Hisunaki-možná zpět, část 9

Hisunaki-možná zpět, část 9

Žena zatajila dech. Stále její ruka spočívala na chlapcových ústech.
Ten pocit…
Neměla tušení, co se s ní děje. Cítila, jak se jí úzkostí svírá hrdlo. Oba byli mlčeli. Mezi listy zašustěl vítr. Šum lesa jen občas prorážející to ticho se stával nesnesitelným…
Ruce ji zledovatěli a zkřehly. Mladík na ni vrhal nechápavé a zmatené poheldy.
Tak strašlivý…
Točila se jí hlava, všechny ty drobné zvuky se měnily v jednotvárný, jenž ji nutil zakrýt si uši, její tělo bylo však ztuhlé. Nabyla schopná jakéhokoli pohybu..
Ten dávný děsivý poocit se jí rychle zmocňoval, byl až děsivě povědomý…
Svět před ní se pomalu začal měnit v tu zvláštní mlhu…
Ne, teď nemůže omdlít…
Znovu ne…
Obklopila ji tma…

Otevřela oči. Probudila se z té husté mlhy a pomalu se rozkoukávala v zatemněné místnosti…
Posadila se na postel a omámeným pohledem přejela po pokoji…
Kde¬ je Minato… A kde je její syn…?
Až teď si pomalu začala uvědomovat, co se stalo, po narození jejího dítěte…
Odešel¬… S ním v náruči… Jeho slova…
Stále byla omámená prášky.
Pokusila se vstát z postele, břichem jí projela další křeč. Zastavila se, ale po chvilce se znovu dala do chodu. Její cíl byl důležitější…
Stále před sebou matně viděla jeho tvář. Snažila se rozvzpomenout na ta slova, jenž jí řekl. Někde hluboko je v sobě skrývala její mysl…
Měla zvláštní pocit. Bála se… Bála se o něj a o jejího syna…
Vždyť venku řádila ta stvůra…
Její nohy a vlastně celé tělo zatěžovala únava. Hlava se jí nepřestávala točit…
Rychle vyšla na chodbu, nevnímajíce ostatní lidi, jenž pobíhaly po nemocnici. Nikdo si jí také nevšimnul. Celá Listová měla pohotovostní stav…
Byla téměř u dveří… Zadýchala se a byla donucena se zastavit. Opřela se o stěnu. Zmateně se rozhlížela po chodbě…
Stále přicházely další zranění. Mezi změtí zvuků, linoucích se chodbou, byly bolestné výkřiky lidí, hlasy ošetřovatelů nebo jen pláč vystrašených dětí…
Znovu ji dostihla nevolnost. Ona však musela pokračovat. To, co se mohlo stát…
Ztěžka otevřela dveře nemocnice.
„Kushina-sama!“ ozval se za hlas. Medička k ní pohotově přispěchala, nejspíše si všimla, že sotva stojí…
„Nesmíte… Nesmíte ven, vždyť jste před pár hodinami porodila!“ vyhrkla žena v bílém obleku.
Kushina se pokusila o úsměv, který ale na její znavené tváři vypadal dost nepřesvědčivě…
„Nemohu tu zůstat…Musím jít…“ řekla slabým hlasem.
„Venku řádí Kyuubi. Není tam bezpečno…Kam byste šla?“ snažila se ji přesvědčit žena a v hlase se jí chvěl náznak zoufalství…
„Musím najít svého muže… a svého syna. Nemůžu tu zůstat a čekat.“ zvážněla a vysmekla se ze sevření medičky, i přes všechnu její snahu zastavit ji.
Dala se do běhu.
„Já to zvládnu!“ zavolala ještě za ženou.
Sama si tím však nebyla jistá. Bolest a únava jí procházely v křečích celým tělem…
Temnota noci již téměř zahalila krajinu. Vzduchem se šířilo to děsivé dunění, jak se země otřásala pod Kyuubiho kroky. Ulice byly prázdné...
Obyčejní lidé se skrývali, jiní bojovali… Konoha se změnila během pár hodin v prázdnotou zející místo, které mlčelo v tom tichém a šíleném očekávání příchodu nejhoršího.
Příchodu Devítiocasé lišky.
Stále to zuřivé monstrum přebývalo v hlubokých lesích, které vesnici obklopovaly. Nemuselo to však trvat dlouho a démon se mohl dostat až sem.
Žena se i přes potíže vyhoupla na větev stromu na začátku lesa. Se zaúpěním skousla ret. Tvář se jí zkřivila v bolestném výrazu. Musela však pokračovat. Vyskočila na další větev a znovu se odrazila. I přes všechnu únavu se dál prodírala mezi hustými větvemi. Tušila něco…
Jeho slova, jeho obličej. Ten podivný úsměv… Za nímž se skrýval jakýsi smutek, trpkost… a jakési sebezapírající odhodlání.
Ne, tohle nebyl obvyklý úsměv Minata. Bála se, že nabyl šťastný, když uviděl svého syna…
Ale tak to nebylo… Tížilo ho něco jiného…
Dlaně sevřela v pěsti. Noc na ni dýchla znovu svým ledovým, vtíravým chladem. Třásla se. To bylo však to úplně to poslední, co ji zajímalo.
Myšlenky mladé kunoichi vířily hlavou… Obavy ji mučily… Nevěděla přímo, co má Minato v úmyslu udělat, ale tušila…
Protože jí vzal z náruče jejich syna…

