Nastal čas 8. - Jak to tenkrát bylo (II. část)

Ne, to není on. Nemá u sebe jejich dítě.

Hlavou ji probleskla myšlenka. Musí ji vzít sebou. Vrátila se do nemocničního pokoje, který byl prázdný. Z postýlky sebrala malé děvčátko a zabalila jej do deky. Poté se vydal znovu ven. Rozhlížela se na všechny strany. Nad hlavami Hokagů si všimla zvláštní červené záře. I přesto, že měla jen trochu sil, se rozhodně vydala na cestu.

Zbývalo už jí jen pár několik kroků, když uslyšela zvláštní řev. Prudce se otočila, ale všechno se seběhlo strašně rychle, že to nedokázala ni postřehnout. Všimla s i jen dvou důležitých věcí. Démon je pryč, to on vydal ten příšerný řev, a pak najednou zmizel. A Minato se pomalu řítil k zemi. Sice to byl jen klon, ale nezmizel. Přidala do kroku. Nesmí umřít. U schodů se zastavila a těžce oddechovala. Pomalu se vydala dolu. Jednou rukou se přidržovala stěn a v druhé držela své dítě. Přede dveřmi se zastavila a naslouchala. Jediné co slyšela byl dětský pláč. Vešla dovnitř a do očí se ji vedrali slzy. Ležel na zemi uprostřed místnosti a nejevil známky života. Vedle hlavy položila děvčátko. Koukalo na ni svými tmavýma očkama. Udělala pár kroků a naklonila se nad Naruta. Když ji zahlédl na okamžik přestal plakat. Kushině po tváři stekla slza a spadla na jeho tvář. Malý chlapec zamrkal.
„Sbohem můj synu. Staň se dobrým shinobi“ řekla tiše a políbila ho lehce na čelo. Chlapec se znovu rozplakal. Její pláč ji trhal srdce na kousky. Poklekla ke svému muži. Děvčátko vedle něj se také rozplakalo. Pohladila Minata po chladné tváři.
Udělala pár pečetí, přiložila ruce k jeho srdci a ty se modře rozzářily. Trvalo to jen chvíli.
„Sbohem Minato. Dej na oba pozor. Miluji tě.“ Poklesla vedle svého manžela. Obě děti utichly. Rozhostilo se hrobové ticho.
Uběhlo jen několik vteřin. Nadechl se jednou, podruhé, a stále znovu.
Opatrně otevřel oči. Snažil se rozpoznat kde je. Když si na všechno vzpomněl. Posadil se. Když zahlédl vedle sebe ležet Kushinu, znovu dech ztratil. Opatrně ji vzal do náručí a položil vedle Naruta.
„Co jsi to provedla? Proč si zahodila svůj život? Byla bys lepší matkou než budu já otcem,“ šeptal a hladil přitom její chladnu tvář, „odpusť, ale nesmím tu zůstat.“ Naposledy ji políbil.
„Sbohem má lásko. A ty Naruto, odpusť mi. Jednou se znovu setkáme.“ Pohladil syna po tváři. Vzal do náručí svou dceru a zmizel.“

Minato skončil.
„Asi nějak takhle to bylo.“ Jiraiya z něj nespouštěl oči.
„Takže, ona je vážně tvoje dcera. Když jsme našli Kushinu u Naruta, mysleli jsme, že tam bude i Neko. Nikdy se nikde neobjevila tak byla oficiálně prohlášena za mrtvou, stejně jako ty.“ Minato pohlédl na svého učitele.
„Měl by jste jít sensei. Za chvíli bude svítat.“
„Máš pravdu, půjdu. Snad se ještě setkáme.“ Sebral se k odchodu. Mezi dveřmi ho ještě Minato zastavil.
„Dávejte na ni pozor. Bojím se o ni.“
„Neboj, ohlídám ji.“ Vydal se na cestu. Minato ho ještě chvíli pozoroval, dokud nezmizel ve stínu stromů. Zavřel dveře a znovu usedl na židly. Na klín se mu vedrala Tesh a jemně mňoukla.
„Neboj, bude v pořádku.“