Když najdeš novou sílu 03 - Cože?

Tsunade se ráno probudila s náladou lepší než předchozích pár týdnů. Ještě než se úplně probrala, stiskla ruku, kterou držela celou noc. Teplo té ruky ji uklidňovalo. První myšlenka patřila mrtvým, ale tentokrát viděla jejich úsměvy a štěstí a ne bolest. Ležela se zavřenýma očima a nechávala se ovládnout tím pocitem štěstí a jakési úlevy. Po chvíli přece jen otevřela oči, ve kterých byla stále bolest a bezmoc, ale teď i nová naděje. V nohách její postele něco zakvičelo. Zvedla se do sedu a spatřila prasátko.
„Tonton?“ Doufala, že si vzpomněla na správné jméno. Prasátko potichu vykviklo. Tsunade obrátila svou pozornost k člověku, jehož ruku stále držela. Pokud si vzpomínala správně, tak Jiraiya seděl v křesle a slíbil, že u ní bude dokud neusne. Bylo možné, aby usul, ale těžko by ležel na posteli, jako tomu bylo teď. Tsunade se musela pousmát. Zaslechla tiché zavrzání kliky. Podívala se na dveře. Nejdřív dovnitř vplul podnos se snídaní, za ním vešla dívka Thear. Tsunade vyvalila oči, protože Paní lesa měla ruku asi deset centimetrů pod podnosem a ten se prostě vznášel ve vzduchu.
„Jak...?“ chtěla se zeptat, ale Thear si položila prst na pusu. Tsunade zmlkla. Její hostitelka mávla rukou nad kterou se jí vznášel tác se snídaní. Podnos doplachtil na noční stolek, který byl u Tsunadiny postele.
„Dobré ráno a dobrou chuť.“ zašeptala Thear a potichu otevřela okno. Pokoj se rázem naplnil ptačím cvlikáním. Tsunade si uvědomila, že má celkem hlad a pokusila se vyndat svou ruku z Jiraiyova sevření. Ten ji však stisknul ještě pevněji a pokojně spal dál. Thear se pousmála, Tsunade taky. Asi se budu muset najíst jednou rukou. Paní lesa nejspíš poznala, na co Tsunade myslí, protože poklepala Jiraiyovi na rameno a prohlásila:
„Hele, poustevníku, je sice pěkné, že Tsunade-sama držíš a nejspíš ji to i pomohlo v klidu spát, ale teď by se ráda najedla.“ Jiraiya se pohnul a otevřel oči.
„Tsunade? Ty už jsi vzhůru?“ zeptal se trochu rozespale.
„Dobré ráno. Jsem vzhůru a ráda bych se najedla.“ odpověděla mu Tsunade. Jiraiya trochu zrudnul a ruku pustil. Tsunade se natáhla pro podnos a zakousla se do papriky.
„Dobré ráno, Jiraiyo.“ usmála se Thear.
„Ahoj, Thear. Přepokládám, že ta postel je tvoje práce.“ odtušil sannin. Paní lesa přikývla.
„Chtěla jsem tě přenést, ale držel jsi Tsunade-sama tak pevně, že jsem se bála, abys jí nevykloubil zápěstí.“ smála se Thear.
„Jak jste sem dostala tu postel?“ zeptala se Tsunade.
„Jsem princezna větru.“ oznámila prostě. Když Tsunade stále nechápavě koukala, Jiraiya se ujal vysvětlování.
„Thear je člověk jen z části. Ta druhá polovina je tvořená větrem.“
„Mluvíš o mně, jako bych byla nějaká rozpůlená.“ zašklebila se Thear.
„Tak jinak, no. Theařinamatka byla člověk, její otec byl Pán větru. Ona tudíž dokáže ovládat vítr. Ale má i část z člověka.“ vysvětlil Jiraiya. Tsunade kývla, že pochopila. Žabímu poustevníkovi zakručelo v žaludku.
„Co já jsem to za hositelku?“ ptala se sama sebe Thear a odešla připravit snídani pro Jiraiyu. Tsunade se chopila příležitosti a zeptala se:
„Ty ji znáš?“ Jiraiya přikývl.
