Zítřek 1

Část první - Návrat

Svět je zvláštní místo. Ale lidé jiné neznají… Ať už žili, když všichni chodili zahalení v kůžích, ať už žili, když se všichni snažili být hrdiny, ať už žijí teď, když peníze hrají hlavní roli… Svět je pořád jejich domovem. A oni se o něho musejí starat.
Kdysi se na to ještě myslelo. Kdy to bylo… V období Ninjů? To bylo ale dávno… Pamatuje si na to ještě někdo? Tehdy žili odvážní shinobi, kteří bojovali nějakým zvláštním stylem. Co že to měli… Chakru? Ano, chakru! Teď už po ní ani pes nevzdychne. Na co to je, snažit se, když stačí vytáhnout jednu z těch moderních zbraní, bez námahy vystřelit a získat tím spoustu peněz? Zbraně doslova vytlačily ta krásná kouzla, která lidé kdysi uměli. V dobách, kdy existovaly ninjovské národy to bylo pohromou. Přišli lidé s velkou ‚mocí‘, zbraněmi, a začali poroučet. Vznikala sice povstání, ale bylo to marné… Proti příchozím nezmohli nic. Natožpak samurajové, kteří se ještě zdržovali kolem feudálního pána… I je zatlačili do kouta. Pět velkých národů se přeměnilo, začala se používat technika, postavily se ohromné domy, které lidé pojmenovali ‚mrakodrapy‘ a vojáci byli synonymem síly… A odvahy. Avšak neprávem.
Feudálové se podřídili, protože v těch zbraních viděli budoucnost. Zbraních, které střílejí zvláštním modrým světlem… Ale to je teď vedlejší. Hlavní je, že to světlo ničí lidstvo. Kdo ho použije, bez námahy dokáže zabít. A když ho použije správně, dostane hodně peněz, titul ‚generál‘ nebo něco takového a bude zabíjet, zabíjet a zabíjet. Proč ne, když to jde tak snadno? Proč ne, když to nic nestojí?
Po světě stále existuje pár lidí, kteří vědí, jakou má lidstvo minulost. Kteří obešli ty zakázané tajnosti ohledně historie, která se ani nevyučuje, chápou co se před tím necelým tisícem let dělo a jak to byl skvělý svět. Chtěli ho zpátky. Jenomže… Jak?
A potom přišla ‚ona‘. Začala o sobě říkat, že je potomkem rodu se vzácnou kekkei genkai. Začala o sobě říkat, že ví, jak vrátit svět ke svému řádu… Vyhnali ji. Nadávali jí. Ale ona se nevzdala. A před deseti lety provedla svůj první pokus…

