Akatsuki & Hyuuga V.

Už jsme se s Nejim objímali neskutečně dlouho, tak jsem ho pustila.
„Tolik se mi stýskalo, Hin.“
„To mě taky, Neji.“ Byla to pravda, často jsem na něj myslela, i když nerada.
„Neji, já víš, budu se asi muset vrátit k Akatsuki.“ Přiznala jsem se.
„Ale to snad ne.“ Nejimu zaslzely oči, chápala jsem to. Sotva co jsem se mu vrátila, chci zase hned pryč.
„Promiň Neji, nejsem tu vítaná.“
„Ale ano, máš tu tolik přátel…“ Ani nedořekl.
„Ne, promiň.“ Teď už jsem skoro brečela já, jeho slzy ovládly už dávno.
„Dobře, chvíli..“ Usmála jsem se a Neji mě radostí povalil na zem.
U Akatsuki.

"Co když mají všichni pravdu? Co když jsem jí jmenoval svým nástupcem jen díky citům, co k ní chovám? Vždyť je přece silné, hodně silná, autoritativní. Má vliv na všechny, kromě Uchihy. Co mám dělat? Konan, kéž by si tu byla."
V Konoze.[/center]

Neji mě chytl za ruku a nějak utíkal, nechápala jsem ho, ale běžela jsem za ním.
Stáli jsme před jedním z mnoha domů v mé rodné vesnici, jako bych to tu znala, ale nebyla jsem si jistá, Neji najednou zazvonil.
„Sakra, kdo zase otravuje? Nemůžu mít chvíli soukromí?“ Řval pro mě velmi známý hlas, ale nemohla jsem si vzpomenout, kdo to je.
Najednou se ve dveřích objevila krásná mladá dívka s krásně střiženými růžovými vlasy.
„Hi-hi-Hinato!“ Zakoktala se dívka a pevně mě objala.
„Sakuro.“ Pošeptala jsem s pohladila jsem jí po zádech.
„Ty žiješ Hinato-chan, to není možný, vypadáš skvěle. Teda až na to, že jsi celých těch sedm let byla u Akatsuki.“
„Co jsem podle tebe měla dělat? Vlastní rodina mě chtěla zabít, nikdo se o mě nezajímal, ani Hokage mi nedokázala pomoci. Měla jsem zůstat a nechat se zabít, nebo odejít s mít možnost trénovat s těmi nejlepšímu ninji?
Pein ve mně viděl talent, on byl vlastně jediný. Akatsuki jsou, byly a budou moje rodina, všichni si mě tam váží, teda, skoro. Konečně někam patřím." Skoro jsem panikařila, hájila jsem se jako by mi šlo o život.
„Měla jsi mě, Temari, TenTen. A co Naruto? Milovala jsi ho…“ Vysypala na mě, naběhla si.
„To jsi neměla vytahovat. Naruto miloval tebe. Ani nevíš jak jsem žárlila.“ Křičela jsem a byla mi do breku.
„Jsme si kvit! Možná byl zamilovaný do mě, ale já se mu každý den snažila vtloukat do hlavy, jak hrozně úžasná jsi. Sasuke mě taky nikdy nemiloval, vždycky viděl jen tebe!“ Z přátelského přivítání se vyvinula hádka.
Takhle jsme se mohli hádat ještě hodně dlouho, ale já neměla čas a musela jsem to ukončit, ucítila jsem známý druh chakry.
„Sakuro, Neji honem schovejte se.“
„Proč?“ Zeptala se Sakura, ale už bylo pozdě, někdo jí ze zadu omráčil.
„Nebudeš si na Hinatu dovolovat.“ Řekl ten dotyčný.
„Peine?“ Pošeptala jsem.