Kdo po tobě kamenem, ty po něm ohněm... část 05.

Tak. Konečně jsem se dostal k dalšímu dílu a... violá... máme tu novou, čistě FF tajemnou postavu, hm, záhadnou ženu, či dívku, či snad... A do hry vstupuje další aktér, taková hlava otevřená. xD A prosím hAnko o korekci, děkuji. xD

Byla naprostá tma. Měsíc byl zakryt mraky, hvězdy taktéž, a pokud mohla posoudit, hned tak nevykouknou. Skvělé. Štěstí stálo na její straně. I když... kdo ho, sakra, potřebuje? Ona ne.
Zběžnými doteky zkontrolovala svou výzbroj na stehnech, zádech, na opasku... Vše sedělo, vše bylo, jak má být. Pokud se to zvrhne, bude připravená. Ostatně jako vždy.
„V žádném případě nechci, aby to byl masakr. Pokud narazíš na hlídky, stáhni se. Čas nás tlačí, ale nemůžeme riskovat.“
Tak nějak jí to sensei říkal, když ji posílal na tuhle misi.
„Ale pokud nebude zbytí, ujisti se, že nezůstane nikdo, kdo by mohl podat svědectví. Bojuj svým stylem. Nesmíš, rozhodně nesmíš použít nic z toho, co jsem Tě naučil. Tedy ne pokud si nebudeš jista, že nezanecháš svědky. Nesmíš mě prozradit...“
Jasný jak facka. Brnkačka. I když zpočátku velmi pochybovala, zda je nutné, aby tuhle poněkud špinavou práci musela udělat ona, cestou uznala, že se na to hodí nejlépe. Takovéto mise uprostřed cizí země jsou pro ni jako stvořené. Umí se o sebe postarat, umí se infiltrovat, nečiní jí problém zůstat po dlouhou dobu nepozorována uprostřed nepřátelského prostředí, bez spojení s vlastními lidmi.
Podívala se do mapy, aby si upřesnila pozici. Moc na ni vidět nebylo, musela si posvítit. Hm, risk, ale musí ho podstoupit. Byla zde, jen najít přesně to místo. Podle senseie by to neměl být problém, ale jí se zdálo, že všechny ty stromy a mýtiny jsou naprosto stejné. Mrkla na kompas, upřesnila si pozici a určila směr. Ještě pár desítek metrů a může začít.
Utáhla si chránič čela se znakem vesnice, který měla uvázaný na levé paži, schovala mapu a kompas a nehlučně seskočila ze stromu na zem.
Rychlými pohyby se blížila k cíli, přikrčená, ve tmě neslyšně splývala se stíny stromů.
Náhle uviděla dvě siluety postávat asi dvacet metrů od ní. Shrbila se až k zemi a soustředěně je pozorovala.
Jistě, hlídka. Vytáhla dvě otrávené jehlice z pouzdra na zápěstí a bleskovou rychlostí se rozběhla k nim. Musím blíž, nesmím chybovat. Je tma...
Dva shinobi se s tupým žuchnutím sesunuli k zemi. Odtáhla je za široký kmen, který ležel na zemi zpola zarostlý trávou a mechem. Podle znaku poznala, ke komu patří... Bezpochyby je na místě.
Sáhla nazad rukou do baťůžku a vytáhla polní lopatku...
„Teď si pěkně máknu...“

Za jejími zády se mihl stín, vyskočil zpoza stromu do větví a velmi rychle se vzdaloval. Neviděla ho.

