Křižovatka osudů - 5. kapitola - Už se stmívá

Kisame ztichl. Vlastně o těch únoscích vůbec nic nevěděl. „Tak kdo to byl? Já čekám!“ Vůdce klepal prsty o dřevo.
„Byli to… nějací cizí chlápci,“ přiznal žralok nakonec.
„A jak je možné, že se Uchiha nedokázal uhlídat?“
„Totiž, ta mise… byla dost obtížná, stěží jsme vyvázli životem. Došla nám chakra a Itachi byl zraněný, musel jsem ho nést na zádech.“
Pein neměl z té zprávy pražádnou radost. „Neslýchané! V žádném případě si nenecháme nic ukrást!“ I když se jedná o protivného Uchihu. „Zítra vymyslíme, co s tím. Nesmíme jednat zbrkle. Ty se uklidni, Kisame. Itachiho dostaneme zpátky! Deidaro, ty to řekni ostatním!“

Emin trest už skončil. Mladíkovi se zdálo, že se k němu přece jen chová poněkud lépe, ale kdykoli na to zavedl řeč, dívka se začala vykrucovat. Možná si to jen namlouval, ale nejspíš to začalo tím dnem, kdy se jí zastal.
Jednoho dne se odhodlala k odvážnému kroku, ačkoli riskovala, že si tím vykoleduje mnohem krutější trest, než byl předešlý. Pořádně zamkla dveře, zatarasila je a poté rozvázala Itachimu pouta.
„Nikdo si nezaslouží takhle trpět. Říkali, že tě ještě chvíli nechají na pokoji. A… trochu volnosti si přece jen zasloužíš.“
Když hovořila, uhýbala pohledem. Pousmál se. Tušil, co za tím vězí. Chtěla mu nějak oplatit ten jeho zbrklý čin.
„Co o mě víš?“ zeptal se jí náhle.
Přisedla si k němu. „Že jsi zločinec a vrah, kterého hledají ANBU z celé říše,“ odpověděla klidně.
„A tobě to nevadí?“ podivil se. Tak ona zná jeho minulost!
„Já nemám právo tě soudit. Znám tě, jaký jsi teď. Silný, vytrvalý a chovající se nemožně,“ uchechtla se. „A to stačí.“
„Máš dost zvláštní pohled na svět,“ prohlásil.
„V takovém prostředí člověk časem otupí emoce a začne být lhostejný k lidské bolesti a utrpení. Ale to ty určitě dobře víš sám.“
Itachi přikývl. Pochopil. „Pověz mi něco o své minulosti,“ vybídl ji.
Strnula a pak zavrtěla hlavou. „Dnes ne. Možná ti to jednou povím. Když budeš hodný hoch,“ ušklíbla se.
„To je stejné, jako bys řekla nikdy,“ zavtipkoval. „Nebo jsi spíš chtěla říct: Pokud budeš dál dělat takové hlouposti jako před pár dny?“
Zadívala se mu do očí. „Itachi Uchiho. Dnes jsem rozehrála nebezpečnou hru. Možná jsem právě udělala největší chybu svého života, když se ti snažím ulevit od těch hrozných podmínek, kterým tě vystavil doktor Vatari, ale… já nejsem zcela bezcitná.“
„Viděl jsem ty slzy.“
„Já vím. Tak hraj dál se mnou tuhle hru a můžeme se mít oba dobře. A já… získám zpátky doktorovu důvěru. A pak… se budeme mít přeci jen o něco lépe.“
„Nezbývá mi, než ti věřit.“
Emi se ještě o kousek přiblížila. „Tak poslouchej…“ Začala mu šeptat do ucha. Poslouchal ji pozorně a nakonec kývl.

Vůdce Akatsuki pečlivě projednal celou záležitost se všemi členy. „Dokud nebudeme znát místo, kam Uchihu odvlekli nebo alespoň přibližný směr, nemůžeme prakticky udělat vůbec nic. Takže tam půjde předsunutá hlídka. Kisame, protože ví, kde se to místo nachází. A posílám s ním tebe, Hidane, protože jakožto nesmrtelný snad dokážeš zařídit, abyste se vrátili oba!“
Bělovlasý cosi nepěkného zavrčel, ale všichni ho ignorovali.

