Když se dva hádají

„Shizune!“ zavolala už snad posté ke dveřím Pátá Hokage. Zatraceně, co se to s ní poslední dobou děje, pomyslela si. Nikdy nebyla tak roztržitá a zapomnětlivá. „Tak sakra, Shizune! To si mám snad pro tebe dojít sama osobně nebo co je?!“
„Promiňte, Tsunade-sama, už jdu!“ Tmavovlasá asistentka vzápětí vešla do místnosti. V náručí nesla neskutečnou horu papírů k podpisu a musela se moc snažit, aby jí nevypadly na zem a nepomíchaly se.
„Můžeš mi laskavě vysvětlit, co se to s tebou v poslední době děje?“ zeptala se jí nevrlým hlasem Hokage.
„Nic se neděje, Tsunade-sama. Prostě jsem se zabrala do práce a neslyšela jsem, že jste mě volala,“ Odpověděla jí Shizune, ale moc dobře věděla, že jí to blondýnka za stolem neuvěří.
Ta se na ni zkoumavě zahleděla a pak promluvila: „Kdybych tě neznala už dlouhou dobu, tak bych si myslela, že jsi snad zamilovaná.“ A hned v zápětí nad tím, co právě řekla, sama zakroutila odmítavě hlavou.

Shizune měla co dělat, aby neztuhla překvapením. Nebylo to tak docela mimo mísu. Doopravdy jí v poslední době zaměstnával někdo mysl, to by popřít nemohla, ani kdyby chtěla. Nebylo to ovšem tak, že by se do něho zamilovala – to rozhodně ne. Prostě spolu vedli velmi zajímavé rozhovory. Líbila se jí myšlenka, že si může s někým naprosto bezelstně promluvit, o čemkoli jen chce. Bylo to příjemné mít se komu vypovídat a mít někoho, komu se můžeš svěřit s čímkoli. Jenže poslední dobou se to nějak změnilo. On byl k ní pořad zdvořilý a milý. Pořád měl pro ni čas, když ho potřebovala, a pořád ji poslouchal. Jenže jejich rozhovor stále častěji začínal připomínat souboj dvou shinobi. Tak nějak se nedokázali rozumně domluvit na čemkoli a vše se víceméně proměnilo v hádku. On vždycky spolehlivě byl tam, kde by ho nečekala ani omylem. A vždycky stejně spolehlivě uměl nakousnout téma, které bylo sice nesporně velmi zajímavé, ale moc dobře věděla, jak to skončí. Budou na sebe štěkat jako dva psi bojující o velkou a tučnou morkovou kost. Co se, sakra, stalo s nimi oběma? ptala se sama sebe. Nenapadlo ji žádné rozumné vysvětlení, ale nemohla nad tím přestat přemýšlet.

„Zatraceně, Shizune, prober se. Ty tu snad spíš nebo co?“ zahulákala na ni znovu Tsunade. Její asistentka si musela pravou dlaní přikrýt ucho, protože jí v něm právě zapraštělo tak silně, že měla v první chvíli dojem, že je definitivně na tuto stranu hluchá.
„Znovu se omlouvám, Tsunade-sama. Zamyslela jsem se právě nad něčím,“ snažila se ospravedlnit svoji roztržitost mladší žena.
„Jenže to se ti poslední dobou stává čím dál častěji,“ bručela si pro sebe Hokage. Pak zvedla hlavu ke své přítelkyni a zeptala se jí: „Nemáš náhodou nějaké problémy, že ne?“
Tmavovláska pouze zakroutila odmítavě hlavou a provinile se usmála.
„Dobrá tedy, ale slib mi, že kdyby se něco dělo, dáš mi včas vědět. Spoléhám na tebe, Shizune. Jsi moje pravá ruka a moje jediná skutečná přítelkyně. Takže mi přirozeně dělá starosti, když tě vidím se kvůli něčemu trápit.“
„Nebojte se, Tsunade-sama, všechno je v pořádku a jak má být. Prostě jen mám trochu starosti, ale to se brzo vyřeší,“ snažila se ji aspoň trochu uklidnit Shizune. Připadala si teď hodně provinile. Hokage má tolik povinností a starostí a ona jí jen přidělává další.

Pak už se pustily skutečně do práce. Šla jim pěkně od ruky, takže za chvíli bylo všechno podepsáno a uspořádáno. Mise byly roztříděné podle závažnosti a dokonce k nim vytipovaly i příslušné týmy, kterým budou přiděleny. Vyřídily veškerou oficiální korespondenci, jež byla právě po ruce. Konečně si tak mohly dopřát chvíli klidu a pohody. Tsunade se uvolnila a v klidu vychutnávala čaj, který jí před chvilkou přinesla Shizune. Najednou se před jejím stolem zjevil ANBU a dožadoval se její pozornosti.

