, zároveň však neuvěřitelně silná, slova vyřčená, šeptaná i ta co nechali jen tak vyset ve vzduchu. To vše se mu vynořilo z hloubky jeho paměti a začalo pomalu, ale neúprosně skládat Sakuřina portrét.
„Děje se něco? Vypadáš, nevypadáš moc dobře.“ Ookamin starostlivý hlas odtrhl od obrazu opět bezpečně přibouchl dveře jeho paměti, před tím, než se obraz stihl dokončit, přesto toho už znal dost. Dost o dívce jménem Sakura. Dost na to, aby pochopil, že jeho minulost nebyla tvořena jen množstvím prolité krve a mrtvých těl, stačilo to k tomu, aby poznal, že v jeho minulosti byla i krása a mír.
„Ne, nic jen se mi lehce zatočila hlava, to je vše.“ Zalhal a s pohledem odvraceným jinam si znovu lehl.

Sunagakure no sato, nedaleko hranic s Konohou

„Nemožné.“ Vydechl překvapeně Gaara, když spolu se třemi svými strážci, Kankuren a Nara Shikamarem. Pozorovali hraniční pevnost, nebo to co z ní zbylo. Kdysi mocná a strašlivá budova, byla nyní rozmetána na kousky, tak jako by jí zasáhl úder nějakého obřího kladiva. Hlavní zeď byla proražena a všude kolem se válela suť. Bylo ještě příliš brzy na to, aby s jistotou tvrdili, že nikdo nepřežil, ale stav trosek tomu dosti nasvědčoval. V okamžiku útoku čítala posádka pevnosti osm chuuninů, plus Temarin tým. Jestli opravdu zaútočil někdo z Akatsuki, nedej bože, jeden z Uchihů, byla jejich šance na přežití minimální.
„Temari“ zašeptal Nara po Gaarově pravici zděšeně a rozeběhl se směrem k pevnosti.
„Shikamaru počkej může to být past!“ zavolal za ním Gaara, ale marně. Mladý Nara, neslyšel, nebo jej prostě jen nechtěl slyšet a pokračoval v běhu k pevnosti.
„Zatracený tvrdohlaví Nara.“ Zanadával Gaara a spolu s Kankurem a strážci se rozeběhl za ním.

Zničená pevnost by klidně mohla sloužit jako ukázkoví příklad masakru. Těla písečných shinobi byla rozházena všude kolem, s nejrůznějšími zraněními a silný pach krve dráždil nosy všech přítomných. Shikamaru se opřel o polorozbořenou zídku a snažil se zhluboka dýchat, aby zahnal nutkání zvracet. Pochopitelně už vyděl mrtvá těla před tím, sám nespočetněkrát zabíjel, ale to co vyděl tady se nemohlo těm bitvám rovnat ani zdaleka. V bitvě se snažili soupeři jeden druhého zabít co nejrychleji, ale tady ne. Ať už to udělal kdokoliv, nešlo mu o to, zabít svého soupeře, ale doslova o to, aby teklo co nejvíce krve, pokud možné živé krve.
„Našli jste, našli jste už Temarino tělo?“ zeptal se Nara kolem procházejícího shinobiho, jehož obyčej byl bílí jako stěna. O tom, že by mohla být ještě naživu si nedělal žádné iluze. Ten masakr nemohla přežít.
„Je mi líto Nara-sama.“ Odpověděl ninja. „Už se nám podařilo najít a identifikovat všechna těla, která si dokázala udržet alespoň nějaké rysi, ale tělo Temari-sama mezi nimi nebylo.“
„Chápu“ odpověděl Shikamaru a polkl. Vlastně jediná těla, která se dala rozeznat, byla těla tří shinobi, kteří zahynuli při proražení hradby. Z ostatních toho nezbylo moc. Snad jen potrhané šaty a krvavé cáry. Vypadali tak, že se dokonce ani nedalo jednoznačně určit, jestli se díváte na jedno, nebo více těl.
„SHIKAMARU, TOHLE MUSÍŠ VIDĚT!!!“ ozval se Gaara odněkud z pevnosti. Přestože mladý Nara nepochyboval, že ať už mu chce ukázat Kazekage cokoliv, on to vidět nechce, vydal se za ním.
Gaaru našel stát, u místa, kde byla hromada nasekaného masa největší, tedy patrně místu, kde se soustředil zbytek obránců.
“Tak co jsi objevil?“ otázal se Shikamaru a zároveň se snažil nehledět na krvavou hromadu na zemi. Gaara mu neodpověděl, jen ukázal na něco na stěně. Shikamaru se tam podíval a strnul. Na stěně byli patrně krví obránců namalované tři znaky. Dva z nich, jedenáct mečů zabodnutých do něčeho co patrně mělo být lidské tělo a něco co mělo být patrně fénixem, mu nic neříkalo, ale třetí, třetí znak mu byl nejen povědomí. Znal ho, znal ho až moc dobře z hodin dějepisu. Jednalo se o znak již neexistujícího klanu, klanu Senju.
„No tak, poznáváš alespoň jeden z těch znaků?“ zeptal se Gaara rozhněvaně.
„T…to není možné, to není možné“ zašeptal Nara rozechvěle. „Ten klan už přece formálně neexistuje, jejich potomci už nepoužívají tento znak.“
„Co se děje Shikamaru, poznáváš ten symbol?“ tlačil na něj Kankuro.
„Aby ne“ odpověděl Nara zděšeně. „Ten velký symbol, to je náš znak, znak našich předků, zakladatelů Konohy, klanu Senju.“

