Podruhé ztratit - Mizerní lháři 08

Ohayo! Tak se konečně opět hlásím z tepla domova No snažila jsem se napsat další dílek, tak vám ho sem hážu ;)

Kroky se rozléhaly po jeskyni a ve tmě byly vidět jen lesknoucí se oči. Pak nastalo ticho, jeden z ninjů začichal ve vzduchu a zamyslel se.
„Sasuke, už tady nejsou.“ Pověděl pak a čekal na jeho reakci.
„Ksó!“ vyhrkl Sasuke a udeřil pěstí do stěny jeskyně až se ozvala tlumená rána. Poté se otočil na jednu ze svých společnic.
„Hanabi.“
„Vím co mám dělat,“ zašvitořila dívka vesele, „Byakugan!“ a poté se zcela soustředila na svou práci. Po chvilce čekání se ozvala.
„Sasuke? Mám je!“ vyhrkla nadšeně a čekala už jen na svolení vyrazit. Jeskyní se ozvalo tiché zavrčení psů.
„Taky už máme jejich stopu.“ řekl ženský hlas potěšeně.
„Vyrážíme!“ vydal Sasuke povel a jeskyní se rozlehlo nadšené zavytí.

Skupinka ninjů skákala vesnicí po střechách domů, pouze dva šli ulicí mezi ostatními lidmi. Již se stmívalo a trochu ochladilo, ale ulice osvětlovaly barevné lampióny a zněl jimi hlasitý hovor a smích procházejících se lidí. Ti dva byli Neji a Hinata, vraceli se z mise, kterou jim udělil Naruto a nyní mu šli podat hlášení. Ostatní se již rozprchli za svými povinnostmi.
„Neji, nedívej se na mě tak.“ řekla Hinata smutně, když už nevydržela nápor Nejiho pohledů. Ten se cítil snad stejně hrozně jako Hinata a vůbec si nedokázal představit, jak to před Narutem ututlá. Nechtěl ani pomyslet na to, co by následovalo, kdyby se o TOM Naruto dozvěděl. První by byl na ráně on, poté Hinata a nakonec sám Naruto.
„Víš jak se cítím? Já tě měl ochránit a zklamal jsem! Kdyby na mě Naruto vyletěl a chtěl mě za TO roztrhat jak hada, vůbec mu v tom nebudu bránit!“
„Neji, není to přece tvoje vina, že jsem se rozhodla jít s vámi. Za to, co se stalo, si můžu sama.“ řekla Hinata rozhodně. Nikdy jí však nebylo tak zle. To nejcennější v životě málem ztratila a ke všemu vlastní vinou.
Aniž si to uvědomili, stáli oba najednou na prahu budovy Hokage. Zhluboka se nadechli večerního studeného vzduchu a vstoupili.

Naruto unaveně padl na stůl. Konečně měl to papírování z krku! Opět ho začala bolet hlava. Po tváři mu z čela sjížděly kapky potu a klouby ho příšerně bolely. Rozostřil se mu pohled na dveře, které právě někdo otevíral. Uviděl dvě osoby, ale nemohl rozpoznat o koho jde.
„Vrrrrr….“
Jeho tělem projelo tiché zavrčení. Opět byl ve tmě a voda mu sahala až po kotníky.
„Zatracená liška!“ zařval Naruto tmavými chodbami. „Já se tebou nenechám ovládnout! Nebudeš mě sem tahat, kdy se ti zachce!“ zařval opět vztekle. Ozvalo se další vrčení, tentokrát o něco důraznější a agresivnější.
Naruto opět procitnul ve své kanceláři. Ty dvě osoby k němu právě přistupovaly a on se rychle oklepal a zbavil se tak ještě mlžných pozůstatků.
„Ohayo, Naruto.“ ten hlas byl jako elixír. Sotva ho Naruto zaslechl, věděl kdo před ním stojí. Zanedlouho už viděl normálně. Před jeho stolem stáli Hinata s Nejim.
„Hinato! Neji!“ vyhrkl a zdvihl unavené tělo od stolu. „Jsem tak rád, že vás vidím. Jak šla mise?“
„Hm, šlo to.“ zamumlal Neji a díval se přitom do země. Hinata také sklonila hlavu. Oba dobře věděli, že se musí vyhnout pohledu těch očí. Naruto překvapeně zvedl hlavu a udivil se nad jejich chováním. Ti dva už teď měli dojem, že ví vše, co se stalo.
„Stalo se něco?“ zeptal se nakonec Naruto po chvíli ticha.
„Ne!“ vyhrkla Hinata a zrudla.
To Naruta jen přesvědčovalo v tom, že není vše, jak má být. Něco se muselo stát. Tihle dva byli opravdu mizerní lháři.

Skupinka ninjů pokračovala rychlým tempem vpřed. Pod nárazy jejich dopadů se větve mladých stromů pružně ohýbaly.
„Zdá se, že je máme pořád v patách.“ zahučel Kisame a přiblížil se k Madarovi, který skupinku vedl. „Nebylo by lepší se jim postavit, ať je máme z krku?“ optal se a v očích se mu zablýskalo.
„Ne! Náš čas teprve přijde...“ odpověděl Madara a začal dělat pečetě. „Potřebujeme jen trochu náskok. Až se dostaneme za hranice Mizu no Kuni, můžeme si oddechnout.“
Zastavil se. Jeho kumpáni se zastavili společně s ním a teď nervózně postávali po větvích stromů. „Jděte napřed. Doženu vás.“
Společenstvo zloduchů se vydalo vpřed.
„Posílám dáreček!“ ušklíbl se Madara a v jeho oku se objevil Mangekyou sharingan.
„Amaterasu!“ A černý oheň zachvátil okolí. Madara se spokojeně podíval na své dílo a zmizel za ostatními v lese.

