Nastal čas 7. - Jak to tenkrát bylo (I.část)

"Dobrá, řekla, že když zvládnu sledovat Tesh, najdu to co hledám. A myslím, že sem no našel. Nemám pravdu? Minato?"

Mladý muž povzdechl a ukázal svou tvář.
„Tušil jsem, že dříve či později přijdete. Vlastně jsem v to doufal. Ale nenapadlo mě, že to bude tak brzy.“
„Nepřišel bych na to už teď. Prozradila se tak trochu sama.“ Minato sklopil hlavu.
„Použila Rasengan.“ Jeho hlas zněl mírně naštvaně. Odpovědí mu bylo kývnutí.
„Já jsem ji varoval. Říkal jsem jí, ať to neděla. Ale když se naštve nebere ohledy na to, že se může prozradit. Kdo to ještě ví?“
„Sakura a Sai, další členové jeho týmu, byly u toho. Sakura je sice chytrá, ale na to, kdo Neko je, pravděpodobně nepřijde. A Sai si to taky dohromady nedá.“
„Dobrá, to jsou dva lidé, během jednoho dne, kteří vědí kdo Neko je a že žiju.“
„Kdo je ten… Tsunade, že?“ Minato kývl. V místnosti se rozprostřelo ticho. Narušovalo ho jen občasné zahoukání sovy z venku a Teshino předení. Po několika minutách, kdy ani jeden nic neřekl, zvedl Jiraiya svůj pohled ke svému bývalému studentovi.
„Co se děje sensei?“
„Já, jen by mě zajímalo…“
„Chcete vědět, jak je možný že žiju? No zkusím vám to nějak popsat…“

Značnou část Konohy pohlcovali plameny, ale nikdo jim moc nevěnoval pozornost. Vlastně ani nebyl nikdo, kdo by se jimi mohl zabývat. Obyvatelé byly evakuováni. Ovšem ti kdo měli plné ruce práce byly místní shinobi. Nad vesnicí zuřil devítiocasý démon a ničil vše co mu přišlo do cesty.
Ulicemi se proplétal mladý shinoby. Měl namířeno k monumentu Hokagů a k hrudi si tiskl malý plačící uzlíček. Vyhýbal se ostatním, snažícím se ochránit vesnici. Jeden z nich srazil běžícího muže k zemi.
„Omlouvám se Hokage-sama.“ Snažil se mu pomoci zpět na nohy, ale čtvrtý ho rukou odstrčil a rychle pokračoval. Nesmí zbytečně ztrácet čas.
Když doběhl k monumentu, vydal se pod hlavu prvního. Pod ní byl ve skále malý vchod schovaný za křovím. Vešel dovnitř a vydal se po schodech dolů. Čím hlouběji se ocital, tím častěji se mu v hlavě vybavovala věštba, že v den narození svého syna zemře, a ten den nastal.
Na konci schodiště stanul před mohutnými dřevěnými dveřmi. Rukou otevřel jejich pravou polovinu a vstoupil do chladné, kruhovité místnosti. Stejně jako schodiště byla vytesaná ve skále pod zemí. Na zdech po obvodu hořely louče a ozařovali celou místnost. V jejím středu stál jakýsi kamenný oltář přehozený tmavě červeným přehozem. Čtvrtý položil dítě. To se na něj zadívalo svýma blankytně modrýma očkama a přestalo plakat.
„Kage bushin no jutsu.“ Vedle sebe stáli dva Minatový. Pravý tiše řekl něco klonu a ten se vydal po schodech ven.

V nemocničním pokoji mladá žena pozorovala z okna dění venku. Neslyšela otevřít dveře proto se lekla když zaslechla hlas sestry.
"Neměla byste tu takhle stát, jste ještě slabá." Neodpověděla jí. Bla zamyšlená. Před několika hodinami přošlo na svět její druhé dítě a ona ho zahlédla jen na chvilku. On ho odnesl. Věděla co chce udělat, nebránila mu v tom, ale měla strach. Co když to nepřežije? Otočila se, tak jak jí to její stav dovolil, a rychle se vydala ven. Musí je najít. Chce být u toho. Před nemocnicí se rozhlížela do všech stran.
"Kuchyiose no jutsu" ozvalo se z dálky a nad Konohou se objevila obří žabička s Minatem na zádech. Ne, to není on. Nemá u sebe jejich dítě.