„Promiňte mi, Hokage, že ruším, ale nesu vám důležitou zprávu,“ řekl jí rychle. Stál před ní s napřaženou rukou a svíral v ní zapečetěný svitek. Vyčkával. Trpělivě, klidně, ale odhodlaně.

Tsunade odložila svůj šálek čaje a převzala od něho listinu. Poté rozlomila pečeť a pozorně přečetla text zprávy. V příštím okamžiku vzteky práskla do stolu takovou silou, že se málem na místě rozložil na základní díly. Pohlédla na ANBU a vyštěkla jeho směrem jedinou otázku: „Je to jisté?“ Dočkala se pouze souhlasného přikývnutí.
„Sakra! Tak oni si nedají pokoj!“ vztekle procedila mezi zuby. „Dobrá, můžeš jít. Zařídím vše potřebné,“ řekla bojovníkovi před sebou a ten vzápětí rychle zmizel. Pak zaměřila pozornost na svou asistentku. „Shizune, potřebuji, abys mi sehnala Hatakeho a taky se pokus někde splašit Jiraiyu. Poté založ všechny věci do archívu. Nakonec mi sežeň všechno, co najdeš o Pečeti pěti živlů, ale i o jejím odpečetění. Obzvlášť mě zajímají praktické důsledky na celý organismus. Bojím se, že Naruto nás v tomto bude zanedlouho potřebovat.“
„Hai, Tsunade-sama,“ odvětila její asistentka a okamžitě zmizela ve dveřích i s kupou papíru na zařazení.
Po cestě skoro zakopla o Tonton ve své kanceláři. Sehnula se k vyplašenému zvířátku a mírně na něj promluvila: „Promiň mi to, pak ti to vynahradím, ale teď musím zařídit spoustu věcí.“
Ani ne za půl hodinky už stáli v kanceláři oba dva muži, které Tsunade chtěla vidět. Shizune se své paní omluvila a odešla. Ve své pracovně vzala papíry a odebrala se do knihovny. Byla už skoro na odchodu, když se mezi dveřmi najednou zastavila a otočila se zpátky k Tonton. Ta ji sledovala zvědavě svýma milýma, ale vševidoucíma němýma očičkama.
„Víš co, Tonton? Mám nápad. Ty teď prostě půjdeš se mnou. Musím jít zařadit tyto papíry, ale ty se aspoň můžeš projít,“ usmála se na drobečka u svých nohou.
Ještě se jednou dlouze zadívala na dveře kanceláře Páté Hokage, aby se doopravdy ujistila, že tam jí teď nebude potřeba. Pak se prostě otočila a s prasátkem v zádech vyrazila ven.

Procházela pomalým krokem uličkami Konohy. Zvířátko po její pravé straně občas vydalo slastný zvuk v podobě zakvičení. Pokaždé se pohledem ujistila, že je vše v pořádku a nic mu není. Věděla, že nemusí, ale dělala to prostě ze zvyku. Pak se ponořila zpět do svých vlastních myšlenek. Vždycky ráda chodila těmito uličkami a sledovala všechny ty lidi kolem sebe. Jako medic-ninja uměla vypozorovat i jiné věci na všech těch osobách. Dokázala si bez sebemenších potíží všimnout i těch zdánlivě nepatrných drobností v jejich jinak dokonalých tvářích. Tak třeba tamten muž u toho stánku. Stál tam a právě se něčemu smál spolu se svým zákazníkem. Ale jejímu zraku neuniklo to, že mu skoro neznatelně cuká pravý koutek úst. Neklamný znak toho, že zcela jistě prodělal nějakou chorobu, zřejmě související s poruchou imunitního systému. A jak jsem k tomu došla? Zcela prostě, vzhledem k tomu, že jejich konverzace byla na vysoce profesní úrovní a striktně v rovině prodávající-zákazník, bylo málo pravděpodobné, že by to bylo v důsledku nějaké vtipné repliky. Její pozorovací schopnosti byly doopravdy perfektně vytříbené všemi těmi lety po boku Hokage-sama. Někteří lidé také občas říkali, že má neskutečný smysl pro detail.

„No, možná mají pravdu ti, kteří o mně říkají, že jsem puntičkář a pedant,“ zamumlala si sama pro sebe. Pak se podívala na prasátko po svém boku a hned měla lepší náladu. „Pojď, Tonton, ještě zajdeme na chvíli k monumentu. Všechny papíry jsou zařazené a zařídila jsem vše, co bylo potřeba. Zasloužím si trochu odpočinku a ty kratší procházku.“
Zvířátko vedle ní jakoby souhlasilo a na znamení toho vydalo kratší intenzívní zakvičení a pohodilo hlavičkou do strany. Pak prostě vyrazilo, aniž by čekalo na jakékoli další její povzbuzení. Shizune se tomu hlasitě a vesele zasmála a vydala se svižnějším krokem za ním.

