New generace 34 - Sakra !!Sakra !!!Sakra !!!

„Už... už jsem tu,“ špitnu tichounce, když se vrátím. Začíná být už opravdu velká tma, takže stěží vidím, co vlastně dělám. Začínám litovat, že nemám baterku. Ale co.
„Ty, Minato, neměli bysme rozdělat oheň?“ zeptám se temné siluety přede mnou. Ta se na chvíli zastaví, zřejmě přemýšlí.
„Proč?“ vydá nakonec.
„No, já musím udělat ten lék a tam musim sekat, krájet a v týhle tmě bych tam občas mohla přihodit kus svého malíčku či jiného prstu!“ upozorním ho.
„Tak fajn, počkej tady chvilku, zajdu pro nějaký dříví.“ řekne. Už zase má ten chladnej odtáhlej hlas. Ani nevím proč, ale zase je mi smutno.
„Tak... tak dobře.“ pípnu a sednu si na zem.
„Tak já jdu!“ řekne Minato. Pak mě něco zabolí v zádech, ozve se výkřik a pak rána.
„Co tam děláš, ty pako?“ řeknu.
„Já jsem pako? Ty si sedneš doprostředka vchodu a já jsem pako?!“ začne se rozčilovat.
Normálně bych se asi začla smát, ale teď nějak nemůžu. Nakonec se jen přemístím kousek do strany. To víte, až se bude vracet. Slyším, jak běží pryč a pak už jen ticho. Hrobové, palčivé, ošklivé ticho! Já nesnáším ticho. Protože v něm se nic neskryje. Každý šustnutí ve mně probouzí strach, že za tím keřem, tím velkým stromem či někde na zemi něco je. Někde v dálce zavyje vlk. Hrozně se bojím ! Přitáhnu si kolena až k bradě a očima těkám ze strany na stranu. Od nějakého stromu vyletí pták. Kdesi za sebou slyším křik... bolestný křik! Přitlačím se ke zdi a nasucho polknu. Kroky. Jasný, zřetelný, těžký kroky. A jdou mým směrem. Začnu se poděšeně rozhlížet po okolí. Nikde nic. Ale slyším je pořád. Jak... jako by byly nade mnou! Znovu se rozhlídnu. Pak se ozve rána a něco přede mně skočí. Strašně se leknu a vyjeknu hrůzou. Přitlačím si kolena co nejvíc k tělu a zavřu oči.
„Ake? Co to děláš?“
Minato? Minato? Je to on! Zhluboka vydechnu, spadne ze mě stokilovej balvan.
„Bojim se.“ pípnu popravdě.
„Za chvilku bude světlo!“ řekne Minato a hodí na zem pár klacků.
„Menší problém, nemáme sirky ani zapalovač!“ upozorním ho.
„Katon: Goukakyuu no Jutsu!“ vykřikne Minato a od úst se mu vyvalí velký plamen. Ten oblízne dřevo, které hned začne hořet. Minato se na mně povzbudivě podívá.
Já bez jediného slova vstanu a vezmu ty bylinky. Položím si je na klín a kunaiem je začnu řezat na malinkaté kousíčky. Všechno to pak naházím do jedné nádoby s vodou a pověsím nad oheň, aby se to povyvařilo. Za chvilku už se stromem i okolím nese sladká vůně.
„Ake, bojím se, že tohle může někoho přilákat!“ ozve se Minato.
Já si ho ale nevšímám. Sundám nádobu a vyndám kunai. I s nádobou přejdu k Daisukemu a kunaiem ho říznu do břicha. Ne moc, ale tak abych byla kus pod kůží. Vyjekne bolestí a začne sebou házet.
„Podrž ho!“ přikážu Minatovi, který mu hned chytí ruce a přiklekne mu nohy. Já mezitím dvěma jehlama pootevřu ránu a pomalu do ní naliju vařící tekutinu. Daisuke se okamžitě začne zmítat a snaží se vyprostit.
