Once upon a time II 14

Once upon a time II 14

Naruto přecházel nervózně po pokoji a přemýšlel. Kyuubi seděl nedaleko a i on vypadal, že nad něčím dumá. Takhle je našel až Sasuke a se zvláštním leskem v oku je pozoroval.
„Naruto,“ oslovil ho a uviděl, jak sebou dotyčný překvapením trhl. Vůbec nevnímal přítomnost.
„Sasuke,“ vydechl Naruto, když na něho otočil svůj pohled. „Potřebuješ něco?“
„Já ne,“ odvětil klidně. „Spíš ty.“
„Já,“ nechápal Naruto. „Jak jsi na to přišel?“
„Už celé odpoledne, přecházíš po pokoji sem a tam,“ usmál se na něho. „Znám tě moc dobře, abych věděl, že tě něco trápí.“
„To jsem tak průhledný,“ zašklebil se na něho.
„Neboj, nikdo jiný si toho nevšiml,“ uklidňoval ho rychle Sasuke.
„Ach jo,“ povzdechl si a posadil se na židli u stolu. Rukou pokynul Sasukemu, aby se posadil také. Kyuubi se přemístil blíž k nim, aby slyšel, o čem se bude rokovat.
Naruto počkal, až se Sasuke pohodlně usadil, a začal vyprávět o Desetiocasém démonovi. Nechal ho, aby to strávil a pak se zeptal: „Pěkný, že.“
„No,“ nevědě co říct. „Nejsi prokletý?“
„To nebylo moc vtipné,“ ucedil mezi zuby démon a měřil si Sasukeho nevrlým pohledem.
„Omlouvám se,“ řekl Sasuke. „Ale ono to tak vypadá, jako bys na sebe přitahoval všechny katastrofy, co chodí kolem.“
„Něco na tom bude,“ připustil Kyuubi, sledujíc jak se Naruto zatváří.
V místnosti se rozhostilo tíživé ticho, které přerušovali jenom Narutovi tiché povzdechy.
„A předpokládám, že Hinatě jsi to neřekl,“ přerušil Sasuke po chvíli to ticho.
Naruto na něho upřel vražedný pohled a Uchiha jenom pokrčil rameny: „Jen jsem se ptal.“
„Svoje otázky si nech,“ zavrčela Liška. „Spíš poraď, co s tím.“
„V téhle chvíli je každá rada drahá,“ odtušil Sasuke a měl bohužel pravdu.
Než na to některý z nich stačil něco odseknout, vyrušila je obrovská rána.
„Co to,“ vyrazil ze sebe Kyuubi a utíkal k nejbližším dveřím. Za ocasy mu utíkali Naruto se Sasukem. Když otevřeli dveře, stačili jen tak, tak chytit do náruče zakrváceného Kibu. Akamaru nebyl nikde vidět.
„Kibo, co se stalo,“ ptal se Sasuke a opatrně ho s Narutovou pomocí ukládal na zem. V rychlosti ho prohlédl a zjistil, že jeho zranění nejsou vážná, ale hluboká, nejvíce rána na boku. Několik řezných ran a zabodnutých shurikenů. Nesl známky těžkého boje.
„Kibo,“ snažil se Naruto upoutat jeho omdlévající vědomí.
„Oni …,“ koktal Kiba.

Madara stál nad Konohou a pozoroval, co se děje ve čtvrti klanu Uchiha. Ve čtvrti, do které ještě nedávno patřil. Jak předpokládal, všude byl klid.
„Výborně,“ usmála se Oboeru, která stála vedle něho. Poté se otočila na posledního člena jejich malé skupinky, Kizuata, a řekla: „Připrav se, za chvíli vyrazíme!“
„Už se nemůžu dočkat,“ jeho obličej zdobil hrůzostrašný úšklebek.
„Nezapomínej, že toho spratka musíme dostat živého,“ upozorňoval ho Madara a v jeho hlase byla slyšet hrozba.
„Nebojte se, můj pane,“ uklidňoval ho rychle.
Madara se na něho podíval s úšklebkem a řekl: „I tvůj čas přijde. Nebo respektive ten koho chceš, k tobě přijde.“
„Měli bychom už jít,“ nadhodila Oboeru a ukázala směrem k vesnici. Madara sledoval její prst a uviděl, to co ona a byl velmi potěšen.
Kizuato přešel blíž, aby lépe viděl a také ho ten pohled potěšil: „Štěstí je nám nakloněno.“
„Spíš osud,“ usmál se Madara. Podíval se na ty dva a jako na povel všichni tři zmizeli.

