Cesta za pomstou: 2. díl

V předchozím díle
„Udejte důvod svého příchodu,“ promluvil jeden z nich.
„Chtěli bychom se stát občany Vesnice ukryté v písku," odpověděla rudovláska. Strážní se na sebe podívali, něco takového tu už dlouho nebylo.
„Dobře, řekněte nám své jméno,“ začal ten druhý a vzal do ruky nějaký papír.
„Saori a Ookami.“
Oba dva zvláštně pohlédli na vlka, který jen civěl před sebe.

„Je mi líto, ale nemohu se na vás podívat,“ řekla tišším hlasem.
„Důvod?“ zamračil se Gaara.
„Protože Saori je slepá,“ promluvil Ookami.
***

Útok

Gaara chvíli zaraženě koukal. Nevěděl jestli ho zarazilo víc, že je ta dívka slepá, nebo že její vlk mluví.
„To... je mi líto,“ vymáčkl ze sebe pomalu. Bylo pro něj těžké někomu projevovat lítost, když se jemu samotnému nikdy nedostala.
„Nemusíte to dělat. Já o soucit nestojím, už jsem si zvykla. Navíc je vidět, že vám to nedělá zrovna dobře,“ řekla klidným hlasem. Kazekageho překvapilo, jak je bystrá. Ono vždycky platilo, že při odnětí nějakého smyslu jsou ty ostatní mnohem bystřejší.
„Jak se vám to stalo?“ zeptal se nejistým hlasem.
Nastala krátká odmlka. Rozhodně to nebylo nic, co by se dalo považovat za tu lepší variantu.
„Při válce. Vypálili mi oči,“ odpověděla. Určitě se jí to neříkalo zrovna lehce.
„Aha.“ To bylo jediné, co ze sebe Gaara mohl dostat. Nevěděl proč, ale upřímně doufal, že se s tím už narodila. Rozhodl se dál už ji nezatěžovat, odněkud vyhrabal klíče, které spolu s dokumentem podal Saori. Pak se ovšem zarazil a dal je Ookamimu.
„Budete bydlet na ubytovně. Je to o dvě budovy dál, když se vydáte vlevo. Byt číslo dvacet jedna.“
Vlk opatrně vzal papír a klíče do tlamy, pak se otočil, načež se vydal s dívkou ven. Červenovlásek se za nimi díval, dokud se dveře od jeho kanceláře nezavřely.

Ookami pomalu vedl Saori po schodišti ubytovny. Když se ocitli v dlouhé chodbě, došel k příslušným dveřím, před které upustil klíče. Rudovláska se shýbla a bez problémů je zvedla ze země. Stejně přesná byla, když zastrkovala klíč do zámku. Vstoupili do bytu, vlk drcnul do dveří, jež se s cvaknutím zavřely. Chviličku tam jen tak stáli, poté Ookami dovedl dívku do vedlejšího pokoje, který se zračil jako ložnice. Saori se posadila na postel, její společník si sedl k ní na zem a položil jí hlavu do klína. Jemně po pohladila po čenichu, hledíc do prázdna.
„Proč jsme jen museli odejít?“ zeptal se zklamaným tónem.
„Ty přece víš proč,“ odpověděla smutně.
Zvedl hlavu. „Vím, ale nemuseli jsme to dělat. Tvůj otec přece -“
„Ookami, nech toho,“ utnula ho tichým, ale rázným hlasem. Pak si povzdechla. „Jinak to prostě nejde, chápeš? Já to nechci o nic víc než ty, ale... nemám na vybranou.“
Pokojem se rozneslo ticho. Saori bezmyšlenkově přejížděla prsty po prostěradle.
Vlk jí jemně zafuněl do tváře. „Já zůstanu s tebou, ať se děje, co se děje.“
Lehce se usmála. „Já vím, že ano,“ zašeptala.
Ookami jí přitiskl hlavu pod bradu a spokojeně zamručel. Dívka ho chvíli s úsměvem drbala za ušima. Pak vzala do jemných rukou jeho čumák a políbila ho na něj.
„Pojďme trénovat,“ pobídla ho vesele. Ihned hbitě vyskočil. Červenovláska se se smíchem zvedla a nechala se svým společníkem vyvézt ven z bytu.

