Až příště 4

Seděl na sousoší Hokage a díval se na město. Kolem noc. Nad hlavou mu svítil měsíc a hvězdy. V jejich mléčné záři se koupala vesnice rozprostírající se před ním.
Před dvěma dny se vrátil z poměrně náročné mise. Byl trochu zklamaný, když zjistil, že Ona tu není. Při misi neměl moc času na ni myslet, vše ale dohnal během těch dvou dnů. Teď měl na přemýšlení času dost. Nevěděl, kdy dorazí. Doufal, že během několika dnů. Tak se na ni těšil. Misi nedostala nijak těžkou, a pryč byla už osm dní, tak snad… . Jeho tým teď stejně odpočíval, takže určitě nikam nepůjdou. Ona tu však nebyla. Zatím tedy snil a plánoval.

LES, 20 KM OD KONOHY

Ještě chvíli! Ještě kousek! Za chvíli jsem u tebe!

KONOHA

Vezmeme se. Určitě. Znám ji. A miluji ji. Ale, co když bude proti?

LES, 18 KM OD KONOHY

Kruci! Přestaňte se tak loudat! rozčilovala se v duchu na své společníky.

KONOHA

Ne, určitě se vezmeme. Proč by [i]byla proti? Slastně se protáhl, lehl si na záda a ruce založil pod hlavu. A ten její úsměv. Ty oči. Má nádherné oči. A vlasy. A…[/i] Začal se smát. Miluje ji. Celou. Celičkou. A bude jeho!

LES, 16 KM OD KONOHY

Proč jsme jenom zastavovali. Kdyby nebylo té přestávky, mohli jsme tam mohli být. Ale prostě jsme museli odpočívat. A kolem už solidní tma. Sice svítí měsíc, ten ale skrz koruny stromů tak nepronikne. A sensei vypadá, že by znovu zastavila.

KONOHA

Ležel na břiše. Jednou rukou si podpíral hlavu a druhou čmáral po kameni před sebou.
Ale, co když přeci jen? Co když ke mně nic necítí? Sice se na mě usmála a to všechno, ale…? Co když to jenom brala jenom jako hru? Nevinou hru?

LES, 15 KM OD KONOHY

„Další přestávka?! Tak to ani náhodou! Já prostě jdu! Do Konohy! Nebudu už nikde ztrácet ani minutu navíc!“ ječela na sensei.

KONOHA

Seděl v tureckém sedu, díval se na Konohu a usmíval se. Scenérii před sebou však vůbec nevnímal.
Nejroztomilejší byla při chuuninských zkouškách. Jak stála u zábradlí, které se už pod drtivým tlakem jejích rukou prohýbalo, bledá jak smrt. Vlastně, zaklonil hlavu a díval se na nebe, vlastně mě už zaujala ve chvíli, kdy všechny přeživší týmy seřazené ve věži. To, jak se zvědavě dívala kolem a vůbec nevnímala zkoušejícího, jak zakotvila svůj pohled v jeho a neuhnula. Ani on neuhnul. Nemohl. Byl jak zhypnotizovaný. Pak se jeho rty roztáhly do širokého úsměvu. Bavil se, když viděl, jak zrudla…
Sklopil hlavu a už poněkolikáté se rozhlédl po Konoze, koupající se v měsíčním světle.

LES, 13 KM OD KONOHY

Zuřivě skákala z větve na větev. Sensei nakonec ustoupila. Ta věděla, že s její svěřenkyní nic nehne. Byl to jeden z jejích záseků, kdy si nenechala nic vymluvit.
Věděla jsem, že sensei ustoupí. spokojeně se usmívala. Byl to opravdu stupidní nápad. Zůstat přes noc. Cha. Znovu se odrazila. Jen počkej lásko. Ještě dnes v noci budeme spolu.
Odrazila se a zrychlila. Dávala do odrazů všechnu svou sílu a energii. Už chtěla být v Konoze. S Ním. V jeho náručí. Znovu se odrazila a ještě víc zrychlila. Nevnímala varovný křik sensei ani svých společníků. Myslela na jedno. Na Něj. Tak moc už s ním chtěla být. Tak moc chtěla…

KONOHA

Stál a hleděl do dáli. Daleko za obzor. Hleděl tam, kam krom něho nikdo jiný nevidí. Hleděl do minulosti a do budoucnosti.
Minulost byla krásná. Každý den, kdy ji viděl, byl nádherný. Každý den, kdy ji neviděl, byl mučivý. O to víc se na ni těšil a o to nádhernější byl den, kdy ji opět spatřil.
Budoucnost bude nádherná. Budou spolu. Patřit jeden druhému. Vezmou se. Budou mít děti. Spolu budou sledovat jak vyrůstají a spolu zestárnou. A pohřbeni budou těsně vedle sebe. Ne, okamžitě to zamítl. Hrob budeme mít společný.
Zarazil se. Kruci, nad čím to přemýšlím? V tuhle chvíli? Bože! Vždyť jsme mladí, silní a všechno máme před sebou! Smrt je daleko.
Ve své radostné euforii, zamilovanosti a mládí nemyslel na to, že smrt číhá na každého z nás. A pro shinobi to platí dvojnásob. Že čeká na naši chybu. Na krok vedle. Že mnohdy přichází jako rána z čistého nebe. A také nemyslel na to, že pro smrt, žádné “až příště“ neplatí.