„Na chvilku si ho půjčím. Odpočívej. Až se probudíš, vše bude v pořádku…“ vyslovil a políbil ji na čelo. Chtěla mu něco říct, namítnout, on jí však přiložil prst k ústům.
„Nic neříkej, musíš odočívat“ Jeho ustaraná tvář se potom ztratila kdesi v té otupující mlze.

„Sakra Minato!“ Klela v duchu. „Co chceš dělat…“ zněla jí v hlavě ta slova.
Snažila se ignorovat ty pocity beznaděje…
Kam vlastně míří? Co když… Co když nepřijde včas… Co všechno se s nimi už mohlo stát…
Zakroutila hlavou. Nesmí na to myslet. Musí pokračovat.
Cítila tu ohromnou čakru, která byla stále blíž. Tu ničivou, nelítostnou a krutou…
Jenž právě vše obklopovala.
Jak jsi ho mohl vzít na takové místo… Co…co chystáš?
Vzduch žhnul a pálil tou ohromnou silou…
Najednou uslyšela jakýsi zvuk. Odporný, skřípavý skřek, jenž se s duněním rozezníval celým lesem. Řev po krvi bažící stvůry. V těle jí ztuhla všechna krev…
Musela se zastavila a opřít se o kmen stromu. Ten zvuk jí lezl do hlavy. Stále ho v sobě slyšela. Na tváři se jí vyronili další kapky potu. Nemohla dýchat.
Co to…
Opřela se o kmen. Podlomila se ji kolena a ona se svezla na zem.
Začali ji svírat. Bezmoc, strach, panika… Ten odporný zvuk…
Zakryla si uši.
Jak?…
Toužila být zase s ním. S jejich dítětem. Přála si, aby vše bylo zase v pořádku…
Co se to děje?…
Kde jsou… Co s ním chce dělat.
Chtěla vykřiknou, nemohla v sobě však najít hlas. Hrdlo jí svírala úzkost a strach…
Ten zvuk se znovu ozval a ona se ještě víc přimknula ke kořenům stromu…

Ne, musí ještě dál… Přeci nezůstane jen tak stát…
Nesmí to vzdát…
Její nohy se však chvěli únavou a ona byla stále jako přikovaná k zemi…
To… to, co chce Minato udělat…
Musí zachránit oba… Jejího syna… Ano, nemůže tu jen tak sedět omámená strachem…
Pokud tu zůstane, tak…
Vstala…
Znovu skočila na další větev. Cítila, jak se pomalu bolest otupuje.
Nemůže mu dovolit, aby… Ať zamýšlí cokoliv…
Na sucho polkla. Ve vzduchu se vznášela hořká a kovová vůně krví nasátou půdou. Již musí být blízko.