„Sakra! Já se nemůžu dočkat!“
„Klid. Uklidni se, nebo se vážně nedočkáme …“
Nedočkáme? Nesmíme se nedočkat!
„A kdy to bude?“
Mladý chlapec s rozježenými bílými vlasy si nervózně mačkal dlaně. Oba dva stáli, stáli jenom tak, u nějakého vchodu do jeskyně. Byla černá noc, před chvílí v nedaleké vesničce odbili dvanáctou. Už tam takhle stáli tři hodiny. Nebylo divu, že byl tak nervózní. I když… Chvílemi to přeháněl.
„Kitai-sama, možná tu budou každou chvíli!“
„Možná ano a možná ne. Třeba se dnešní noc ani neukáží. Ale měli by…“ odvětila nepřítomně mladá žena. Dívala se směrem na východ, přesně tam, kde mělo za šest hodin vyjít slunce. A neuhýbala pohledem. Pořád, jako kdyby studovala jedno a to samé místo… I když pršelo, neschovali se dovnitř. Žena stála pevně, rozhodně a ty mokré kapky jí vůbec nevadily. Na rozdíl od chlapce, který se třásl zimou. Drkotal zuby a vůbec si přál, aby všechno už měli za sebou…
„Neukážou?“ vyděsil se. „To budeme čekat i tu další noc? A další a další a další? A ukážou se vůbec, než ty miminka vyrostou? A budou to vůbec ti praví? Co když–,“
Dívka s tmavými vlasy se na něj rozzlobeně podívala. Vlastně… ten pohled… Byl zvláštní. Velké, světlé oči, bez zorniček, jakoby se vpíjely do jeho úst, do jeho hlasu, do jeho hlasivek a on okamžitě pochopil, že nesmí pokračovat. Přestal v polovině věty a ani si nepřál ji dokončit.
Znovu nastalo ticho přerušované občasným drkotáním chlapcových zubů.
„Běž zkontrolovat ty děti,“ obrátila se na něho najednou a on se rychle otočil a vyběhl. Do jeskyně, do tepla a do sucha…
Prošel širokou chodbou a někam zabočil. Až stál v prázdné kamenné místnosti, kterou ozařovaly horké pochodně. Vlastně… nebyla tak docela prázdná. U stěny stály tři kolébky, které ještě voněly dřevem. Chlapec sám je vyráběl, nedávno, chvíli předtím než se děti narodily. A také, ještě ten samý večer vykopával hroby… Jejich tři matky neměly předurčeno žít. Musely zemřít pro své syny, které porodily. Musely zemřít pro to, co se mělo stát…
Kluk pomalu došel k jedné z postýlek a nakoukl do ní. Ležel v ní malý chlapec, který spokojeně spal. Stejně jako ten ve druhé kolíbce… Jenom ten třetí, který se vždycky nějak vymykal, se slabě pochichtával.
„No jo, co bys rád?“ přešel k němu mladý muž a z krabice u stěny vytáhl nějaké plastové autíčko.
„Chceš si jezdit?“ mrkl. Červený model vzal do ruky a přejížděl si jím po dlani. „Brrrrm, brrrm …“
Chlapeček se znovu zasmál. Cucal si palec a nadšeně pozoroval divadelní číslo před svýma očima.
Kluk zavrtěl hlavou.
„Radši ne. Ještě spolkneš kolečko a co potom… Tak… Psa? Psa bych ti dal… Ale žádný tu není… Kostku? Ano! Kostku!“
Znovu zalovil v té ‚kouzelné krabici‘.
„Podívej! Dokonce je na ní i ten znak… Konohy? Byla to Konoha nebo Suna, nevíš?“ pokrčil čelo, ale chlapeček nic neodpovídal… Jak by mohl…
Kluk se zamračil.
Jeho ‚matka‘ ho poučovala o tom, co bylo. Že existovala nějaká Vesnice ukrytá v listí a Vesnice ukrytá v písku. Sunagakure no Sato a Konohagakure no Sato. A on si je vždycky strašně pletl.
Dítě se znovu zasmálo a dívalo se na drobnou spirálu s nějakým zobáčkem. Tři čárky na jeho tvářích se pod úsměvem pohnuly.
„Víš co?“ pozvedl obočí mladík u jeho postýlky, „je zvláštní, že zrovna tys byl kdysi…“
Najednou venku něco bouchlo. Jednou. Dvakrát. A on vyděšeně vyběhl ven. Tou krátkou osvětlenou chodbou až přímo do deště…
„Kitoi-sama, co se to-,“
Ve vzduchu visel nějaký oranžový dým a rychle se ztrácel.
„Co to je?“ vyděsil se a rozběhl se zpátky k mladé ženě. Ta stála pořád stejně, s očima upřenýma na východ.
„Kitoi-sama! Slyšíte? Co to bylo?!“
Žena se mírně nadechla.
„Kyuubi,“ řekla jakoby nic.
„Kyuubi? Ale… to je ten bájný démon?! Udělal vám něco? A jak to... Vždyť se o něm víc jak tisíc let nemluvilo a –,“