Lesní skrýš o dva dny pozdněji

Přestože ho před tím Ookami důrazně varovala, procházel se Naruto v jejím doprovodu malým lesním rájem a s úsměvem na tváři pozoroval jeho všední život. Vlastně, jeho úsměv ani tak nepatřil lesu a jeho obyvatelům, jako spíše tomu, že už se procházel téměř hodinu a nebyl unaven, ani neomdléval. Dokonce i takové zkušená léčitelka jakou Ookami bezpochyby byla, byla překvapena rychlostí jeho regenerace. Sám pro sebe se rozhodl, že zítra už začne pomalu cvičit, aby se dostal zpět do formy. Co se cvičení týče, nepamatoval si toho příliš, jen občas se mu vybavovali určité názvy a pohyby, ostatně stejně tomu tak bylo i se vším ostatním z jeho záhadné minulosti. Jen pár slov, pár obrázků a samozřejmě Sakura.
Ookami patrně špatně pochopila důvod jeho úsměvu, neboť radostně pronesla:
„Jsem ráda, že se už nezabýváš svou minulostí a raději se díváš na přítomnost Naruto.“ Mladík se k ní otočil a po dlouhé době v její tváři a očích našel úsměv. Úsměv, ve kterém by bylo příjemné se navždy ztratit. Uvědomil si, ale rychle tu myšlenku opět zapudil. Ne, nemůžu si dovolit ztratit to co jsem již získal, i kdyby to bylo kvůli ní. Z ničeho nic se mu myšlenky začali vytrácet z hlavy a on byl schopen myslet jen na jedinou věc, Ookaminy oči, tak hluboké, plné radosti a… Ne zarazil se a uhnul pohledem. To ne, nedovolím to. Zařval sám na sebe v duchu a soustředil se na svou chvějící se pravou ruku, tak dlouho dokud se mu myšlenky opět nezačali projasňovat.
„Copak Naruto děje se něco?“ otázala se Ookami, s nefalšovaným strachem v hlase. „Jestli jsi unavený, můžeme se vrátit, stejně se musím podívat na Hachi-san.“
„Neboj, jsem v pořádku, jen jsem se nad něčím zamyslel.“ Zalhal Naruto. Hachi, Hachi a Ichigo. Zajímalo by mě co jsou zač. Zamyslel se Naruto. Stalo se to sotva před šesti hodinami, brzy ráno, když se Tsurugi vrátil, ale nebyl sám. Spolu s nimi dorazil, ještě tajemný obr jménem Ichigo a nějaká dívka v bezvědomí, o které mluvili jako o Hachi. Okamžitě po jejich příchodu si Tsurugi odvedl Ichiga někam pryč, aniž by zodpověděl jedinou Narutovu, nebo Ookaminu otázku.
Z myšlenek Naruta vytrhl hlasitý výkřik a hluk boje, odněkud z lesa před nimi.
„Že bych začal trénovat o chvíli dřív?“ Uchechtl se pro sebe Naruto, když nad jeho tělem přebrali vládu instinkty a on se bez přemýšlení vrhl směrem k místu boje, takže nechal překvapenou a notně poděšenou Ookami stát na místě.

Lesní úkryt, Tsurugiho dům

„Eh, takže jsi se konečně zbavil toho mizerného pláště?“ uchechtl se Tsurugi, „smím vědět co jsi s ním udělal?“
„Jasně že můžete sensei.“ Uchechtl se Ichigo a posadil se naproti svému mistrovi. „Říkal jsem si, že se Tobi už nějakou dobu nudí, tak jsem mu poslal svůj a Hachin plášť, aby měl o čem přemýšlet.“
„Aha“ usmál se pod kápí Tsurugi, „mohlo mě napadnout, že provedeš něco podobného. Jsi pořád ještě dítě co Ichigo?“
„To říká ten praví mistře.“ Zamračil se muž. „Na rozdíl od vás alespoň neschovávám svou…“ v ten okamžik se odněkud z lesa ozval hluk boje.
„Co to k čertu je?“ vykřikl Ichigo a hmátl kamsi dozadu pro své kladivo.
„Kdo ví?“ zeptal se Tsurugi a Vyskočil na nohy. „I když mám dojem, že se vrací dva nezdární synové.“ S těmito slovy vyšel ze dveří a problesknul se pryč.
„Chjó, mistře, to nemůžete někdy něco vysvětlit pořádně?“ Zanaříkal Ichigo a zamířil za Tsurugim.