Procházeli vesnicí, hledajíc nějaké vhodné cvičiště. Avšak na všech bylo plno ninjů, kteří také pilně trénovali.
„Všude je moc lidí,“ zamručel Ookami nespokojeně.
„Tak co třeba za vesnicí?“ navrhla Saori. Najednou vlk zbystřil, zvedl hlavu a natočil uši dopředu.
Dívka k němu automaticky trhla hlavou, ale nepohlédla na něj. „Našel jsi něco?“
„Asi ano. Docela klidné místo, tiché. Ale hlavně opuštěné.“ Ještě chvíli pozorně větřil, než se dal znovu do pohybu. Poslušně ho následovala.
Došli až na rozlehlý plácek, podobný menší poušti. Vítr tu vál silněji, v něm plno zrníček písku, ale ani jednomu z nich to moc nevadilo. Ookami je dovedl dál, aby měli pokud možno co největší prostor. Nechal Saori na místě a sám šel o kousek dál. Asi šest metrů před ní se zastavil, načež si sedl na zadek, čelem k ní. Dívka vytáhla z černé pochvy svou dlouhou katanu. Stříbrná čepel odrážela sluneční svit v ostrých, jasných záblescích. Byla to dokonalá práce. Po celé její délce do ní byly vyryty jakési znaky, které byly sice jemné, ale i přes to velice výrazné. Jeden z nich byl bezpochyby znak ohně. Ať už ji vyráběl kdokoliv, jistě to trvalo celou věčnost. Na první pohled skvostná zbraň. Červenovláska se postavila do bojové pozice, tělo natočené z profilu, rozkročená, levá noha před pravou, na kterou přenesla svou váhu. Levou ruku měla nataženou před sebe, tudíž směrem k vlkovi, a druhou, v níž třímala katanu, zdviženou nad hlavou tak, aby meč mířil stejně.
„Kolik dneska?“ zeptal se Ookami.
„Jako normálně, pak budem přidávat,“ odpověděla nevzrušeně. Nejdřív se nic nedělo, ale náhle se před ní zjevilo dalších deset hnědých vlků, Ookamiho klony. Ti se kolem ní rozestoupili a utvořili kruh. Zatímco se každý z nich přikrčil ke skoku, Saori se soustředila, v obličeji naprosto klidná. Všichni vlci se na ni vrhli ve stejný okamžik. Jiní by zpanikařili, zapomněli co mají dělat, ale ne Saori. Dívka nad hlavou opsala kručnici a hned nato prudce švihla rukou dozadu, čímž zničila první klon. Poté, s rukou nataženou do strany, katanou opsala půlkruh, takže další tři vlci zmizeli v kouři. Vtom vyhodila katanu do vzduchu, spráskla k sobě ruce, načež se zbraň rozdvojila. Vyskočila, chytila oba meče a rychle rozpažila. Dva klony, které se ji chystaly napadnout ze strany, byly zničeny. Pravý Ookami pozorně sledoval její trénink, když najednou upřel oči na nově příchozího. Byl to Gaara. Přišel se podívat zblízka na souboj, který zahlédl z okna své kanceláře. Červenovláska pravou nohou opsala další půlkruh a elegantně se otočila kolem své osy, přitom točila katanami tak plynule, že to vypadalo jako přesně natrénovaná choreografie. Její zápěstí věděly přesně, co mají dělat. Jiný by si je už vykloubil, ale Saori je měla naprosto pod kontrolou. Další dva vlci po zásahu zmizeli v oblaku dýmu. Mrštila katanu na posledního vlka. Ten byl sice zničen, ale meč si razil cestu dál, mířejíc přímo na Gaaru. Ten zůstal stát jako přimrazený. Zbraň letěla tak rychle, že jeho písek neměl žádnou možnost ho tak rychle uchránit. Oči mu oslepil záblesk blížícího se ostří.