„Proč jsi to nejdřív nenechala vychladit?“ řekne vyčítavě Minato, když se zahledí na jeho zarudlé břicho.
„Ten jed mu nejen prodlouží život, ale dezinfikuje i rány, ale když je horký!“ vysvětlím a vyndám obvaz. Pomalu a opatrně mu ránu zavážu a pak ho přikreju svým kabátem. Za chvilku se přestane vzmítat a začne pravidelněji dýchat. Začíná to působit! Spokojeně si lehnu k ohni. Jeho plamínky krásně hřejí a praskají. Je to uklidňující! Už tu není takové ticho. Strčím si ruku pod hlavu a zavřu oči. Vdechuju vůni bylinek a nechám se hřát horkými plameny. Za nedlouho už skoro spím. Mám takový ten spánek, kdy už nemůžete nic dělat, přesto víte, co se kolem děje. Slyším, jak Dai tiše oddychuje a jak šustí listí... Minato zřejmě taky šel spát. V tu chvíli mě napadne, že bysme měli mít hlídky, jenže nejsem schopná ani otevřít pusu. Pak uslyším, jak se zlomí nějaký klacek a pak několik kroků. Pak ucítím, jak mi někdo odhrne vlasy z obličeje. A pak na mě něco položí. Trošičku se zavrtím a zjišťuju, že to bude asi mikina. Nevím, který dobrodinec by to udělal, ale hned se do ní zachumlám. A už spím.

Vrahu!... Vrahu!... Zabila jsi. Jsi jen pouhý vrah!
Co to je? Otevřu oči. Přede mnou stojí Minato a Daisuke. Když k nim natáhnu ruku, oba se složí na zem.
„Ne!“ vyjeknu a rozeběhnu se k nim.
Oba leží na zemi a nehýbou se.
„Co je vám?“ zeptám se a zatřesu s Daiem.
„Jsou mrtví!“ ozve se za mnou. Otočím hlavu.
„Mami? Co tu děláš?“ vykřiknu.
Ona ale jen kouká, jako bych něco provedla.
„Ale, jak to, že jsou mrtví?“ zeptám se.
„Zabila jsi je! Jsi vrah, pouhý vrah!“ řekne máma.
Já zakroutím hlavou. Najednou jsem uprostřed Listové. Kolem mě leží hrozně moc lidí. Všude je krev! Ozývá se křik, je slyšet bolestné sténání a já stojím uprostřed toho a sleduju to. V dálce vidím Soru a Leilu. Chci jít k nim, jenže ony se sesunou k zemi. Otočím se na druhou stranu. Leží tam Takumi. Má vytřeštěné oči a nedýchá! Najednou mě něco chytí za nohu. Kouknu se tam. Je to Minato. V obličeji má bolestný výraz a všude po těle šrámy, kunaie a jehly.
„Vrahu!“ zasípe a složí se k zemi.
„Nééé!“ začnu ječet.
Pak ucítím ránu a opět jsem ve stromě u ohně. Minato se mnou třese jak s kusem hadru. Ale já nemůžu nic dělat. Jen nepřítomně civím do prázdna. A z očí mi stékají slzy.
„Byl to sen! Jenom sen!“ řekne Minato.
Já se na něj otočím. Nepřítomně zamrkám a dál sleduju, jak na mě vytřeštěně hledí.
„Ake? Co je ti? Vypadáš jako v tranzu!“ řekne a znovu se mnou zatřese.
Tím mě zřejmě doprobudí. Trošku zakroutím hlavou.
„Ne... nic... nic... mi není...,“ vykoktám a rozhlédnu se kolem sebe. Nevím proč, ale moje ruka se sama zvedne a položí se Minatovi na hrudník. Ucítím, jak se mu pravidelně zvedá.
„Ty... ty dýcháš!“ řeknu. On se tak divně zatváří, ale nic neříká. Sjedu mu rukou kousek vedle, kde tuším srdce. Ucítím, jak mu pod kůží bije.
„A bije ti srdce!“ řeknu a pousměju se.