*************************************************************************

„To nemůže být pravda. Tolik skrýší na Vašem i našem území... Jak to, že jsme si jich nikdy nevšimli?“ Kankurou zuřivě pochodoval z jednoho místa na druhé, a ukázal na projekci na plátně. „Jestli je každý ten červený obláček skrýš, no to..., herdek, to vypadá jak meteorologická mapa s předpovědí počasí, samý mrak, to snad není možný. Doufám, že nám dáte kopii, ať to můžeme vše zkontrolovat.“
„Jistě. Mrzí mě, že jsme se s Vámi nepodělili, ale tyto věci jsou, mhm, tak tajné, že o nich nevím občas ani já.“
„No jasně, jasně. To je jasný, herdek, kurnik, Gaaro, koukej na to, no vidíš to?“
Gaara se otočil na Shikamara a palcem ukázal za sebe.
„Ta mapa, odkud ji máte?“
„Našli ji naše pátrací jednotky v rozvalinách Deštné... v podzemí, v Painově skrýši.“
„A kdo všechno ji viděl. Chci říct, kdo se k ní mohl dostat?“
„Všehovšudy tři lidé. Kapitán týmu, Ibiki Morino a já. A teď vy. Ještě bych chtěl říct, že spousty jiných skrýší jsme už prověřili. Pokaždé jiná jednotka, s vlastní mapou, kde byla zaznačena právě jen ta jedna skrýš...“
„Hm?“
„Nic důležité v nich nebylo. Žádná nebyla krytá tak náročnou technikou, genjutsu, iluzí nebo co to vlastně je, jako ta, co je na fotkách a na mapě...“
Gaara se znova podíval na mapu na plátně.
„Je možné, že někdo z Akatsuki přežil?“
„Vyloučeno.“
„A určitě jen tři lidé?“
„Tak teoreticky ano. Bylo to zapečetěné a jen Ibiki znal tu správnou kombinaci ručních pečetí... A ten kapitán byl Genma, za toho dám ruku do ohně. Stejně tak za Ibikiho.“
„A někdo z Deštné?“
„Pochybuji. Bylo to v Painově skrýši. Pokud víme, nikdo jiný tam neměl přístup kromě Konan. A ta je mrtvá. Dávno.“
„Takže nikdo.“
Kankurou složil hlavu do dlaní. Moc se mu to nechtělo vyslovit, nicméně to viselo ve vzduchu.
„No, někdo přece jen, že? Chci říct, ne že bych tomu věřil... no, to místo na těch fotografiích je podle mapy jednou z těch mnoha skrýší, že jo. Mapa se našla v Deštné... Deštnou zničil Naruto. Naruto často mizí kdoví kam, jak říkala Temari, má nějaké tajnosti, že jo. Nesplnil se mu jeho sen, a tak...“
Všichni zamyšleně hleděli do nikam.
„To je právě to,“ řekl Shikamaru. „Nechce se mi tomu moc věřit, ale musíme to brát jako jednu z variant, i když nikde není psáno, že ta mapa byla jen jedna. Asi měl stejnou každý člen Akatsuki.“
„Já bych neřekl. Z počátku snad, spíš ale myslím, že taková organizace nebude riskovat odhalení svých útočišť. Myslím, že je všechny znali zpaměti,“ oponoval mu Gaara.
„Skrýše maj být tajný, no ne,... Eeeh, chci říct, to je jasný.“
„Jestli v tom má prsty on, proč se ho prostě nezeptáš?“
„Nebude se mnou mluvit. A jestli je to tak, určitě mi neřekne pravdu. A asi by sem ani nepřišel. Je to samorost. Vůbec nebere v potaz, že k nám patří a že existuje něco jako řád, disciplína a nadřízený... Pro mise si chodil k úředníkům a to jen tehdy, když jsem tu nebyl.“
„Až tak?“
„Až tak...“
Kankurou poposedl, byl nervózní, nějak mu pořád něco na tom všem nesedělo. Nechtělo se mu vážně věřit, že je to on. Podíval se na svého bratra. Měl zamyšlený výraz a vypadal celkově jako by tu ani nebyl. Vždy, když ho viděl, jak se toulá v myšlenkách, věděl, že mu to šrotuje na plno a dává si dvě a dvě dohromady. I když jeho výraz tomu občas nenapovídá. Tedy, spíš má výraz jako by mu někdo zrovna názorně předvedl Sennen Goroshi. No ne až tak moc, ale Kankurou věděl, o co jde.

