Světlo

Od doby, kdy se rodiče nevrátili z mise, jsem se o brášku musela starat sama...Někdy to šlo ztěžka. Myslela jsem si, že to nedokážu. Ale vždycky jsem se sebrala a řekla si: ,,Ty to prostě zvládneš!‘‘. Věřila jsem tomu...
Zůstali jsme sami v tom obrovském domě a já převzala roli matky i otce zároveň...

,,Chutná ti to?‘‘ zeptala se nadšeně mladá blondýnka a výhružně mávla pánví.
,,Jasně, je to výborný.‘‘ odvětil zhnuseně hnědovlasý chlapec a dál podezřívavě zahlížel na nelibě vyhlížející kus černého cosi, co vzdáleně připomínalo jídlo.
,,Vážně?‘‘
,,Ne, je to hnus. Víš Tsu, už by ses mohla naučit vařit nebo si tě Dan nikdy nevezme.‘‘ ušklíbl se chlapec a uhnul před pánví. Tsunade se ještě chvíli snažila bratra uhodit, ale poté si uvědomila, že pánev nebyla prázdná a začala vztekle seškrabávat připálenou hmotu ze stěn.
,,Kdo..kdo říká, že by si mě měl brát. Vždyť my spolu přece nic nemáme...‘‘ mumlala nakvašeně a Nawaki se zasmál.
,,To povídej králíkům milá sestřičko. Každý vidí, jak se k sobě máte.‘‘
,,Je to jen kamarád!‘‘ vyhrkla Tsunade a zrudla. Chlapec s vědoucným pohledem skousl vidličku a několikrát na sestru zamrkal.
,,Jo jasně....Já vás viděl! Pusinkovala jsi se s ním před Akademií. To se přece mezi kamarády dělá úplně běžně, že jo?‘‘ poškleboval se jí Nawaki a Tsunade zrudla.
,,Nawaki! Proč mě špehuješ?! Že já tě něčím přetáhnu!....Počkej! Nawaki! Mě neutečeš!‘‘...

...zkrátka, když jste hledali rodinnou idylku, mohli jste zaklepat u nás.
Snažila jsem se, aby bylo vše jako dřív. Ale nebylo...nikdo nám nemohl nahradit pravé rodiče.
Moc nám tehdy pomáhal Dan...S Nawakim si skvěle rozuměli a navíc měli stejné sny - chránit. Být Hokage a chránit všechny lidi. Tak moc jsem chtěla, aby se jim to splnilo. Ale všechno mělo být jinak...

,,Vydrž! Vydrž ještě chvilku!‘‘ šeptala zoufale a ze všech sil se snažila vyléčit Dana, který krvácel z rány v břiše.
,,Tsu....Tsunade. Nech toho...Jdi varovat vesnici...blíží se k nám-‘‘ zachroptěl namáhavě Dan, ale Tsunade ho okřikla.
,,Nemluv! Musíš šetřit síly, jinak to nepřežiješ!‘‘
Zvedl ruku a otřel slzy, které se jí kutálely po tvářích.
,,Nemá to cenu...Veliteli?‘‘ oslovil muže, který stál za Tsunade.
,,Ano?‘‘
,,Varujte vesnici....Blíží se k nám ninjové...z Vodopádové a Mlžné...Varujte..‘‘ vydechl a ruka mu klesla.
,,Dane!‘‘ zařvala Tsunade a vložila do jutsu zbytek své chakry. Její ruce se rozzářily ještě oslnivěji a světlo zalilo téměř celé Danovo tělo. ,,Dane! Slyšíš! Dane!‘‘
,,Dej pozor na Nawakiho....Mám tě rád Tsu..nade..‘‘ zašeptal téměř neslyšně a Tsunadina chakra se rozlétla do stran, když ji Danovo mrtvé tělo přestalo přijímat. Blondýnka ho však dál léčila a nedbala ostatních, kteří se ji od toho snažili odradit. Konečně ji někdo popadl pod rameny a od Dana odtáhl.
,,Dane...ne...‘‘ mumlala a zírala na jeho nehybné tělo. Stále tomu nevěřila...Už nikdy nebude s ní...Už nikdy se na ni neusměje...

...Kdyby tehdy nebylo Nawakiho, tak...bych to asi nezvládla. Jedna z posledních věcí, které mi Dan před smrtí řekl byla...abych dávala na bratříčka pozor. Na tenhle úkol jsem se soustředila nejvíc...upírala jsem k němu celou svou mysl. Ale válka dorazila i k nám...

