CHAKRY SE SPOJILY, 7. část, Na hranici lásky a přátelství

Pak ucítil náraz na tvrdou zem. Zavřel oči a byla...tma............

Takari otevřela oči a zamžourala ve světle. Pak oči zase zavřela. Po chvíli je znovu otevřela. Viděla trochu rozmazaně a tak několikrát zamrkala. Pak se protáhla a sáhla na postel vedle sebe, jakoby očekávala, že vedle ní někdo bude ležet. Nikdo tam ale nebyl.
„Huso hloupá, ty tvoje bláznivý sny! Naruto by se s tebou nikdy ne...“ zarazila se, když v rohu místnosti zaznamenala pohyb. Otočila se tím směrem a zjistila, že tam stojí Naruto a je opřený o zeď, vlastně už dávno nebyl, protože dostal záchvat smíchu a skoro se válel po zemi. Takari zčervenala.
„Co?“ zeptala se nechápavě, pohledem propichovala Naruta. Ten nemohl kvůli smíchu mluvit.
„Tak co je?“ dopalovala se Takari
„N-nic, jen... jak měla být dokončená ta věta?“
„Jaká věta?“
„Mělo tam být “nevyspal“, že?“ řekl přesvědčeně Naruto a dostal další záchvat smíchu.
„Nene!“ bránila se Takari, ale Naruto se rozesmál ještě víc. To už se Takari rozhněvala úplně. Spustila nohy na zem a chtěla se postavit, jenže když se na nohy postavila, neudrželi jí a tak se sesunula na zem. Naruto se přestal smát a bleskurychle jí zvedl ze země a posadil na postel.
„Co se děje?“ zeptal se už úplně vážně a podíval se na Takari
„Já-já nevím. Necítím nohy, j-jako bych je vůbec neměla.“ konstatovala Takari a přejížděla si rukou po nehybných nohách.
„To je zlý.“ řekl Naruto a dotkl se jejích lýtek. „Cítíš tohle?“ Takari jen zavrtěla hlavou. Naruto vyjel s rukou na stehno „A tohle?“
„Ne, nic.“ řekla bezradně Takari. Pak jí Naruto rukou pohladil po boku.
„Co teď?“
Tentokrát Takari zalhala „Ne, vůbec nic.“ a podívala se Narutovi do očí. Tomu bylo jasné, že tohle už Takari moc dobře cítí. Ale pokračoval stále víš, až se dostal k jejím prsům. Tam s rukou zůstal.
„No, a co tady?“ řekl a podíval se na Takari. Ta jen zavrtěla hlavou. „To bude chtít speciální lék.“ řekl Naruto po chvíli a políbil jí. Takari se pomalu položila na postel a užívala si tolik vytouženou chvilku. Někdo jí to ale nepřál, protože se za okamžik otevřeli dveře a do pokoje vešla...Sakura. V rukou měla tác s pitím a nějaký kalíšek s léky. Jakmile uviděla ty dva, vykřikla, upustila tác a utekla. Naruto se náhle od Takari odtrhl.
„Ne! Sakuro! Počkej!!!“ a rozeběhl se za ní. Takari se zvedla na lokty
„Naruto!“ zakřičela Takari do otevřených dveří, ale Naruto už byl bůhví kde.
„No a že nemůžu hýbat nohama, to nikoho nezajímá!“ zanadávala do ticha a plácla sebou do peřin.

Na vařiči pískala konvice a z jejího hrdla unikala horká pára. Kolem jejího držátka se obtočil dračí ocas a zvedl konvici z vařiče. Potom nalil horkou vodu do šálku a postavil ji na stůl (stále mluvíme o dračím ocasu:D). Šálek si už vzala Takařina ruka. Takari se dlouze napila a pak postavila šálek na stůl za kterým seděla na vozíku. Nohy měla totiž skutečně ochrnuté, i když jen dočasně a když se postavila, už se dokázala chvíli udržet. Díky tomu si už začala zařizovat svůj malý byteček, který dostala od Tsunade. V koutě místnosti už stály berle, kdyby na tom byla Takari tak „dobře“ , že by dokázala chodit „jen“ s jejich pomocí. Takari dopila šálek a nalila si další. Byla doslova psychicky vydeptaná. Po té, co se Naruto vytratil z nemocnice, ho nespatřila a to od té doby už uběhlo několik hodin.