Gaara se vrátil zpět na zem a otočil se na Shikamara, který ho celou dobu s rukama v kapsách pozoroval.
„To je to, co jsi říkal že nás čeká? Myslíš, že kuje pikle proti Listové? Coup d´état? Něco takového? Naruto je ten problém, kterému budeme muset čelit? Víš, já ho znám, znám ho dobře a nevěřím tomu, je mi líto. Přece se člověk nemůže tak změnit...“
„Já Ti rozumím, chápu Tě, ale opravdu Tě můžu ujistit, že já ho znám taky. A opravdu, věř mi, není to už ten Naruto, který nám tolikrát nezištně zachránil zadek a za Listovou dýchal. Nikdo mu nevidí do mysli, ale já vím, že se něco děje. A není těžké si domyslet, co.“
„No dobře, dejme tomu, tak má taky tuhle mapu. Možná kuje pikle v té skrýší, dobrá. Ačkoliv naprosto nechápu, co by tam mohl dělat a jestli je to vůbec on, ber v potaz to maskování...“
„Ano?“
„Naruto není genjutsu typ, popravdě řečeno, jestli je ta zpráva, kterou předaly Vaše jednotky správná, neznám nikoho, kdo by mohl tak šílené genjutsu zvládnout. Tak velké, tak trvalé, navíc aby ošálilo i fotoaparát.“
„Možná je založeno na ohýbání světla, deflektuje paprsky, já nevím...“
„I tak, znáš někoho, kdo by to zvládl? Já ne...“
„Neznám... osobně. Ale o někom bych věděl.“
„Poslouchám...“

Byla už pozdní noc, když se všichni čtyři měli k odchodu z poradního sálu, značně unavení, ale s utříděnými myšlenkami a se společně dohodnutým postupem. Bylo potřeba začít ihned jednat, spánek počká, stejně jako všechno ostatní, včetně ...
„Hokage-sama!!! Hokage-sama!!! Shikamaru!!!“ chodbou utíkal shinobi se znakem Listové, ale i se znakem Nara klanu na rameni.
„Hm? Co se děje?“ Shikamaru se polekal, když viděl svého bratrance, jak se k němu s vytřeštěným zrakem blíží. „Co je to? Co se děje? Nemáš být dnes tam?!“
„Shi- Shikamaru, tam, je tam...,“ shinobi nemohl popadnout dech, „spěchal jsem jak jsem mohl, ale...“
„Tak se vymáčkni!“
„Shikamaru, Kazekage-sama, Kankurou-dono, Temari-sama,“ shinobi se všem uctivě poklonil, „ tam v lese, u nás, někdo tam je, je TAM! Jak jsi říkal, že kdyby...“
„Rozumím!!! Kdo? Kolik?“ Shikamarovi ihned doklaplo, co se děje.
„Jeden shinobi, nevím kdo, byla moc velká tma, dva strážní jsou asi mrtví, já unikl jen náhodou, byl jsem zrovna, ehm, za stromem, jestli mi rozumíš.“
„Jistě.“
„No, vždy jsi říkal, že kdyby něco, raději hned podat zprávu, než zbytečně riskovat v boji. Tak jsem unikl a běžel rovnou sem, myslím, že mě vůbec neviděl. Asi je tam furt. A...“
„A?“
„A měl lopatku! Jasně jsem ji viděl, i když byla tma jak v pytli!“
Tak je to tu. Přesně to do sebe zapadá... Shikamaru si strčil ruce do kapes a podíval se do stropu. Vždycky věděl, že to jednou určitě přijde... Teď si byl jistý, vše do sebe zapadalo. Z těch, kdo věděli, jen on by to udělal. A jestli je to on...
„Všechny dostupné jednotky, tím myslím všechny, plně ozbrojené vyslat na místo! Obklíčit, vyčkávat, pokud bude potřeba, sledovat a podat zprávu pro ostatní, co se připojí. Hned! Pospěš si, čím víc Jouninů seženeš, tím líp. Vzbuď i ty, co spí, rozešli poslíčky, do čtvrt hodiny chci mít všechny jednotky, co mají volno, na střeše. Tak utíkej!“
Shinobi upaloval, co to šlo. Gaara i Kankurou nechápavě sledovali celou situaci.
„Temari, víš, o co jde?“
„Ano.“
Shikamaru se otočil na písečné společníky a vzdechnul.
„Tak. Myslím, že jsem měl pravdu. Není čas něco vyprávět. Jdeme na střechu.“
„Počkej! Co je to za manévry? Všechny dostupné jednotky? Vzbudit i ostatní shinobi? Co nejvíc Jouninů, kvůli jednomu shinobi, co je někde v lese? Ty snad jdeš do války, nebo co?!“
„Něco takového.“

