Nevědomost je sladká 2, - (Itachi x Siria) - ( 4.)

Tak konečně se mi povedlo přidat další díl Omlouvám se, že až po takové dbě, ale snad už mi teď nějakou dobu ten můj notebook nevypoví službu No, musím se i omluvit, za to že jsem slíbyla v dnešním dílu seznámení s novými postavami, které sem musela přesunout až do dalšího dílu. To proto, že by jinak tento díl byl nespíš nekonečný
Takže přeji příjemné čtení, a snad vás nezklamu

4.díl Doba temna přichází

Nikdo se neodvážil na Itachiho po tom co Siria odešla promluvit. Možná i proto že z něj šel opravdu až neblahý pocit, víc než kdy v životě. Vypadalo to jako Itachi byl velmi rád, že je Siria z jeho dohledu, ale zároveň jako by mu to velice vadilo. Upřímně to vypadlo jakoby se v Itachim odehrávali dva rozdílné názory, jakoby bojoval sám se sebou.

Itachi tam postával uprostřed místnosti, s ostrým pohledem. Tak ostrým, až by jim div mohl jen lehkým pohlédnutím člověka upálit. Jeho oči s plamenem a chutí po krvi se náhle odklonili od místa kde před ještě malou chvílí stála Siria, a vzhlédl přímo k Peinovi, který tam momentálně dorazil obalený kolem pasu ručníkem. Hned na to svým pohledem sjel i po všech ostatních. Jasně jim dával najevo, že pokud se ho jen někdo na něco zeptá, neskončí to s ním dobře.
Konan jako jediná byla v kuchyni, protože jí tam poslal Pein aby na něj dole počkala. Stála u stolu, opřená o židli, když najednou zahlédla kolem dveří míhající se něčí stín s doprovodem tichého nářku, mířící rovnou k hlavním dveřím sídla.
Konan neváhala ani vteřinu, a hned vyběhla za tou osobou co tak rychle utíkala. V zahaleném stínu tmy Konan zvolala na osobu k ní zády: „Stůj!! Kdo si??!“
Nikdo ale neodpovídal, a tak Konan zvolala znova a rázněji: „Říkám ti otoč se, a řekni kdo si!!!“
„Nemyslím si, že je to zapotřebí ….. Konan,“ odpověděl jí hlas tak známí.
Konan si nejdřív myslela, že je to nějaký vetřelec, ale jakmile uslyšela hlas Sirie, velmi ukvapeně zvolala: „Sirio??? Co… co tu ale děláš??“
„Konan…. já chci jen abys věděla, že jsi mi byla vždy velmi blízkou a dobrou přítelkyní. Prosím Konan ……… ODPUST MI! Nikdy sem si nepřála, aby to takhle skončilo..“ ty poslední dvě věty Siria řekla už s pláčem a rozechvělým hlasem.
„Sirio…… co to říkáš?“
Než ale Konan stihla ještě cokoliv jiného říct, Siria náhle otevřela prudce dveře a zmizela v korunách stromů.
„Sirio!!“ rozběhla se s křikem Konan za velmi rychle mizícím stínem Sirie. Zstavila se před sídlem a nahlas křikla v mírném dešti do dálky: „Neodcházej!...........Sirio neodcházej, tak nic nespravíš ani nevyřešíš“ poslední větu si už jen zašeptala pro sebe, protože dobře věděla jak na tom fyzicky Siria je.
Konan se pomalu vrátila do sídla, když najednou uslyšela jakési hlasy z horního patra. Pomalým, i skleslým krokem se vydala nahoru s úmyslem oznámit všem co se právě stalo. Sama ale dobře zatím nechápala důvod proč tak Sirira učinila. To však ale ještě nevěděla, že už to všichni ví.
Nahoře v patře, v místnosti Itachiho pokoje zatím stál teď tváří v tvář Pein proti Itachimu. Zbytek Akatsuki se raději co nejrychleji odstranili z pokoje, protože moc dobře věděli, že s Peinovo podrážděným pohledem to nemusí dopadnout zrovna nejlépe. A hlavně nikdo neměl v tuhle noční dobu náladu na jakékoliv boje.