Mezi temnotou lesa začalo prosvítat to odporné rudé světlo. Zamířila tím směrem. Vykročila na obrovskou mýtinu…
Strnula, když v dálce uzřela démona. Jeho obrovské drápy se zarývaly hluboko do zvrásněné země. Oháněl se okolo sebe ostrými tesáky a každou chvíli odrazil útok nějakého shinobiho…
Jeho čakra vířila a vlnila se okolo devíti ocasů, jimiž divoce švihal a vytvářel tak ještě větší škody na lidech…
Nedaleko od ní se shlukovaly davy ninjů. Bojovalo se tam. Takže nejen Kyuubi, ale i jiní ninjové se pokoušely zaútočit na vesnici…
Rozechvěla se…
Někde mezi nimi…
Začala se prodírat skrze pahýly, zbytky stromů, jenž trčely ze zbrázděné černé zeminy. Hustý les, který tu vždy byl, se změnil v obrovské krátery a vypoukliny půdy. Přidala do kroku…
Minato musel být někde tam. Jako Hokáge nemohl přeci opustit přední bojové linie…
Zamrazilo ji, když v prachu uzřela spoustu těl, skrytých v šeru noci…
Nezastavila se, jen ji to utvrdilo v jejím odhodlání…
Musí se tam dostat za každou cenu…

Jakmile byla blíž, vklouzla znovu do stínů lesa, aby ji kryly před jakýmkoliv nebezpečí…
Nervózně stiskla dlaně v pěst. Hleděla na všechnu tu hrůzu a očima hledala ten bílý plášť se znaky, patřící Hokágemu.
Neměla však moc času ani na vybranou… Nemohla jen tak vyčkávat příhodné situace. Na tvář jí skrze křoviny dopadal rudý paprsek. Zahleděla se do něj a znovu se zachvěla. Omuamující záře se podobala ohni. Chvilku spočinula v tom podivném strnutí.
Vzduchem však náhle zasvištěl shuriken. Ten známý zvuk ji dokonale probral ze zasnění. Pokusila se uhnout, ale i tak se jí nepříliš hluboko do ramene zabořily ostré hrany zbraně. Někdo z bojiště ji musel zpozorovat. Neměla však čas čekat na nprotivníka a vůbec ne na to s oným ninjou bojovat.
S tichým zaúpěním vytáhla shuriken z rány a rychle se vydala do větší hlouby lesa, ve snaze uniknout.

Zkřehlé prsty zaryla do hrubé kůry stromu. I když byla udýchaná, zatajila dech… Po celém těle jí přeběhl mráz.
Kdesi v dálce, mezi tmou oděnými kmeny stromů, se ve větru mihotalo to bílé plátno s ony znaky… Při tom pomyšlení jí tuhla krev v žilách. Oči ustrašeně hleděly před sebe. V tichém strnutí stála u kmene…
Minato… Co chceš dělat?
V ústech měla sucho, hlas jí svírala úzkost.
Muž na mýtině položil ten drobný uzlíček do mechu. Začal dělat pečetě, při nichž pološeptem vyslovoval jejich názvy. Kushina na něj hleděla jako v transu, sama cítila, jak se jí hýbou rty v těch slovech.
Co je to za jutsu? Bylo hrozivé… Slova jako by se vsákla do stébel a ty je ve večerním vánku ševelily…
Rudá mlha se vmihotala do vzduchu. Pomalu se propletla i sem, mezi stromy. Každou chvíli odhalila nebo naopak skryla kousek krajiny.
Udělala krok ze svého úkrytu. Cítila ten pocit, intuici… To jutsu nesmí dokončit, jinak on i dítě…
Zrychlila tempo chůze. Do očí jí vhrkly slzy. Začala utíkat… Utíkat, jak nejrychleji jí její stav dovoloval. Před sebou stále viděla jeho tvář.
„To… to neuděláš! Nedovolím ti to…“ šeptala sama pro sebe téměř neznatelným udýchaným hlasem. Tělem jí projela další křeč. Klopýtla a spadla na kolena. Z posledních sil se snažila vstát.
Musí ho zastavit, ať už má v úmyslu cokoliv… Musí zachránit svého syna… Syna…
Jejich syna…
Copak se úplně pomátl? Vzít ho na takové místo pár hodin po narození…
Musela to být poslední možnost, jinak by to přeci neudělal… Ale… Ať je to jakkoliv, ona mu to nedovolí…
Konečně se postavila na nohy. Znovu klopýtla. Tentokrát však nespadla a udržela se na nohou…
Už jen kousek…
Znovu se dala do běhu. Z rány po shurikenu jí nadále skapávala krev a nechávala stopy v poschlé trávě. Jí to bylo ale jedno. Ne, za chvilku bude u něj…
Ozvalo se zavití lišky. Zem zaduněla a do rudého závoje se vmísil ještě další kouř. Bílý, hustý…
Vyvolávací jutsu, problesklo jí hlavou…
Pekelně rudou záři démona narušil stín, stín Gamabuty, obrovské žáby…
A kdesi na jejím hřbetě stál on, muž s blonďatými v lasy, v náruči dítě…
Zachvátila ji beznaděj.
„Minato… Nedělej to!“ Z plných plic vykřikla. Zem znovu zaduněla a ona upadla. Již v ní nezbývala skoro vůbec žádná síla.
Gamabuta se obrovským skokem přehoupl přes zbývající pás lesa, až k bojišti. Další vlna otřásla zemí. Neslyšel ji…
Po tvářích jí stékaly horké slzy… Slzy beznaděje…
Ne, nesmí to vzdát. Pokusila se zase postavit, ale celým tělem jí projížděla bolest. Pohled pomalu mlhovatěl.
Najednou jí čísi mohutná ruka obkroužila okolo krku. Druhá ruka jí zkroutila její za záda.
„Už neutečeš! Ty půjdeš se mnou“ řekl jí do ucha odporný oslizlý hlas. Chtěla křičet, bránit se, do šíje jí však udeřila tupá rána…
Zemře…? Cítila jak jí po kůži stéká další krev.
Hlavou jí naposledy proběhla ta myšlenka…
Muž, který má v náručí dítě, syna, jenž se mu tak podobá, rudá mlha, která obklopuje krajinu…
Vše se ponořilo do tmy, hluboké a vzdálené tmy…
Viděla jen jeho tvář, jak se nad ní sklání…