„Jo, jako každé živé bytosti!“ řekne mi.
„Takže ty žiješ? Nezabila jsem tě?“ zeptám se, pořád ještě vyděšeně.
On se na mě nechápavě podívá.
„Jo, žiju.“ odpoví.
„To je dobře.“ řeknu tiše a znovu si lehnu. Zachytím ještě jeho nechápavý pohled, ale přece jen zavřu oči. Do svítání už ale stejně neusnu.

„Ake? Je ti dobře?“ ozve se za mnou. Odtrhnu oči od vycházejícího slunce a podívám se na Minata, který se právě probudil.
„Už ano.“ odpovím klidně.
„No dobře, já jen... v noci jsi byla, no já nevím, jak to říct...“ řekne a přejde ke mně.
„To nic, byla to jen noční můra, ale už je pryč, doufám, že už se nevrátí!“ řeknu trochu smutně.
Pak si ho pořádně prohlídnu. Stojí tu jen v tričku s krátkým rukávem a kalhotách. Podívám se na svoje ramena. Mám přes ně přehozenou tmavě modrou, teplou mikinu.
„Jo, a děkuju za mikinu, nebyla ti zima?“ optám se.
„Ne, jsem na to zvyklej! Mise mám často!“ řekne a sedne si vedle mě. Já vydoluju z batohu dvě celozrnný placky a jednu mu podám.
„Díky!“ řekne a zakousne se do ní. Stejně jako já.
„Jaký to vlastně je, bejt Akatsuki?“ zeptá se po chvíli.
„Já ani nevím, občas jsem chodila na nějakou tu misi, ale většinou na ty lehký, kde jsem skoro nikdy nebojovala. Zvykla jsem si na to, že se občas někdo vrátí bez ruky nebo se už se nevrátí vůbec. Všichni si myslí, že Akatsuki musí být tvrdý, ale když jsou doma, tak takový nejsou, za těma kamennýma výrazama je i tvář normálních lidí!“ řeknu.
„A proč chceš být vlastně v Akatsuki ty?“ optá se Minato.
„No, už odmala jsem v tý organizaci vyrůstala, jako někdo obdivuje fotbalisty nebo hokejisty, já obdivovala členy organizace, chtěla jsem být taky ta, co se jí všichni bojí a co je uznávaná.“ řeknu popravdě.
„A co ty? Jaký to je, bejt nejlepší ninja ve vesnici? K tomu musíš mít dost fanynek, ne?“ usměju se.
„No, vlastně, dost holek za mnou dolejzalo a vlastně pořád dolejzá, ale... Všechny jen kvůli tomu, že jsem z dost dobrý rodiny a taky kvůli tomu, že jsem dobrej ninja.“ řekne.
Jo a taky jsi dost hezkej... dodám si v duchu, ale nahlas to radši neřeknu.
„Ale já bych chtěl holku, která je normální, ne žádná fanynka!“ ušklíbne se.
„Hm..., ty jsi vlastně tak asi první, kdo mi nefandil!“ vyplázne na mě jazyk.
„To protože jsi na mě byl hnusnej!“ ohradím se.
„Já? To ty jsi byla protivná!“ řekne.
„Necháme toho!“ ukončím to chladně a vstanu.
„Měli by jsme vyrazit. K večeru tam můžem být.“ kývnu na něj.
On jen výřečně pokrčí rameny a posbírá si věci. Já zatím uhasím oheň a naházím svoje i Minatovy věci do batohu. Ten si pak hodím na záda a vylezu před strom. Už zase tady někdo je! Prostě mám takovej cit a určitě tu někdo někde je!
„Tak kde jsi?“ vyštěknu naštvaně a zatnu ruce v pěst. Ze stromu nade mnou seskočí tři stíny.
„Máš dobré oči když nás vidíš!“ řekne jeden z nich.