Pein i s Itachim zůstali teď v pokoji sami,s pohledy si navzájem vyměňující zlost. Pein se však jako první ozval: „Co se tu stalo Itachi??! A proč tu není i Siria?? Je to snad důvod proč tu všichni byli, a že si se na ně tak neblaze díval?? Viděl sem Siriu jak běží po schodech dolů , když jsem šel podívat se odkud jdou ty ozvěny.“
„Tobě nic řikat nemusim! Nejsi o nic lepší než já !!“ řekl Itachi, a pohled už tak na Peina směrovaný ještě zostřil, až mu oči zrudli do krvava.
„Pokoušíš moje nervi Itachi!!“ odpověděl mu Pein už trochu zlostně.
„Heh….. nemám důvod ti nic vysvětlovat!“ hned jak odpověděl Peinovi touto neotřelou větou, bez jakéhokoliv slova se rozešel, a prošel kolem Peina tak těsně, div se spolu nesrazili. Jen lehký vánek se mihl kolem Peina, a po Itachim už nebylo v pokoji ani slechu.
Zrovna Konan vyšla poslední schod, když se opět střela s Itachim Pohlédli na sebe jen velmi krátce, když Konan zaslechla Peinovo hlas z pokoje Itachiho a Sirie. S velkým spěchem vyběhla za Peinem nahoru a hned spustila: „Peine!! Siria! Ona… ona odešla! Odešla od nás. Proč ?? Co se stalo?? Co si jí udělal Peine?“ a pohlédla na Peina rozhořčeně, protože on jediný ji měl ze všech nejméně rád. Myslela si tak, že za jejím odchodem má prsty on.
Pein však zareagoval s klidem, chytl Konan za ruku a promluvil: „Konan … uklidni se. Ten kdo může za odchod Sirie je Itachi . Ne já! Tak se uklidni.“ odpověděl s naprostým klidem Pein Konan.
„Cože? Iatchi?? Ale jak .. jak to můžeš vůbec tak klidně říct!“ rozkřikla se na Peina Konan.
„Neviděla jsi snad, že Itachi není teď ve své kůži?? Vypadá to jakoby ani nebyl sám sebou..“
Konan už však Peinovo slova neposlouchala, a rozběhla se rovnou za Itachim.
Itachi procházel zrovna síní, když najednou na něj Konan křikla jeho jménem, a zničehonic po něm skočila s úmyslem se pustit do boje.
Itachi se však jen velmi rychle otočil, a Konan jedním rychlým chvatem srazil k zemi. Konan se zatemněnou myslí od zloby jen slabě promluvila na Itachiho momentálně ležící na zemi: „Itachi! Proč si jí vyhnal? Proč si to udělal! Jak si to mohl udělat“
Itachi však ke Konan jen slabě pohlédl, náhle se k ní sklonil, a jednou rukou ji vytáhl při stěně zdi na nohy a promluvil k ní velmi chladným hlasem: „Hmm……. Co sis myslela. ?? Že když takhle po mně vyjedeš, tak bude všechno v pořádku a ještě ti odpovím?? Myslela sis, že mně donutíš mluvit?? Heh…. Jsi tak najivní…. Už chápu proč jste si byli se Sirirou tak blízké. Protože jste si podobné, aniž by jste to přiznala jedna druhé! Ale spletla jsi se! Už naposledy jsem tě varoval, a ty sis zřejmě myslela, že i tentokrát tě nechám jít bez následků Konan!!!!!“
Jen co Itachi domluvil, svůj zrak upřel na Konan a pohltil jí během jedné sekundy zlomku do svého iluzionistického světa, kde si s ní teď mohl dělat co chtěl.
Konan se zničehonic objevila na židli, s přivázanými nohami, a to už věděla, že je zle. Noc však neříkala, jen čekala co bude dál.