Rozevřela víčka, do nichž padalo to nepříjemné, ostré světlo, které alespoň trošku tlumilo hustými holými větvičkami houští.
Již dávno neměla ruku na jeho ústech. Chlapec se nad ní skláněl. V očích vyděšený pohled. Pokusila se posadit. Nebyla v bezvědomí moc dlouho, jen pár minut…
Jen pár… Teď… Vše do sebe začíná zapadávat…
Kývnula na něj, na znamení, že je vše v pořádku…
Začala přemýšlet, kudy by utekli. Očima rychle prohlížela houští. Chlapec se zdál stále víc zmatený. Ve tváři mu bylo vidět, že se chce na něco zeptat, promluvit, aby přerušil to nepříjemné dusivé ticho nesnází.
Pomalu se začaly plížit skrze milióny drobných větviček, jenž jim odíraly kůži. Nevydali ani hlásku. Mezi listy stromů šustil vítr, křoupání větviček se v tom zvuku úplně ztrácelo…
Vzduch ovšem najednou přeťal ten odporný hlas, jenž oběma projel jako právě nabroušená katana. Byl tak blízko… Ani jeden nebyl schopen pohybu.
„Vím, že tam jsi! Nemá smysl si hrát na schovávanou…“ ozvala se slova tvrdým, krutým hlasem.
Pokud se jich nezbaví, zabijou je. Uniknout už nemůžou, problýsklo ženě myšlenkami.
Podívali se na sebe. V jeho modrých očích se zalesklo cosi jí tak známého…
Udělala jsem chybu… Nezvládla jsem to… Ale tentokrát…
Vzduch se znovu napájel tím bezhlesným tichem. Snad jen ten šum…
Potom to udělala. To Rychlé gesto, které nečekal. Pouhé, ale rychlé a mrštné. Jemně ťukla do jeho čela. Chlapcovo tělo bezvládně spadlo na zem.
Tentokrát to dokážu…
„Myslel jsem, že jsi bývala vážená kunouichi. Vyzval jsem tě na souboj jako rovnocenou, aby byla nějaká zábava… Ale pokud se hodláš skrývat jako ustrašená myš, uděláme to rychle, tak jako se zabíjejí lůzři a špína.“ Rozezněl se znovu ten hlas.
Oba shinobi stáli na obrovském jílovém ptáku, jenž seděl mezi popadaným listím. Hleděli do části lesa, která houstla a měnila se v takřka neprůchozí.
„Ukončím to rychle“ řekl jeden sám pro sebe s radostným hlasem mladík a ve dlani mu seděl malý praček, jen vzlétnout. Horda svalů vedle něj se také ušklíbla a sledovala lesík, jenž měl změnit onen ptáček na hromadu párátek.
Potom se ale otřásly.
„Budu bojovat!“ ozněl se hlas za nimi. Žena v ruce svírala kunaie, rudé vlasy jí vlály okolo tváře, na níž se objevil rozhodný výraz.
Tentokrát ho zachráním…