Konohamaru zlobí 12: Shino volá dost!

Díl číslo dvanáct je tu, vím, poslední dobou jsem tuhle povídku trochu zanedbávala, za což se omlouvám, ale věnovala jsem se Narutu a duchům a taky jsem začala chodit do práce, takže času málo

Konohamaru se loudavě ploužil ulicí Konohy, ulicí vedoucí ke kage budově, kam se měl dostavit na rozkaz Tsunade. Věděl, co bude následovat, až bude tváří v tvář Páté, jistě se ho bude ptát, jaká byla mise s Gaiem-senseiem, kterou dostal nespravedlivě jako trest. Je pěkně škodolibá tahle ženská.
A taky, že ano.
Tuhle radost ti neudělám, pomyslel si Kony, nahodil šťastný úsměv a s předstíraným nadšením začal opěvovat nejhorší neděli jeho života. Tsunade na sobě nedala nic znát, vyslechla ho a poté propustila, avšak nemohla odolat a popíchla ho: „příště nebudu tak mírná, takže ve svém vlastním zájmu bys měl pro příště podobné vtípky oželet.“
Jakmile za sebou uličník zavřel dveře, vloudil se jí na rty lišácký úsměv, tohohle kluka měla v oblibě už od začátku, připomínal jí tak trochu sebe sama, když byla ještě mladá a prováděla taky různé schválnosti, aby upoutala pozornost ctihodného dědečka, Prvního hokage.
Konohamaru byl vzteky bez sebe. Ááá, co si o sobě ta bába myslí? Prý příště nebudu tak mírná, ale já ti ještě ukážu! Budeš litovat dne, kdy ses dostala do křížku s Králem vtípkařů!Nabručeně si to štrádoval kolem konzumu, když na zemi cosi spatřil.
Kámen.
Dvěma kroky se k němu přiblížil a chystal se ho vztekle nakopnout, načež poznal, že se nejedná o kámen, nýbrž o šneka snažícího se přes cestu přeplazit živý do zahrádky patřící majitelům obchodu.
No co? Šnek jako kámen. Stejně tě nakopnu…nakopnu tě tak, že doletíš až do její kanceláře a trefíš ji pěkně tvrdě přesně mezi oči.
Napřáhl se k takovému kopu, že by se za něj ani sám Ronaldino nemusel stydět, ale….
„Jestli to uděláš, jsi synem smrti.“ Ozvalo se za ním klidně, ale zároveň důrazně a ze stínu vystoupil muž s černými brýlemi a kapucí přetaženou přes hlavu.
„Hm, co jsi zač?!“ Zeptal se vyzývavě Kony. Vím, že je odsud, z Listové, ale jak se jen jmenuje? A já si vždycky myslel, že je slepý.„Tak ty neznáš mé jméno, že mě to nepřekvapuje. Nestarej se a padej odsud, než ti….“
„Shino! Hej, Shino! Ty už jsi tu? Jako vždy, deset minut před časem setkání. Hinata ještě nedorazila? To je zvláštní, obvykle chodí na čas.“ Nově příchozím nebyl nikdo jiný, než Kiba se svým nejvěrnějším přítelem, Akamaru, jež všechny pozdravil dvojím zaštěkáním.
Kony využil nepozornosti zakukleného a zaběhl za roh, kde „splynul“ se zdí nejbližšího domu pomocí maskovacího jutsu, tentokrát mělo vzor červených cihel. Chtěl vědět, jestli si na něho ten podivín bude stěžovat.
„Proč se tváříš tak nevrle, zase jde o brouky?“ Bylo evidentní, že mladý Inuzuka už má svého týmového kolegu přečteného.
„Ne, o šneka. Copak si nikdo neváží životů ostatních tvorů?!“
„Ahoj, kluci. Jdu přímo od Tsunade-sama, máme misi, za dvě hodiny se sejdeme u hlavní brány a tam vám všechno vysvětlím. Zatím o tom nesmím s nikým mluvit,“ sdělila chlapcům šeptem Hinata v domnění, že je nikdo jiný neslyší, kdyby ale spustila byakugan, poznala by, jak šeredně se mýlí.
Konohamaru už nic víc vědět nepotřeboval, odmaskoval se a se svým zlověstným úsměvem valil domů. Já se pomstím!!!Deset minut před dobou srazu byl ctihodný vnuk připraven schovaný a dobře použitým jutsu téměř neviditelný na stromě nedaleko od brány.
Byl sám se sebou a svým nápadem spokojen, nemohl se přestat chválit za své skvělé přesvědčovací schopnosti, které použil na Naruta, když mu namlouval, že potřebuje nutně pomoct s úkolem zadaným Ebisu-senseiem obnášejícím sběr pylu z květin.

Tým osm vyrazil na tajnou misi, oba chlapci už byli seznámeni s veškerými fakty. Kiba a Hinata vyskočili na větve, zatímco Shino podle očekávání došel k místu pod stromem poskytující úkryt Konymu, aby přetočil zpět na nohy narafičeného zoufale nohama mávajícího brouka ležícího bezradně na zádech.
Mladý šotek s modrou šálou na nic nečekal a nasypal sehnutému ninjovi sesbíraný pyl za krk, do kapes a do všech záhybů jeho oblečení.
Shino si ničeho nevšiml, se spokojeným pohledem upřeným na už zase ťapajícího švába (mimochodem odchyceného u Naruta doma) se vyhoupl na strom ke svým přátelům a společně se dali na cestu.
Po čtyřech hodinách a Kibovu už snad šestém odehnání dotěrné včely to nevydržel.
„Shino, ty provádíš nějaké jutsu?“
„Ne, proč?“ Nechápal tázaný.
„Ty včely…nějak se sem slétávají.“
„To je normální, zřejmě mají někde poblíž roj,“ odpověděl broukař a přistál na další větvi.
„Počkejte, támhle tím směrem, asi dvě stě metrů dál stojí skupina deseti ninjů se znakem Zvučné,“ podělila se o zjištěné informace uživatelka byakuganu.
„Dobrá, jdeme na věc. Rozdělíme se a obklíčíme je,“ rozdal pokyny Kiba a spolu s Akamaru se vydal na určené místo.
Shino dřepěl schovaný za kamenem a silným kmenem, čekal na pokyn z rádiového spojení, když ucítil dotek na rameni. No, dotek, bylo to spíš takové hrubé plácnutí.
„Kibo, děje se něco?“ Špitl šeptem a otočil se.
„He, co to…? Áááá!“ Zařval a vyběhl z úkrytu jak Ino před epilačním voskem.
Medvěd, následovaný rojem včel přilákaných vůní pylu neváhal a s hlasitým brum, brum se hnal za ním.
Zvučňáci nechápavě civěli na odehrávající se divadlo a nejspíš by se i od srdce rozesmáli nebýt toho, že se rozzuřené včelstvo pustilo do nich.
„Kibo-kun, ty jsi věděl o tomhle Shinově plánu?“
„Ne, musí to být nějaká zakázaná technika,“ ozvalo se v mikrofonu dívky ukryté v roští pozorující tento dosud nevídaný úkaz.