Právě tento uvolněný a bezstarostný smích vzbudil něčí pozornost. Nedaleko od nich totiž právě něco zařizoval on. Nevěděl o ní, dokud nezaslechl její hlas a hlavně její krásně hřejivý a plný smích. Otočil se okamžitě za zvukem toho veselí, ale už jen zahlédl její vzdalující se záda, jak utíkala svižným tempem za Tonton. Pouze se pousmál, protože věděl, kam právě zamířila. Chodila tam pravidelně a hlavně vždycky, když chtěla být sama a mít klid. Také moc dobře věděl, že se tam také vypraví, jakmile to tady dokončí. Neuměl přesně vysvětlit proč, ale pokaždé, když ji uviděl, byl hned den nějak hezčí. Také se mu líbilo, když spolu mohli vést všechny ty zajímavé rozhovory naprosto o čemkoli, co je právě napadlo. Dokázali by se spolu bavit na jakékoli téma třeba hodiny, kdyby oba dva neměli tolik práce. Líbilo se mu to a zrovna tak se mu líbilo, když ji mohl trochu pozlobit. Vždycky se začala tak zajímavým způsobem rozčilovat a vztekat, že mu to připadalo až roztomilé. Vypadalo to, jako by kolem ní v tu chvíli tancovalo nejméně pět drobných čertíků najednou. Každý z nich ji co chvíli píchnul svými maličkými vidlemi, což mělo za následek další její drobný výbuch. Bylo to zvláštní, protože jinak byla Shizune vždy rozumná a zodpovědná. Něco takového jako výbuch vzteku nebo emocí byste u ní neočekávali v žádném případě. A třeba to v ní vyvoláváš jenom ty, napadlo ho vzápětí. Automaticky pozvedl nad tímto svým posledním zjištěním v údivu levé obočí. Pak nad tím ale v duchu mávnul rukou. Práce je přednější, zábava musí počkat, řekl si a dál se věnoval tomu, co musel dodělat.