Kouknu se na ně. Jsou to tři holky. Z Listový! Ta, co je v čele, je mi něčím povědomá! Pořádně se na ní zadívám. Ty vlasy, to tričko! To je ta holka, co se objímala s Minatem na tom hřišti! Vražedně se na ní podívám. Pak vytáhnu tři kunaie a zavolám ke stromu.

„Minato, máš tady přítelkyni!“ Minato vyleze ven a koukne na holky.
„Jé, ahoj Naoko!“ usměje se.
Řečená se taky zazubí.
„Ake, jak jsi to myslela s tou přítelkyní?“ ušklíbne se a otočí se na mě.
„No nezapírej, já vás viděla na tom hřišti!“ řeknu a podívám se mu do očí.
„Cože?“ pozvedne obočí.
„No asi před měsícem... nebo to už jste se rozešli? No určitě víš, na tom hřišti, jak jste se objímali a pusinkovali!“ vyhrknu. Minato na mě nechápavě kouká.
„Však víte ne?“ otočím se ale ty holky už tam nejsou.
„Jo ty myslíš tohle?“ začne se šíleně řehnit Minato.
Já pozvednu obočí.
„To jsem se s Naoko loučil. Šla na měsíční misi, ona je moje sestřenice!“ vyhrkne a znova se složí v křečích smíchu.
Sestřenice? Cože? Jak, jak to myslel?
„Ty... ty jsi žárlila!“ uvědomí si najednou Minato.
Já mírně zrudnu.
„Já? Vůbec ne. Na koho asi?“ zaprskám.
„No jasně, tys žárlila a kvůli tomu jsi začala chodit s Inuzukou, co?“ ušklíbne se.
On na to přišel, na všechno! Sakra! Tak to je pěknej trapas! Co mám teď říct!?
Najednou se ale Minato přestane smát a otočí se na mě. V očích má takový, já nevím, takový divný výraz. Trošku se ho bojím. Poodstoupím několik kroků dozadu. Tam narazím zády do stromu. On proti mně vystřelí rukou. Leknu se a zavřu oči. Pak ale cítím jak mě bere za bradu. Vytřeštím oči. On se ke mně nahne a políbí mě. Chvilku na to vytřeštěně koukám ale pak zavřu oči. Tělem mi projede takový pocit vzrušení. Začnou mi brnět konečky prstů. V břiše mám cosi, co nevím co je, ale je to příjemný! Cítím jeho ústa na těch mých. Jednou rukou mi drží vlasy a druhou mě chytí kolem pasu. Já jen stojím jako socha a užívám si ten nádhernej pocit.

Takovej pocit u polibků od Takumiho nemám, bleskne mi hlavou. A sakra… Takumi! Rychle od sebe Minata odstrčím. On se na mě vyjeveně podívá.
„Já myslel, že jsi to chtěla...“ řekne tiše, jakoby zklamaně.
„To jo, jenže Takumi je hrozně prima kluk a já, nechci mu to dělat za zády. Je moc hodnej a milej a já... Nemůžu, když vím, že on na mě čeká!“ řeknu. Minato smutně kývne a přejde ke stromu. Vezme na záda Daie a vyběhne po stromech pryč. Já seberu batoh a vyběhnu za ním.
Běžíme v kuse a jsme zticha. Myslím, že oba přemýšlíme o těch samých věcech. K večeru opravdu doběhneme k bráně do věže. Oba vejdeme dovnitř. Sedí tam ten ninja. Konomaharu to řikal, jsk že se jmenuje? No nevím, zkrátka nám řekne, že jsme to zvládli a že si máme jít odpočinout. Přiběhnou zdravotníci a vezmou si Daie. Já s Minátem zamíříme do nějaký místnosti. Sedí tam senseiové a pár geninů.
Zahlídnu Takumiho, ten ke mně příjde a obejme mě. Pak mi chce dát pusu, ale já se mu vytrhnu. Sakra. Kouknu se na jeho výraz, tentýž, jako měl Minato... zklamaný a nechápavý.
Sakra, sakra, sakra!
Ubližuju dvěma klukům najednou!
Proč je jen život tak komplikovanej?
Ách jo!