Zpět domů 7. kap.

7. kapitola: Zpět do práce

Suki se ráno probudila okolo osmé hodiny, ale necítila se ani trošku odpočatá... Když jukla na hodiny zakvílela a zabořila hlavu do polštáře. Když usoudila, že jí hrozí udušení, nadzvedla se a posadila se na postel. Promnula si oči, ale nebyla schopná vstát. Chvíli jen tak seděla shrbená s rukama založenýma v klíně a koukala do blba.
Jsem zpátky... co mě asi dneska čeká...? Svíral se jí žaludek a neměla sebemenší chuť vylézat z postele... Vyjít ven; objevit se ve vesnici, která ji teď přišla tak nepřátelská... Ale co můžu dělat... povzdechla si a vybavila si včerejší rozhovor s Narutem. Jo, nemůžu se zavřít doma a litovat se... Musím se té nervozitě postavit čelem... Nějak to přežiju... To zvládnu!
Plná čerstvého odhodlání prudce vstala z postele a s úsměvem na rtech svižným tempem přešla do kuchyně. Ale prostě to muselo následovat. V kuchyni zavadila nohou o židli a svalila se na zem s takovou řachou, že se celá podlaha otřásla a ozdoby na lustru zacinkaly.
„Do kelu...! Tak myslím, že ještě nejsem připravená...“ Vstala a jako stařena se odbelhala zpátky do postele s úlevou, že našla nějakou výmluvu, aby mohla zase zalehnout.
„Ó jak sladký spánek...“ zapěla si, když se uvelebila a blaženě zavřela oči.
„Ty v**e, Suki vstávej, dělej!!!“ jakási šmouha vykopla Sukiny dveře vedoucí do bytu a zastavila se až o Sukinu postel, která kdyby nebyla u zdi, by se převrhla a být jen o kousek dál, Suki by vyletěla oknem jak holuběnka. Takhle se naštěstí jenom zlomilo břevno na kraji postele, takže se Suki na jedné straně propadla.
Když se situace nepatrně zklidnila a stabilizovala, Suki v nevítaném hostovi poznala Daichiho.
„Hej sorry, ale tohle si musíš poslechnout-“ začal na ní chrlit, ale pak už viděl jenom její pěst, strop jejího bytu, a podlahu jejího bytu, následně andělíčky...
„Už nikdy tohle nedělej...“ řekla pomalu tím nejhrozivějším hlasem, že by i King Kong zalezl zpátky do džungle, a dala si záležet aby pořádně zdůraznila každé slovo. Daichimu přeběhl mráz po zádech a když se znovu postavil a uviděl její ďábelské oči, zarazil se.
„Tak... já přijdu později...“ vykoktal a pozadu vycouval z jejího bytu. Suki ho nehybně sledovala a když za ním zaklaply dveře, měla co dělat aby nezaječela.
„Dofrasa, au au au, to tak bolí....“ z rozespalých oček jí kapaly slzy, které jí vyhrkly a divoce mávala rukou ve snaze odhodit tu bolest do dáli.
Daichi se zastavil až dole, před barákem a zalapal po dechu.
„Tak... př-příště, tam j-jdeš ty...“ vydýchával šok a Reina, která na něj čekala myslela, že pukne pokud se bude ještě o chvilku déle snažit ten smích zadržet.