Když dopila čtvrtý šálek silného černého čaje, zvedla se na nohy a soustředila se. Kolena se jí přestali třást.
„Fajn, tak teď zkusíme udělat krok.“ říkala si sama pro sebe a zvedla nohu. Dalo jí to velkou námahu, ale po velkém napínání svalů přeci jen ten úžasný malý krůček udělala. Při pokusu udělat druhý ale už tak úspěšná nebyla. Svezla se dolů na zem, kde chvíli zůstala ležet. Zanadávala a podívala se na své nohy. Tsunade jí její ochrnutí vysvětlila tak, že když předala Narutovi čakru, její nohy, respektive její nervy, zažily jakýsi šok, díky kterému je její mozek nemůže zatím správně ovládat. Může prý trvat až týden, než by mohla udělat první pořádný krok. Takari ale nemínila jen tak sedět na vozíčku a utápět se v sebelítosti, i když po „útěku“ Naruta z nemocnice měla nejmíň tisíc chutí právě tohle udělat. Byla ale silná před tím, než přišel Naruto a bude silná i teď. Doplazila se blíž ke stolu a znovu se postavila. Tak, jdeme na to znova...

Naruto utíkal ulicemi Konohy jako šílenec. Sakuru už dávno ztratil z dohledu, ale nemohl si dovolit jí nenajít. Ani vůbec nevěděl, proč má potřebu za ní běžet a něco jí vysvětlovat a nevěděl ani to, proč byla tak zděšená, když viděla, jak se Naruto a Takari... no...ehm. Však vy víte:) Po chvíli se konečně zastavil. Když se rozhlédl, nikde neviděl roztomilou růžovou hřívu a tak pokračoval v cestě, ale už v pomalém kroku. Když ho najednou trklo, kde by mohla být. Otočil se k tvářím Hokage vytesaných na skále.
„Bude na hlavě Tsunade.“ řekl a usmál se.

Po půl hodince prudkého běhu se konečně dostal na skálu. Jak předpokládal, růžovovláska seděla na tom samém místě, kde se před několika lety spolu loučily a to před Narutovým odchodem z Konohy. Seděla tam a koukala na nebe. Naruto si vedle ní potichu sedl, přesto se ulekla a trochu se odšoupla.
„Co se děje, Sakuro?“ zeptal se opatrně Naruto „Proč si odběhla když...“
„Když jsem viděla, jak se líbáš s tou nánou...“
„nánou?“ skákali si vzájemně do řeči
„Jo, s nánou pitomou, co nedělá nic jinýho, než balí hezký kluky a...“
„Hezký?“ skočil jí Naruto opět do řeči a nechápavě se na Sakuru podíval. Ta zčervenala(možná spíš zrůžověla:D) a sklopila oči dolů.
„Jo, Naruto, hezký.“ zašeptala a pak se dál dívala na zapadající slunce. Po chvíli se ale zvedla a utekla pryč. Tentokrát za ní Naruto neběžel, seděl dál a nepřítomně se díval před sebe. Hlavu měl pohrouženou do vzpomínek a myšlenek. Sakura ho miluje? Nebo si to jen namlouvá. A pokud ano, miluje on jí? Doteď si myslel, že jeho největší láska je Takari, i když jeho nejtajnějším snem bylo vždy chodit se Sakurou, do té doby, než potkal Takari. Jenže, Sakuru zná déle a miloval jí už tolik let. Potom se ale všechno změnilo jen v přátelství a... Nedokázal dál přemýšlet. Sakura,Takari... Co se to kruci děje? Proč je o něj najednou takový zájem? Jistě, dospěl, možná je i hezčí než za dob jeho dětství( to určitě je:D), ale tak masivní zvrat vážně nečekal...