Už uplynulo dost času od chvíle, kdy sem přišla. Seděla opodál opřená o strom a pozorovala pomník pár metrů před sebou. Tonton ještě před chvílí pobíhala okolo, ale zřejmě ji to přestalo bavit a tak se uvelebila vedle ní na měkké trávě a okamžitě usnula. Také se jí začínaly mírně klížit oči.
No co, tak si na moment odpočnu, vždyť se za tu chvíli nic nestane a kdyby nám něco hrozilo, tak by se Tonton určitě probudila a dala mi vědět.
Zavřela oči a téměř okamžitě odplula za svými zavřenými víčky do říše snů. Cítila se poslední dobou tak strašlivě unavená a vyčerpaná, ale za nic na světě by to nikomu nepřiznala a Tsunade-sama už vůbec ne. I bez toho měla víc než dost starostí a její pomoc prostě potřebovala. Musí si jen trochu víc odpočnout a bude to zase dobré. Nevěděla přesně, kolik času uplynulo od chvíle, kdy tu usnula, ale když se probrala, sledovala ji dvě zvědavá zvířecí očka. Tonton seděla přesně tam, kde, jak si ještě pamatovala, předtím ležela a spala. Zvědavě se na ni dívala a pouze otáčela hlavičku zprava doleva. Pousmála se tomu a chtěla něco říct, když ji přerušil hlas.
„Konečně zase na tvé tváři vidím po delší době úsměv. Vítaná to změna místo všech těch zamračených pohledů. Škoda jen, že tě poslední dobou neumím rozesmát já.“
Okamžitě ten hlas poznala. Otočila se směrem k jeho majiteli. Stál hned vedle opřený o strom a pozoroval ji. Musel tu určitě být už nějakou dobu a přesto ji na něho Tonton neupozornila ani náznakem. Podívala se na prasátko vedle a pouze pronesla potichu: „Zrádce.“
Zvířátko se na ni podívalo mírně dotčeným pohledem a jakoby nesouhlasně kviklo.
„Ona za to nemůže, tak se na ni nezlob. Prostě už si na mě za tu dobu, co spolu mluvíme, zvykla a nepřipadám jí nebezpečný.“
„Hm, to je možná ta chyba,“ špitla jeho směrem mírně nakvašeným tónem Shizune.
„Prosím? Mohla bys to zopakovat trochu nahlas, tady bylo nějak špatně slyšet,“ zeptal se jí, i když moc dobře slyšel, co řekla.
„Zapomeň na to. Radši mi řekni, jak už jsi tu dlouho,“ snažila se to zamluvit Shizune.
„Dost dlouho,“ odpověděl jí nazpátek.
„Co to je dost dlouho?“ zeptala se ho znovu.
„Řekněme, že jsem měl dost času si tě pořádně prohlédnout, když jsi spala. Teda, ne že bych už neznal tvoji tvář nazpaměť, ale toto bylo jiné. Když spíš, jsi naprosto jiná než obvykle. Jsi uvolněná a naprosto nic nepředstíráš. Prostě si myslím, že jsi sama sebou,“ řekl jen.
„A nemyslíš si, že by bylo mnohem vhodnější mě probudit?“ střelila jeho směrem už o poznání naštvanějším hlasem.
Právě podvědomě mírně nakrabatila čelo. Takže se začíná zlobit, napadlo ho vzápětí. Přesto si nemohl pomoci, aby ji aspoň trochu nepozlobil následující větou. Věděl moc dobře, že se bude vztekat dál. „Vypadala jsi tak nevinně, že by byl hřích tě v tu chvíli budit.“
„Ale bylo by to rozhodně vhodnější, než tu jen tak postávat a okukovat mě, nemyslíš?“
„To je úhel pohledu,“ odpověděl jí a mírně přitom pokrčil rameny.
„Ty ses prostě zase rozhodl mě rozčilovat, že jo?“
„Opět záleží na úhlu pohledu, Shizune. Je ale pravda, že se mi celkem líbí, když se vztekáš. Vypadáš přitom docela rozkošně a roztomile,“ dostalo se jí opět odpovědi.
Vyskočila na nohy a nasupeně si ho měřila pohledem. Ruce měla zatnuté v pěst a klidně by okolo sebe chrlila oheň, kdyby jí to bylo co platné. „Můžeš mi vysvětlit, proč to vůbec děláš?“
„Nevím,“ řekl upřímně. „Prostě mě baví jakýkoli rozhovor s tebou. Je jedno, jestli se bavíme o hloupostech nebo o vážných věcech anebo se dohadujeme. Ale jedno musím uznat a to, že tvůj úsměv mám mnohem raději než naštvaný pohled. Víš vůbec, jak krásný máš úsměv? Nebo jak příjemně zní tvůj smích? Je to jako by člověka něco pohladilo hluboko uvnitř a celého ho to zahřálo. Celé to teplo tě úplně prostoupí.“
Shizune zrudla rozpaky, ale jinak se uklidnila. Už už mu chtěla něco na to říct, když v jeho očích zahlédla zaplápolat nebezpečné ohníčky. Nespletla se, protože v zápětí opět promluvil.
„Když tak nad tím teď uvažuju, i to tvoje vzteklé já má něco do sebe. Pokaždé ti v očích zahoří plameny vášně a duhovky získají intenzivnější barvu. Tváře ti chytnou trochu červenější nádech a přísahám, že úplně vidím kolem tebe poskakovat nezbedné malé čertíky. Skoro bych mohl říct, že vlastně nevím, které tvé já mám víc rád. Každá Shizune má něco do sebe,“ řekl s mírně dětským, ale přesto hříšně nebezpečným úsměvem na tváři.
Shizune to vzdala. Už dávno poznala, že to nemá cenu se s ním v této jeho náladě pouštět do slovního souboje. Skončilo by to pouze hádkou a o to nyní vůbec nestála. Místo toho mu jen řekla: „Víš co, můžeš jít k čertu. Mám důležitější věci na práci než se tu s tebou dohadovat.“
Otočila se na podpatku a chystala se k odchodu. Ovšem i tak za sebou zaslechla jeho silný a zvonivý smích a tato slova.
„Zbabělče, takhle rychle utéci bez boje, že se ani trochu nestydíš!“
Pouze nad tím mávla rukou a dodala: „Mysli si, co chceš.“ A pak prostě zmizela i s čtyřnohým společníkem.

Pozoroval ji, jak odchází. Byl sice už dospělý muž, ale přesto spoustě věcí nerozuměl. Nevěděl přesně, proč cítí tu zvláštní touhu ji popichovat. Nevěděl přesně, proč je mu v její společnosti tak příjemně. Dokonce ani nevěděl přesně, proč by jediný její úsměv nevyměnil za nic na světě. Líbila se mu, když se smála a ještě víc, když se rozohnila spravedlivým vztekem. Byla krásná a zranitelná, když spala. Také už moc dobře věděl, že za vším tím pozlátkem praktičnosti a zodpovědnosti se skrývá neskutečně vášnivá a temperamentní žena s překrásnou duší. Opět se mírně pousmál. No, však uvidíme, co nás všechno v budoucnu ještě potká, napadlo ho. Jedno ale věděl tak jistě, jako že zítra zase vysvitne slunce. Naše debaty hned tak neskončí. Navíc, já se jich nehodlám rozhodně vzdát dobrovolně a bez boje, to mi věř Shizune.