************************************************************************

Začalo svítat. Doskočila na větev a zastavila. Ještě je to sakra daleko...
Sundala si masku a nastavila tvář rannímu sluníčku a čerstvému, studenému vzduchu.
Vítr, tedy spíše vánek, vanul od východu, ona směřuje na sever a pak na západ.
„Paráda, to můžou mít stopařů, kolik chtějí. Hm, fakt mám asi štěstí... Nebo smůlu?“ usmála se. Škoda, nějaký ten souboj by jí nevadil, stejně furt jen cvičí a trénuje, už by to chělo i něco víc akce...
Podívala se přes rameno na svá záda, na batoh a prohodila: „Hele, vašnosto, pěkně se neseš a já abych to tu celé odskákala a odběhala. To sem fakt zvědavá, k čemu mému senseii budeš dobrej, kebule...“
„Ku*va, do p*dele, Ty čúzo, vyndej mě z toho pytle nebo co to, ku*va, je!!!“
„Hehe! Ale, ale... Se mi zdá, že máš nějakou horkou hlavu...“
„Ty kozo, Ty megero, já Ti nakopu p*del, jen co seženu nějaký nohy...!“
„Ale, ale, pán se nám nějak vzteká. Měl bys být rád, že jsem Tě vůbec vyhrabala. Takový nevychovanec. Že nemáš nohy? Tím si nelam hlavu, aj tak bys mě nedal...“
Seskočila na zem a rozhlédla se dokola.
„Ty fuchtle jedna, víš vůbec, kdo já jsem? Já Tě, u Jashina nejvyššího, naporcuju jak Fugu!“
„Klídek, pako. Radši mi řekni, když seš tak v tom tmavým pytli, copak se Ti tak může honit hlavou?“ škodolibě si ho dobírala...
„Ty! Ty! Já, ku*va, nemám slov. Já Tě zabiju! Zabiju Tě a pak ještě jednou! Dělat si ze mě p*del, že mám jen hlavu! A až Tě zabiju podruhý, vychutnám si, jak budeš řvát bolestí! A když budeš moooc řvát, za odměnu Tě zabiju aj po třetí!!!“
„Hm, lákavá nabídka. Nechám si to projít hlavou...“
„Ku*va!!!!!!“
„Neřvi. Kdybys aspoň trochu používal svou hlavu, hehe, tak bys zjistil, že já jsem kámoška, když jsem Tě vyhrabala.“
„Dě*ko!!! Ještě jednou řekni něco o mý hlavě a prohryžu se tím báglem a zakousnu se Ti do krku!“
„Ach jo, Ty seš ale prudič, už mě z Tebe bolí hlava...“
„sv**ě!!! Seš mrtvá, jasný? Seš mrtvá, ty zku*vená, zas*aná sv**ě!!!!“
„Říkám Ti zavři hubu, nebo Tě praštím do palice, hehe... No jo, dobrý, už mlčím, už je to ohraný. Vydrž, do oběda budem u senseie a pak tě vytáhnu ven, ať si zase užiješ světla. Hehe, sem zvědavá, co s Tebou pak mistr provede. Sem si říkala, že když bude mít brzo narozeniny, tak mu koupím nějakej stojan na takový ty voňavý svíčky, má je prej rád. Takovej nějakej svícen... Ale koukám, že jestli ho budeš s*át jako mně, udělá si ho z Tebe. A já abych pak vymýšlela něco jinýho, co mu dát, chm, tak ne*er, nebo bude mít narozeniny už dneska...“
„Ty Ty – T -Ty ... já... Ty... já Tě...“
„Konečně vím, jakej to bude pocit, přinýst mistrovi něčí hlavu na stříbrným podnose, chm, ještě musím sehnat ten podnos...“
„Dě*kooooooooooooooo!!!“
„No jo, si nevybereš...“
Vytáhla otrávenou jehlici z pouzdra ze zápěstí, dnes už podruhé, a zapíchla ji do báglu...
„Sladký sníky, s*áči. Se mi zdá, že to potřebuješ, páč máš už nějak těžkou hlavu, se mi zdá... “
„Auuu, co to doprde... Chrrrr...“
„Tak, a pokračujem. Vzhůru na cestu...“ Vyskočila na strom a uháněla dál.