Po pískové cestě v parku kráčela postava s berlemi. Byla to drobná osoba s dlouhými vlasy. Ano, samozřejmě to byla Takari. Ve svém bytu se tak dlouho nutila chodit, až to dokonale zvládla. Ještě to chtělo chvíli cvičit, ale pohybovat se mohla docela dobře a zvládla to za pouhé tři hodiny. Za chvíli už byla ale unavená a tak si sedla na nejbližší lavičku. Za okamžik uslyšela štěkot a tlumený hovor party lidí. To se parkem potuloval Kiba, Shikamaru, Neji a Lee.
„Hele, buď v klidu, jo? Příště vyhraju já! To se vsaď!“ vykřikoval Lee a ukazoval prsty na sebe
„Jo, jasně! Řekl sem ti, že sním víc knedlíčků, a to se mi taky povedlo! Chacha! 158! A ty si snědl jenom 123!“ vytahoval se Kiba a hladil svoje nacpané břicho. Neji mluvil něco o dětskosti a Shikamaru dal ruce za hlavu a pozoroval mraky. Pak si Akamaru všiml sedící Takari a radostně se rozštěkal. Pak k ní přiběhl a začal se lísat.
„Ahoj ,Akamaru, už jsem tě dlouho neviděla.“ zvolala Takari a laskala Akamaru na hlavě. Ten si sedl a vrtěl ocasem. Za chvíli za Akamaru dorazil i zbytek bandy.
„Ahoj Takari, myslel jsem, že nemůžeš chodit.“ prohodil Shikamaru, ale hned dostal od Kibi bombu do břicha.
„Ty si ale vážně milej.“ zasyčel mu Kiba do ucha. Pak se otočil na Takari a usmál se.
„Auuuu.“ sténal Shikamaru a držel se za břicho
„Tak jak se máš, už je ti líp?“ zeptal se Kiba mírně. Takari se usmála
„Jo, je mi fajn, chodit už můžu docela dobře. Kam máte namířeno?“ zeptala se
„No kluci někam vyráží a já mám volno.“ očividně zalhal Kiba
„Ale..“ začal větu Shikamaru, ale jediný podled Kibi stačil, V reflexu se chytil za břicho a řekl:
„Tak jo bando, jdem. Ahoj, Takari, čau Kibo!“ a spiklenecky mrknul na ostatní kluky. Neji jen pokrčil rameny,. Lee to tak trochu nechápal, tak ho museli odtáhnout, aby ty dva nerušili.

V parku už byla docela tma a večerní ticho pročísl burácivý záchvat smíchu. Takari se smála asi půl hodiny v kuse, protože jí Kiba vyprávěl pár historek z jejich dětství. Jak zlobili Iruku, jaké dělali naschvály ostatním dětem a jaké z toho pak měli průšvihy. Za chvíli se otázky stočily k Takarinu životu.
„Moje maminka pocházela z Listové. Ani vlastně nevím, jak se jmenovala. Táta o ní nikdy nemluví. Zemřela prý po porodu a táta jí vždycky oslovuje „Princezna“. Nevím proč. Každopádně se mi nikdy nepodařilo z něj dostat její pravé jméno. Pak mi zemřel i otec, to mi bylo patnáct. Dokázala jsem se už ale uživit sama díky misím, které jsem dostávala a tak jsem nějak žila až do teď.“ řekla a smutně se usmála.
„Já...promiň, nechtěl jsem, abys na to zavzpomínala, muselo to být těžké.“ omlouval se Kiba
„To nic.“ usmála se znovu Takari „Ale, už bych měla jít domů, začíná být pěkná zima.“ řekla nakonec a trochu se zachvěla
„Doprovodím tě.“ nabídl se Kiba
„To nemusíš, trefím sama.“ řekla Takari a zvedla se. Po pár krocích se ale znovu sesunula k zemi, jak byla po namáhavé chůzi vysílená. Kiba k ní hned přiskočil a vzal jí do náručí.
„Radši s tebou půjdu.“ řekl a usmál se
„Ještě si přivodíš kýlu.“ vypískla Takari a rozesmála se
„S tebou? Vždyť jsi jak pírečko a... máš tak krásné oči...Já... nikdy jsem tak krásné oči neviděl.“ řekl Kiba tiše. Takari se začervenala. Kiba vykročil k jejímu domovu...