Itachi se nejednou před ní zjevil a řekl jí: „Tohle je místnost, kterou sem stvořil výhradně pro tebe. Ber to jako svůj očistec za svého života ješě než tě zabiju,“ jen co to Itach dořekl, Konan se okolo těla objevili všude silné řetězy, které se najednou začali pomalu utahovat víc a víc, až měla pocit, že ještě kousíček, a její tělo bude roztrhané na kousky. Najednou se ale řetězy přestali stahovat, a Konan svůj bolestiví křik ztišila, a zahleděla se na usměvavého Itachiho, který na ni najednou promluvil: „Mmm…… no myslím že to není dostatečné“ vzápětí se na celém těle Konan objevila všelijaká havěť, mezi kterou byli i jakési hmyzí potvůrky co se zdáli nevinné. Itachi hned na to pokračoval: „Ty nevině vypadající tvorové co na sobě máš, ti zanedlouho začnou pomalu vpíchávat pod kůži svůj jed, který je velmi bolestivý, a místo paralyzace ti zvýší citlivost tvých nervů. To znamená, že každá další bolest, říznutí, cokoliv tě bude bolet, každá buňka se ti 10-ti násobně zvýší víc než normálně.
Konan věděla, že udělala chybu, a nechala se unáhlit zlostí.To proto, že Siriu měla opravdu v oblibě, ať si to chtěla nebo nechtěla přiznat.
Vše co jí Itachi popsal byla pravda. Několik dní v tomto nechutném světě strávila Konan takto pod nátlakem neskutečného trýznění, i když ve skutečnosti to vše trvalo zhruba jen 1 minutu.
Už se blížil konec, a Itachi chtěl na Konan použít svůj poslední kousek co si na ni přichystal, když najednou ho zastavil Peinovo hlas: „Itachi!! Pusť Konan!! Hned!!“
Itachi se na Konan zlehka podíval, a řekl jí : „Vypadá to, že mi zase někdo kazí zábavu… ah.. jaká to otrava,“ řekl znuděně a pustil Konan ze své iluze. Konan dopadla na tvrdou zem a to dočista v bezvědomí. Pein už chtěl něco říct Itachimu, možná se s ním chystal i vrhnout do boje, když Itachi se na Peina najednou podíval a velmi krátce řekl: „Vypadá to, že má zase štěstí. Měl by ses o ní postarat dřív než ti tu uvadne,………. ta tvoje květinka.. Peine!“ s lehkým rýpnutím dopověděl a hned na to zmizel.
Pein přišel až ke Konan a vzal ji do rukou. Jen zlehka na ni pohlédl a tiše řekl: „Varoval jsem tě. Říkal sem, že není sám sebou. Měla jsi mně poslechnout.“
Konan těžce pootevřela náhle oči a řekla: „Peine…. Itachi, on..“
„Teď tu nic nezmůžeme. Nejdřív se musí zjistit co se vlastně stalo. Do té doby nebudeme vědět jak se proti tomu postavit. Mám takový pocit, že se k nám někdo snaží dostat pomocí ovládnutí našich myslí.“ Po této větě už Pein nic neřekl, a od nesl Konan sobě , kde se o ni postaral aby ji dal do pořádku.
Mezitím se Siria potýkala s velmi nevlídným, až hrozivým počasím uprostřed cizích lesů, někde hluboko a daleko od všeho a všech. Daleko od svých snů, daleko od minulosti a zároveň i přítomnosti,…. daleko od všeho. Ztracená vprostřed přírody , uprostřed té nejhorší bouřky za poslední rok, s blesky míjejícími se blízko kolem ní, a oblohou tak temnou jak démon sám, utíkala dál bez rozmyslu se skrápějícími kapkami lítosti, co padali z nebe na její promoklé tělo.
Uprostřed toho všeho, obalená temnou a neprůhlednou tmou, skákala z větve na větev, i když skoro ani neviděla metr před sebe. Najednou se však v jejím břiše ozvala velmi silná bolest, a přes snahu ustát to tak malé zavrávorání , díky té bolesti nakonec stejnak ztratila balanc, a levou nohou se zakopla o jednu větývku, co nebyla v té tmě ani vidět. Netrvalo to víc jak vteřinu, a padala směrem dolů z velké výšky. Když najednou se při pádu ale ………..