„Jednou jsem ji potkal v lese.“ řekl a oči mu trochu posmutněly.
„Když mi zabili rodiče vzala mě sem.“ zašeptal.
„Tak tady jsi byl ty dva měsíce, co jsem tě nemohli najít?“ zeptala se opatrně. Věděla jak ho smrt jeho rodičů srazila na kolena. Snažil se to nedat na sobě znát, ale ona ho prokoukla. Za těch třináct let jejich spolupráce znala lépe než kdokoliv jiný. Byli chvíle, kdy ho nepoznávala, ale těch bylo málo.
„Já... šel jsem tenkrát k památníku a ona tam stála. Zeptala se, jestli si nechci trochu vyčistit hlavu. Vždycky ví, co člověk potřebuje. Tohle místo úžasně dobíjí síly.“ Jiraiya odpověděl se sklopenýma očima.
„Proto toho o ní tolik víš?“ tázala se dál Tsunade. Opět jí Jiraiya odpověděl přikývnutím. Dveře se otevřely a druhý tác se snídaní pro Jiraiyu vplul dovnitř.
„Je to skvělá kamarádka.“ řekl ještě Jiraiya a úsměvem Thear poděkoval.
„Nebyla bych, kdybys mě to nenaučil.“ poznamenala Paní lesa. Tsunade opět nic nechápala.
„Já to vysvětlím.“ řekla Thear, když viděla, jak se Jiraiya málem udusil mrkví, aby zase uvedl Tsunade do obrazu.
„V podstatě jde o to, že já neznám city.“
„Cože?“
„Cítím třeba radost nebo vztek, ale přátelství, láska a nenávist, to mi nic neříká. Není to tím, že bych tyhle city neměla, naopak. Jiraiya je můj velký přítel. Jenže jsem se je musela naučit, třeba jako vy jste se učila psát. Chápu podstatu těch citů a pocitů možná lépe než lidé sami a proto je to pro mně ještě těžší. Je to složité, vím. Asi to neumím pořádně vysvětlit.“ posteskla is Thear.
„Myslím, že vás chápu. Vaše lidská část cití pocity, ale ta větrná ne. Proto je máte jaksi zablokované.“ řekla zamyšlená Tsunade. Ono opravdu není lehké, to nějak popsat. Chápu, ale popsat to nejde.
„Snad jste to pochopila. A jinak, nemusíte mi vykat. Je mi teprve pětašedesát.“ usmála se na Tsunade Thear.
„Cože?!“ vyvalila oči Tsunade. Pořád ji v duchu nazývala dívkou. Ale ona opravdu vypadala tak na patnáct, maximálně šestnáct let. Jiraiya se skoro udusil smíchy, když viděl jak se tváří.
„To je tou otcovou krví.“ pousmála se Paní lesa. Vnučka Prvního jen němě přikývla. Do pokoje vletěla Keiko.
„Nerada vás ruším, ale jakási žena teď právě překročila hranice zahrady.“ promluvila sokolice.
„Tak se nám představ, shinobi.“ zašeptala si pro sebe Thear.
„Vy znáte Shizune-sama, že, Tsunade-hime?“ zeptala se po chvilce. Tsunade se probrala ze zamyšlení.
„Cože?“ zeptala se trochu zaskočená, že na ní někdo mluví.
„Zná.“ odpověděl za ní Jiraiya. Tsunade se zase zahloubala do svých myšlenek.
„A chcete ji vidět?“ ptala se dál Thear.
„Cože?“ probrala se opět Tsunade.
„Jestli chcete vidět Shizune-sama.“ zopakovala Keiko.
„Ne.“ odpověděla a zase začla přemýšlet.
„Mám ji poslat zprávu, že jste v pořádku?“ optala se Thear, ikdyž tušila, co jí bude odpovědí.
„Co...?“ začala Tsunade, ale Thear ji s chápavým úsměvem přerušila.
„Ale nic.“
„To bude asi nějaký zvyk.“ napadlo Keiko. Jiraiya se po téhle myšlence začal strašlivě smát.
„Já radši půjdu poslat tu zprávu.“ řekl Thear a odešla z místnosti.