„Stát!“ vyhrkla Hanabi a všichni se zarazili.
„Co se děje H...“ začal Kiba, ale větu nedokončil, neboť ucítil štiplavý zápach. Všichni pohlédli na nebe, kde se táhl pás kouře. Drobná zvířata utíkala lesem před tím, co bylo před nimi. Po chvíli uslyšeli praskání dřeva a zahlédli černé plamínky, olizující kmeny stromů.
„Zpátky!“ zakřičel téměř zbytečně Sasuke. Všichni se hnali pryč od toho místa, co jim nohy stačily.
„Přibližuje se to čím dál rychleji! Nemůžeme tomu uniknout!“ vyhrkla úzkostně Hanabi a orosilo se jí čelo.
„Co budeme dělat?“ vyhrkla Hana a přitom se na svém psovi řítila vpřed.
„To nemůžeme stihnout!“ Opakovala pořád dokola Hanabi zděšeně. Sasukemu mozek běžel na plné obrátky. Co má dělat?!

Naruto společně s Hinatou, ruku v ruce procházeli Konohou, a nad hlavou jim svítily první hvězdy té noci. S jejich vlasy si pohrával jemný, studený vánek a chladil jejich unavené tváře.
„Hin, proč jsi mi nic neřekla o tom, že jsi šla s Nejim na misi?“ položil Naruto konečně otázku, která ho trápila a podíval se jí do očí.
„Protože bys mně přesvědčoval, ať nechodím.“ řekla a opětovala pohled. Naruto si jen povzdychl. Moc dobře věděl, že má pravdu. Rozhodně by ji jen tak nenechal odejít.
„Sakuro!“ zvolala Hinata na Sakuru, která se proplétala hloučky lidí na ulici a zamávala jí na pozdrav. To Naruta vytrhlo z úvah a hleděl do davu, aby v něm našel Sakuru.
Sakura se k nim za chvíli celkem lehce probojovala, i když to jiní nesli celkem těžce.
„Ohayo Sakura-chan!“ pozdravil Naruto ihned Sakuru.
„Ohayo Naruto, Hinato. Jdete už domů?“
„Ano, konečně jsem skončil s tím papírováním.“ odfrkl si Naruto.
„Vidím, že jsi na tom podobně jako Tsunade.“ řekla Sakura a šibalsky se usmála.
„Hn...?“
„Máš tady dole na tváři písmenka.“ řekla Sakura a dibla mu prstem na tvář, kde měl inkoust.
„No, možná jsem si dal chvíli pauzu.“ připustil Naruto a připojil se k tichému smíchu dívek.

„Ách Naruto!“ ozval se hlas vedle Naruta a ten se rychle otočil, div že si nevykroutil krk. Stála tam Tsunade. No teda stála. Spíše se pomotávala okolo a snažila se na Naruta zaostřit.
„Tsunade! Ksó! Vy jste zase přebrala!“ a jal se chytat Tsunade, která se poroučela k zemi.
„My o vlku a vlk za námi.“ pousmála se Hinata, ale hned se jí úsměv z tváře vytratil.
Sakura využila Narutovy nepozornosti a naklonila se k Hinatě.
„Je vše v pořádku? Nebolí tě něco? Není ti špatně?“ chrlila rychle potichu otázky a Naruto zrovna zdvihal Tsunade.
„Je mi dobře Sakuro, věř mi.“
V tom se ozvala rána a Naruto byl v mžiku u těch dvou.
„Proč by Hinatě mělo být špatně? Stalo se něco? Co -“
„- klid Naruto.“ hrála Hinata o čas, zatímco Sakura sbírala Tsunade, kterou Naruto upustil. „To je jenom proto, ž-že některým ženám bývá v těhotenství š-špatně, v-viď Sakuro!“ koktala ze sebe rychle zmateně.
„Jo...někdy jo. Jsou to jen preventivní otázky.“
„Tak proč jste si to špitaly tak tajně?“ optal se Naruto a pomohl Sakuře s Tsunade.
Sakura dělala, že to neslyšela. Musela to rychle zahrát do outu, aby se vyhnula nepříjemným otázkám, na které nemohla dát odpověď.
„Musím Tsunade zanést ke mně domů. Může mít otravu alkoholem nebo tak něco. Tak ahoj!“ a rychle si to štrádovala ulicí pryč a podpírala ožralou Tsunade.
„Hm..., zvláštní. Jindy by Tsunade zpeskovala jedna báseň a teď ji táhne dokonce domů.“ divil se Naruto a přestával všechno chápat. Něco se rozhodně muselo stát!

Hinata se cítila strašně provinile. Bylo hrozné, že mu musela lhát, ale nedokázala si představit, že by mu řekla, jak vystavila jejich dítě takovému nebezpečí. Párkrát se nadechovala, že mu to poví, ale vždy ji něco umlčelo. Nedokázala najednou najít ta správná slova. Naruto se k ní opět otočil a ve tváři měl pořád ten nechápavý výraz.
„Půjdeme domů? Jsem už docela unavená.“ řekla Hinata a Naruto přikývl na souhlas. Rozhodl se, že to nechá na jindy. Musel si odpočinout, poslední dobou toho na něho bylo moc. A kdyby se stalo něco závažného, tak by mu to Hinata přeci řekla, ne? Nač tedy pospíchat. Nabídl Hinatě rámě a společně mířili domů.