Čekali zhruba čtvrt hodinku, než Suki vylezla ze dveří.
„Dobré jitro!“ zvolala zvesela a bez povšimnutí prošla kolem Daichiho.
„Ohayo, Suki,“ pozdravila ji Reina a když Daichi spatřil ty nepatrné ďábelské jiskřičky v jejích očích, okamžitě si rozmyslel jen se na ni podívat.
„Tak o co šlo...?“ zeptala se jakoby nic Suki a společně s Reinou zamířili na snídani do Ichiraku Ramen. Daichi se jako ponížený pejsek plazil za nimi.
„No ale hele, teda tys chudáka Daichiho pěkně skřípla! I mě to trvalo celá léta, než jsem ho zkrotila! Ten z tebe dostal málem infarkt!!“ rozesmála se Reina a Suki se přidala. Když chtěl Daichi něco namítnout na obhajobu svojí hrdosti, vzpomínka na Sukiin pohled ho ihned zadržela. „Ale abych ti odpověděla, poslala jsem Daichiho za tebou, protože jsme ti chtěli oznámit skvělou novinu...“ napínala ji Reina a pro zdůraznění se odmlčela.
„No tak dělej, povídej... o co jde?“ Suki byla celá nedočkavá.
„Ráno jsme se stavovali s Daichim za Hokage a něco jsme vyzvěděli... má v plánu... tedy jenom jestli budeš chtít... Má v plánu...“
„No? Co?! Co?!!“
„Prostě chce ti nabídnout aby ses vrátila zpátky k ANBU...“ vyštěkl Daichi, který už to napětí nemohl vydržet.
„Ksss...“ otočila se na něj Reina s pohledem stejným, jako ho před chvílí strašil ve vzpomínkách.
„Eh...“ vydechl Daichi, když si uvědomil, že své nastávající zkazil škodolibou radost.
„Co...?“ vydechla po chvilce Suki a odvrátila se od nich.
„No není to ale super? Budeš si moct zase vydělávat a aspoň budeš mít co dělat!“ vyhrkla nadšená Reina.
„Jo, asi jo...“ odvětila Suki, ale její hlas nezněl ani trošku nadšeně.
„Suki, ty nemáš radost?“ podíval se na ni starostlivě Daichi. Suki si všimla jeho pohledu.
„Ne, jistěže mám! To je super zpráva, díky...“ falešně se na ně usmála a snažila se předstírat radost. Daichi a Reina si vyměnili znepokojené pohledy. „No... tak pojďme, ne? Mám už příšerný hlad...“ prohlásila rozpačitá Suki a na důkaz si pohladila bříško, které se ale ani trošku nedožadovalo jídla. Nečekala na jejich reakce a rázně vykročila směrem k restauraci.

„Ehm... Ahoj Naruto...“ Suki nesměle přikročila k blonďákovi baštícímu ramen. Obrátil k ní svůj přihouplý pohled. Suki se zachechtala, když se podívala na jeho tváře, nacpané k prasknutí ramenem. Zahuhlal něco jako ‚ohayo‘, ale přes nacpanou pusu se tomu nedalo rozumět.
Naruto šikovně využil chvilky, kdy se Suki mlátila smíchy a během vteřiny dobaštil zbytek snídaně. Pak se k ní zase otočil.
„Ahoj,“ vesele ji pozdravil. Suki se uklidnila a malinko se začervenala.
„Naruto, víš... já... chtěla jsem ti poděkovat. Přemýšlela jsem o tom co jsi říkal... Myslím, že máš pravdu... To já se musím snažit a dokázat jim, že toho všeho fakt lituji.“
„Eh... no jasně... Víš co? Jestli jsi mi opravdu vděčná, tak mi to určitě ráda nějak oplatíš, že?“ v očích mu zablikali hvězdičky a Suki zpozorněla. No, je pravda, že mě pomohl, tak pro něj možná měla na oplátku něco udělat...
„Tak jo... a co by to mělo být?“ Naruto se doširoka usmál a odsunul vyprázdněnou misku od snídaně.
„Mohla bys mi koupit další ramen?“

Suki si přisedla zpátky k Reině a Daichimu a taky si objednala něco k jídlu.
„Tak co? Předpokládám, že se teda vrátíš k ANBU, ne?“ prohodil Daichi směrem k Suki.
„C-co...j-á???“ Suki zaskočilo a potom co svoji snídani vykašlala, se napřímila a podívala se do rohu místnosti. „No, já...“
„Nad čím váháš? Jasný, že se vrátíš, ne?“ Usmála se Reina, ale v očích jí hrál přísný výraz.
„J-jo... Jasně, že se vrátím...“ nedobrovolně jim to odsouhlasila Suki.
„No proto...“ dala se zase do jídla Reina. No, teď mi už asi nic jiného nezbude... povzdechla si Suki.