„Jak je to ještě daleko, Kisame?“ Hidan se hnal za žralokem, div se nepřerazil.
„Jsme na místě!“ hlásil muž s rybí kůží.
Nesmrtelný ninja začal opatrně našlapovat, hledal stopy v trávě. „Něco by tu bylo,“ zamumlal a začal zkoumat otisk boty pozorněji. V křoví opodál něco zašustilo. Ihned se chopil své kosy.
Kisame byl opatrnější. „Vylez odtamtud a bojuj s náma čestně!“
Ticho, neozvalo se jim vůbec nic. Hidan se vydal ke křovinám.
„Hidane, neměl bys…“
„Cha, seš baba, Kisame! Na to se musí jinak!“ ušklíbl se a rozhrnul křoví. Našel v něm ležet… ženu.
„Ach odpusťte,“ špitla a sladce se usmála. „Už se stmívá a je tu tak hrozná zima. Pomozte, prosím…,“ pronesla třaslavým hlasem a upírala na Hidana prosebný pohled. Ušklíbl se, ale natáhl k ní ruku. Náhle vyskočila mrštněji než kočka a on jen stěží uhnul jejímu výpadu. Odhodil veškeré své „dobré“ vychování a čapnul ji za vlasy.
„Au!“
„Jak se to chováš k ženský?“ zděsil se Kisame.
„Hele, laskavě mě nech bejt!“ Zatímco odpovídal žralokovi, neznámá černovláska s oříškově hnědýma očima mu zapíchla kunai do boku. „Sakra, kunoichi!“ ulevil si Hidan a přimáčkl jí ruce k zemi.
„Jsem Sami!“ zasyčela, mrštně se obrátila a pořádně ho nakopla.
Přiložil jí svou kosu k hrdlu. „Jen si moc nehraj, holčičko! Na tyhle vtípky já nejsem stavěnej!“ Ještě chvíli se mu pokoušela vysmeknout, ale pak to vzdala. „Šéf se bude divit! Je to zajímavá kořist,“ uchechtl se Hidan. Kisame se ještě zcela nevzpamatoval z toho, co právě viděl, a tak raději jen přikývl.

Dveře do místnosti zarachotily. „Emi!“ ozval se hromový hlas.
„Doktor!“ zhrozila se. „Vydržte chvíli, pane!“ zavolala na něj a Itachi jí nastavil ruce, aby nebyla prozrazena. Odsunula židli, která blokovala vchod a odemkla.
„Proč máš zamčeno?“ zpražil ji pohledem.
„Zajatci se nemá poskytnout žádná příležitost k útěku. Vím, jak jsem tehdy byla neopatrná a už nechci, aby se to někdy opakovalo!“ prohlásila a tvářila se vážně.
„Správně děvče, velmi správně!“ Vatari jí pohladil po hlavě, jako kdyby byla domácím zvířetem. „Jsi dobrá žačka!“ Zabloudil pohledem k Uchihovi. „Jen jsem se přišel podívat, jak tu spolu hospodaříte.“ Usmál se, když postřehl, jak se zajatý mladík mračí a propaluje svou věznitelku vražednými pohledy.
„Vedeš si dobře, Emi. Jsem spokojen!“ S těmi slovy Vatari odešel.

Hidan se s cizí kunoichi nepáral ani trochu. Jednou rukou jí sevřel obě paže, přimáčkl je ke svému tělu a pomalu se v podřepu přisunoval k místu, kde našel stopy, přičemž ženu táhl za sebou. Syčela a prskala, takové jednání se jí vůbec nezamlouvalo. Kisame nad tím kroutil hlavou. Bělovlasý prověřil stopy, zvedl se a s ním i Sami.
„Co se mnou chcete dělat?“
„To si ještě rozmyslím!“ uchechtl se Hidan, sevřel ji oběma rukama a vyrazil zpět do sídla.