„Víc jak tisíc let se neukázal…“ neuhnula pohledem, „Mluvilo se o něm. Všichni z něho pořád měli strach a nevěděli, kam se poděl. Ta ohromná chakra se jednoduše rozpadla… A teď, když jí je v lidských tělech tolik vniveč a nikdo ji nepoužívá… Začíná se znovu vytvářet.“
„A proč zmizel? A proč byl zrovna tady?“
„Protože je ještě slabý a nevydržel pouhý déšť… A tady je velká koncentrace chakry, kterou používám. A nějak jsem ho sem tím nechtěně přivolala...“
„Používáte chakru?“
„Ano. Na aktivování mého kekkei genkai.“
Až teď si všiml. Kolem očí měla naběhnuté jemné žilky. Tohle byl ten proslulý Byakugan?
„Co děláte?“ překvapeně pootevřel pusu. Znamená to že–“
„Přicházejí. Přesně jak jsem říkala.“
V chlapci se zatajil dech. Už? Konečně? Jsou o krok blíž k tomu… vrátit svět do pořádku? Je mu sice teprve deset let, ale už teď chápal, že v tomhle současném světě nechce žít…
Poprvé se na něho otočila. S těma zvláštníma očima.
„Přines ty děti. Rychle,“ poručila mírně zvýšeným hlasem a okamžitě se otočila zpátky.
Rychle… Rychle…
Ozval se dětský pláč. Chlapec pro jednoho po druhém doběhl a pokládal je na chladnou zem. V dálce se zablesklo a žena zaťala dlaně.
„Jsou tu, všichni tři,“ zamumlala. Chlapec pozvedl obočí… Pár věcí o tom věděl, ale nevěděl detaily… A to ho štvalo.
„A kdo to vlastně má být?“
„Tři největší postavy…“
Chvíli mlčela a potom pokračovala, zvýšeným hlasem aby šla slyšet přes všechny ty blesky.
„Největší shinobi, kteří kdy existovali. Jejich duše po smrti těl bloudily světem…“
„Proč?“
„Protože kdysi něco slíbili. Ale nepodařilo se jim to splnit… Slíbili to a jejich duše proto nemohly odejít. A to je pro nás dobře, protože nám pomůžou… Teď je znovu oživíme.“
Natáhla ruce před sebe a ztuhla.
„Proto jste chtěla zrovna tyhle tři miminka?“ pozvedl chlapec obočí.
„Ano… Totiž,“ na chvíli zaťala zuby a z rukou jí začalo proudit modré slabé světlo. „Nedávno genetici naznačili, že se cyklus člověka opakuje. Ten, kdo v sobě má určité geny může existovat jakoby podruhé… Ty geny se po jistých letech v jeho potomcích dají k sobě přesně ve stejném pořadí jako kdysi a proto vzdálený potomek jistého člověka vypadá přesně jako on. Čím víc let od sebe jsou, tím víc je podoba dokonalejší… A tihle jsou přesní.“
Světlo se rozrůstalo… I jeho to, chakru, učila používat. Ale teď svoje znalosti nemohl použít. Tohle měla zvládnout jenom ona sama se svou rozvinutou kekkei genkai… Dokonale rozvinutou.
„Takže tihle tři…“ podíval se chlapec na miminka, která tiše ležela na zemi. Kapky byly nepříjemné, ale ony byly zabaleny ve speciálních látkách. Kitoi počítala s možností deště.
„Nejenom oni tři. Vy všichni jste takoví. Ty i tvůj bratr, na kterých jsem to zkoušela před deseti lety, taky ti, které jsme zkoušeli před rokem… A všechno vyšlo... Byly to jenom zkoušky... A tihle musí vyjít určitě!“
„Šestý Hokage, Čtvrtý Hokage a jeden Sannin, který svůj post odmítl…“
Žena se začala soustředit víc než kdykoli předtím.
„Už jsou tady! Kakashi, uhni!“

***

I náš svět byl kdysi jiný. A ten Naruťácký ... Co když ho lidé zničí stejně jako ten náš?
Nová povídka? Jo! xD Dokončila jsem Chránit a cítila jsem se .. Zvláštně. Nic rozepsanýho, nic rozdělanýho (když nepočítám spoluautorský) ... Musela jsem něco znova začít! xD Sice to není pokračování Chránit, ale to taky příjde
Tak ... Tohle je FanFiction, kterou mám v hlavě už strašně dlouho. Vlastně ... Vznikla, když jsem přemýšlela nad tématem jisté fantasy povídky. Samozřejmě, napadla mě jenom Naruťácká ... A když jsem nad tím tak přemýšlela ... ten hlavní námět šel použít jak na konohu, tak do tý mý fantasy. Teď nastalo dilema. Mám ten jeden námět použít dvakrát?
Když mě to tak lákalo napsat tam i tam xD Takže, ano. Vy, kteří víte o které fantasy tu mluvím, si ale nemyslete, že víte příběh dopředu ... Tohle s ní totiž kromě námětu nebude mít nic společnýho xD A ten taky jsem pozměnila ...

Pokračování - Hanami
***
Kitoi = očekávání