Voda, oheň a písek - 16. kapitola - Staré sváry

AUTORSKÁ POZNÁMKA: děj - Naruto - Naruto Shippuunden 10

Kráčela Konohou, nepozorovaně se dostala až ke svému cíli. Pro přenos vzkazů se ve Skryté listové užívalo poštovních holubů. Vešla do místnosti, kde se nacházeli jen obyčejní poslové, určeni po soukromou poštu. Jednoho z holubů vyslala, nebála se, že její vzkaz nedorazí.

Její další cesta vedla do nemocnice. Shiruke byl zvláštní člověk. Nedalo se poznat, jaké má vlasy, protože je měl skutečně pečlivě zakryté. Byla to stejná záhada jako tvář mistra Kakashiho. Byl o dost starší než Lianna, její dobrý rádce.
„Brzy už tě pustí domů, říkala to sestra.“
„Jo. Už tu ležím vážně nějak moc dlouho. Nebaví mě to tu!“ Měl kruhy pod očima, ale to se dá zas do pořádku. Jeho pohled byl upřený na děvče, které právě nyní vypadalo jako každé jiné v jejím věku. „Vypadáš roztomile. Dokonalé maskování!“ zachechtal se.
„Co tě nemá! To je jen obyčejný civil. Mám volno na dobu neurčitou,“ mávla rukou a pokusila se usmát.
„Neškleb se! Jsi stejná jako já, takže dobře vím, jak tě ta nečinnost ubíjí.“ Někdy měla dojem, že dovede číst myšlenky.
Otevřela brašnu. „Přinesla jsem něco dobrého k snědku, až ti zas bude líp.“

V noci měla opět neklidné spaní. Teď se jí stále všechno vracelo. A navíc ji mrzelo, že Tsunadino uznání bylo jen chvilkou její slabosti. „Zajímalo by mne, proč jí tak ležím v žaludku. Ale možná… je to osud.“
„Mohla bych vás o něco požádat, Pátá?“
Žena na ni upřela svůj zvláštní pohled. „O co jde?“ zeptala se otráveně. Byla znuděná pokaždé, když spolu mluvily. Ale Lianna zase nemohla prozradit, že jí to poradila právě Shizune.
„Zdědila jsem léčivé kekkei genkai a… chtěla jsem se zeptat, jestli byste mne nechtěla zasvětit do lékařských praktik?“
Už tehdy, když se na ni dívala, považovala ji za slabošku, cítila to v jejím pohledu. A když promluvila, zřetelně zaznělo, že s někým takovým nebude rozhodně ztrácet čas, vyčetla to z její tváře. Tehdy řekla: „Rozmyslím si to.“ Odpověď ale nikdy nedostala.
Převrátila se na posteli. Vzpomínka na Akatsuki se vynořila náhle a stejně rychle opět zmizela. Ohnala se rukou ve spaní a zaúpěla.
Tato mise byla skutečně jedna z nejnebezpečnějších, které kdy plnila. Nepřítel ji zasáhl a rána se zanítila. Nebylo vidět na krok, museli počkat do rána. Shiruke s kapitánem dávno usnuli, Raine zůstal na hlídce. Lianna ležela opřená o strom, ztěžka dýchala a mluvila ze spaní. Její týmový partner se k ní sklonil, aby lépe slyšel.
„Jak jste jen… mohl? Co mohlo být víc, než milující rodina, Itachi?“ Pootočila hlavu. Probírala se.
„Neumřu… ne tady! Napřed… napřed zaplatíte! Ty… i tvůj bratr Sasuke,“ sípala a snažila se nabrat dost síly, aby vydržela cestu zpátky. Raine s ní zatřásl. Otevřela oči. „Děje se něco?“
„Nic jen… mluvilas ze spaní o… Uchiha klanu.“
Její ruka prudce vyrazila a chytila ho za paži. „Stále je to příliš čerstvé. Jen pouhá myšlenka na ten rod mne dráždí. Jestli se o tom ještě jednou zmíníš, tu ruku ti zlomím!“
Uskočil od ní co možná nejdál. „No tak dobrá! Hlavně se uklidni!“

Namířila si to ke vstupní bráně. „Kotetsu? Už se vrátili?“
Hlídač sebou trhl. „Lianno… ne, ještě nejsou zpátky. Ani tým Kakashi, ani skupina Maito Gaie. A neměla by ses sem pořád chodit ptát. Dlouho už to před Tsunade neutajíme.“
„Já vím. Jen… mne ničí ta hrozná nejistota.“
„Chápu tě, ale nesmíš si to tak brát. Oni tu misi určitě splní.“
Druhý strážce do ní šťouchl. „Běž už, nebo ještě dostaneme vynadáno.“
Kývla a ztratila se jim z dohledu.