,,Nawaki...pojď sem.‘‘ Chytila ho za ruku a zatáhla k oprýskané zdi jednoho starého domu. Nechápavě se na ni zadíval....Kolem nich zuřil boj, lidé panikařili a utíkali se schovat a on nevěděl, co s ním chce zrovna teď probírat.
,,Nawaki....musím odejít. Ale jen na jeden den!‘‘ upozornila ho, když viděla, že se chystá něco namítat.
,,Kam jdeš?‘‘ zeptal se prostě a netrpělivě sledoval davy žen a dětí, které se kolem nich valily ke krytům.
,,Musím..mám misi. Ale opravdu se vrátím zítra. Nawaki?‘‘
,,Hnm..‘‘ zamručel neurčitě a tvářil se naštvaně.
,,Musíš mi něco slíbit.‘‘
,,Co?‘‘
,,Vím, že chceš pomoci lidem ve vesnici..ale slib mi, že nebudeš bojovat.‘‘
,,Ale-‘‘ zkusil namítnout Nawaki, nicméně Tsunade mu položila ukazováček na rty a zavrtěla hlavou.
,,Máme dost zkušených ninjů...Ty nemáš dost zkušeností..Jsi pořád jen gennin. Nechci aby se ti něco stalo. Slib mi, že zůstaneš s ostatními. Slib mi to.‘‘ naléhala na něj, až Nawaki otráveně kývnul.
,,No dobře dobře...slibuju, že nebudu bojovat.‘‘
,,Děkuju...‘‘vydechla ulehčeně a začala hledat někoho, kdo by brášku odvedl do krytu. O pár metrů dál zahlédla kamarádku, která tam se svými dvěma dětmi směřovala.
,,Kyoko!‘‘ křikla a zamávala na ní. Žena k ní zamířila.
,,Tsu? A co když budu muset bojovat...Co když nás přepadnou v krytu. To můžu bojovat že jo?‘‘ zatahal ji Nawaki za rukáv a dychtivě na ni zíral.
,,Nawaki!‘‘ vyhrkla rozzlobeně, ale pak ho pohladila po vlasech. ,,To se nestane...‘‘
Když k nim Kyoko dorazila, Tsunade ji poprosila o doprovázení Nawakiho a Kyoko souhlasila. Vzala chlapce za ruku a chystala se ho odvést, když Tsunade najednou vyjekla, popadla ho za ruku a objala.
,,Tsu.‘‘ zabručel Nawaki a snažil se od ní odtáhnout. Tsunade ho konečně pustila a vtiskla mu něco do ruky. Nechápavě se na ni zadíval, ale to už ho Kyoko táhla pryč...Táhla ho dál a dál...až nakonec na sestru kvůli davu lidí neviděl.
Podíval se, co mu vlastně dala...
Náhrdelník...Náhrdelník Prvního Hokage.
,,Děkuju Tsu.‘‘ zašeptal a pověsil si ho na krk.

...To bylo naposled, co jsem ho viděla živého.
Druhý den, když jsme potlačili největší nápor ninjů z Mlžné, jsem spěchala do vesnice. Za ním. Za mým bráškou. Ale on v krytu nebyl a nikdo nevěděl co s ním je. Byla jsem zoufalá...a doslova šílená. Jirayiu, který se mi snažil pomoci, jsem ignorovala a prohledala celou vesnici. Nikdy by mě nenapadlo, že bude...v márnici.
Šla jsem tam až naposled, i když jsem stále nevěřila, že je mrtvý. Doufala jsem, že si jen někam zalezl a každou chvíli s objeví a vycení na mě zuby v tom svém zářivém úsměvu. Ale hned jak jsem vešla do márnice mi bylo jasné, že ten jeho úsměv zůstane už jen v mých představách.
Ninjové u dveří mi vyšli vstříc a jeden z nich mi něco podával.
,,Našli to u něj...‘‘ řekl mi a já se zadívala na dlaň. V tu chvíli jsem už neudržela slzy.
Byl to náhrdelník, který jsem mu dala den předtím...Na krystalku byly stopy zaschlé krve a tkanička byla zpřetrhaná...

Stála jsem u jeho tělíčka přikrytého bílým prostěradlem a můj pláč neměl konce.
Stále jsem se ptala - Proč? On byl mladý...celý život měl před sebou. Měl své sny...chtěl být Hokage, chtěl chránit všechny které miloval...
Proč všechny ty ‘‘hodné‘‘ potkávají ty špatné věci. Dan, Nawaki...byli stejní a i stejně skončili. Ale proč? Nikomu nic neudělali...
V tu chvíli jsem přestala věřit. Přestala jsem věřit v zásady shinobi. Už jsem nechtěla zabíjet, nechtěla jsem čelit smrti všech těch ‘‘hrdinů‘‘. V tu chvíli jsem byla pevně rozhodnutá skončit.

Někdo mě zatahal za ruku a já se překvapeně otočila.
,,Tsunade-hime?‘‘ zašeptala malá černovláska a já rychle otřela slzy.
,,Shizune?‘‘
,,Tsunade-hime, já...nemám kam jít. Nevíte, co mám dělat?‘‘ zeptala se mě zoufale a já...Zase jsem spatřila to pověstné světlo na konci tunelu. To ona byla to světlo.
Někdo se o ni přece musel postarat.
Po Nawakim mi zbyl náhrdelník a po Danovi...Shizune. Jeho malá neteřinka.
A já už zase měla pro co žít. Díky ní jsem to zvládla.