„To jsem ráda, že ses tak rozhodla...“ Tsunade se spokojeně usmála a usrkla trošku svého ‚čaje‘, jak to nazvala.
„No jo...“ Suki byla nesvá a moc se jí nechtělo vracet. Vlastně by teď nejradši zdrhla na jinou planetu, ale měla strach, že i tam by ji Reina našla a donutila ji se vrátit.
„Takže, teď půjdeš na základnu. Je pořád na stejném místě, takže snad trefíš. Šéf ANBU už by tě měl čekat a řekla jsem mu, ať ti dá tak na měsíc pokoj, že ses vrátila z mise a chceš se v klidu zabydlet...“
„No skvělý...“ povzdychla si Suki.
„Máš snad nějaké námitky?“ Tsunade se k Suki naklonila a hrozivým výrazem a až moc přemiloukým hláskem. Suki zalezla hlouběji do židle.
„Ne, madam... chci říct Tsunade-sama!“
„Fajn... pokyny znáš, takže zatím!“ mávla na ni Tsunade a vykopla ji z kanceláře, aby si mohla v klidu dopít svoje sa-... teda svůj čaj.
„Uf, to je teda babizna...“ oddechla si Suki a pelášila pryč.

„Ptáp tadáda fí há hů... jupí jééj!!“
„No já padám... odkdy do ANBU berou i psychicky narušené osoby?“ Suki s odstupem prošla kolem prozpěvující holky s blonďatými vlasy, ve kterých měla zelený melír a nenápadně se proplétala chodbami na základně ANBU, až ke kanceláři šéfa. Když došla ke dveřím třikrát krátce zaťukala a hned rozrazila dveře. Zjistila ale, že v místnosti, kde kdysi byl šéf ANBU teď byl jen nějaký sklad, kde se po sobě plazili nějací dva lidé... Suki se zarazila a radši vycouvala dřív než si jí všimli...
„Hele, kde má kancl šefik?“ vyhmátla si Suki na chodbě nějakou normálně vypadající bytost a zeptala se na cestu.
„Jasan, běž na konec, pak do prava a pak leva, nahoru po schodech, pak zacouvej do výtahu, sjeď zase dolů, zatoč do leva, pak ještě jednou a seš tam...“ Suki se ani nepohnula, jenom nechápavě koukala s pusou dokořán na toho týpka.
„Aha, jasně a to si myslíš, že tam trafím?“ když nic neříkal, tak jen poděkovala ho a šla se porozhlídnout po někom dalším. Nakonec (asi po hodině a půl pátrání) našla člověka, který byl ochotný ji tam doprovodit. Pak už to bylo ležáro. Jenom projít tudy, pak tudy a sem a tam, otevřít dveře a stála přímo uprostřed kanceláře, zaplněné lidma jako šefik, její brácha, Shika a Daichi. Pohoda... COŽE?!?!?!?
„Ajéjé...“ perfektně zhodnotil situaci Daichi. Manabu a Shika se po ní ohlédli a Suki se rychle snažila v betonové podlaze vyhrabat díru a zahrát si na krtka. Honem se zahrabat!
Buf! Shika zmizel a zbyl jen obláček kouře. Suki se s nadějemi podívala na Manaba. Ten jen nervózně zatěkal očima a chvilku na to byl taky pryč.
„Do prkynka dubovýho...“ odfoukla si Suki pramen vlasů z obličeje.
„Kruci kdo ty seš a jak je možný, že jen co se objevíš, všichni se kterýma jsem zrovna vyřizoval důležitý věci zmizeli?“ zavrčel na ni šéfik. Aspoň si myslela, že to byl on.
No nazdar, starej nabručenej zrezivlej bernardýn... povzdechla si.
„Dobrý den, jsem Tasiko Suki, poslala mě sem Hokage...“ představila se.

„Nazdar Orochimaru...“ zabručel Sasuke.
„Sasuke, trošku úcty k Orochimaru-sama!“ okřikl ho Kabuto a o minutu později ležel na zemi s otřesem mozku.
„Sasuke...“ zazněl zlověstný hlas. „Kde je Suki?“
„Zdrhla... zradila nás...“
„Cože?“ Sasuke se zamračil. Orochimaru nebyl moc překvapený, ba byl až moc klidný. „A co Hokage? Už jste na ni zaútočili?“
„Ještě ne... nebyla možnost...“
„Hmm... zklamal jsi mě Sasuke... a to je špatné...“ jeho úchylácký hlas zasyčel do okolí, až z toho stromy uvadaly.
„Omlouvám se... ještě stále dokážu Tsunade oslabit...“
„Ne... teď už je to zbytečné... Teď musíme oslabit její ochranu. Když zničíme ANBU, ona i vesnice budou snadný cíl...“ slizký jazyk přejel po ledových ústech a Sasukemu se z toho zvedal žaludek.
„Okej... tak na ANBU.“