Znovu se objevili až na menším prostranství nedaleko hlavní síně Uchiha klanu, kde nynější obyvatelé pořádali jídelní slavnosti. Oboeru se rozhlédla kolem a pohled jí padl na dva pomníčky, které stály nedaleko. Ze zvědavosti k nim přišla a prohlédla si je. Když si přečetla nápisy na nich, dostala mírný záchvat smíchu.
Madara se na ní podíval a vůbec nechápal, čemu se směje. Přišel tedy blíž k ní, zadíval se přes rameno, a když si i on přečetl nápisy na nich i on se musel ušklíbnout.

Na pomníku vlevo stálo:

Naruto Uzumaki
Naše liška, přítel, bratr a manžel.
Nezapomeneme!

A na tom druhém, stojícím krapet vpravo bylo vyryto:

Itachi Uchiha
Otec a bratr, který si stál vždy za svým.

„To je nějaká ironie,“ nechápal Kizuato při pohledu na ty dva náhrobky.
„Takže oni jsou oba mrtvý,“ zakroutila Oboeru hlavou.
Madara si promnul bradu a zamyšleně se na ty náhrobky díval: „To by leccos vysvětlovalo. Například ty mrtvé Hokagy.“
„Ale když jsou mrtvý jak to, že krvácí,“ zeptala se Oboeru.
„Nevím,“ zakroutil hlavou Madara.
Kizuato chtěl ještě něco navrhnout, když je přerušil dětský smích. Všichni tři se jako na povel otočili a uviděli, jak jejich směrem běží blonďatý klučina a za ním tmavovlasý chlapec a dívka. Ještě si jich nevšimnuli.
Oboeru se ušklíbla a řekla: „Nebesa stojí při nás.“
„Výborně,“ zamnul si rukama Kizuato.

Ibiki se smíchem běžel před svými dvěma přáteli, kteří se ho snažili dohonit.
„Neutíkej tak,“ zavolala na něho Sunako.
„Počkej,“ přidal se Itachi.
Ibiki mezitím skoro doběhl k náhrobku svého otce, ke kterému chodil celkem často, ale teď už nemusel, když se vrátil zpátky domů. Svůj pohledem zavadil o místo s pomníky a prudce se zastavil.
Sunako do něho ze zadu prudce narazila a překvapeně ze sebe vyrazila: „Co je Ibiki?“
Pohled stočila na svého bratrance a v jeho očích uviděla rudý sharingan. Rychle tedy vykoukla zpoza Ibikiho zad a to co uviděla, se jí vůbec nelíbilo. Před nimi stáli ti tři, kteří se je pokusili před nedávnem zabít. Automaticky se jí v očích objevil sharingan jako u Itachiho a i Ibikimu hrál v očích byakugan. Postavila se tedy po Uzumakiho volném boku a připravila se na boj. I když je strýc, Itachiho otec, trénoval od malinka v bojích, moc dobře věděla, že proti těmhle třem nemají sebemenší šanci.
„Ale, ale to jsou mi dětičky,“ usmála se škodolibě Oboeru a vystoupila ze stínu stromů.
„Co tady chcete,“ zajímal se Ibiki. Baboo v něm už byl na pozoru, ale on ho držel pevně pod zámkem.
„Tebe zlatíčko,“ promluvila znovu ona žena.
Na to nikdo z těch tří dětí nic neřekl, bylo jim to celkem jasný, ale nahrávali čas a doufali, že se někdo z dospělých ukáže a pomůže.
„Chcete sebou tahat i ty dva spratky,“ zeptal se Kizuato a podíval se po Madarovi.
Na tom bylo vidět, že jeho otázku zvažuje a nakonec řekl: „Mohli by se hodit.“
„Taky myslím,“ ušklíbl se Kizuato a svým pohledem se znovu vrátil na ty tři.
„Řekli jste, že chcete jenom mě,“ ozval se Ibiki a vrhal po nich zhnusené pohledy, že by se je naučil od otce. „Je nechte na pokoji.“
„To asi nebude možné,“ utrousila Oboeru a zadívala se na svoje nehty. „Než bychom s tebou zmizeli, zpustli by takový povyk, že bychom se nestačili divit.“
„Zkrátka půjdete s námi,“ ukončil Madara debatu a najednou stál před Ibikim. Ten musel zvednout svůj zrak, aby mu viděl do tváře. Takhle zblízka vypadal Madara ještě hrozivější než z dálky.
„Hej,“ ozval se znenadání výkřik. Ibiki riskoval otočení a uviděl, jak se k nim blíží Kiba a Akamaru.
Uchiha se otočil na Kizuata a řekl: „Postarej se o ně!“
Ten jenom kývnul a postavil se Kibovi do cesty. Ten vytáhnul kuneai a zablokoval jím Kizuatovu katanu. Akamaru se taktéž zapojil do boje a Kizuato se musel bránit dvěma útočníkům. Ale musíme říct, že se mu to dařilo dobře.

Madarovi se mezitím v očích objevil sharingan, stočil ho na ty tři. Všichni se do jeho očí neprozřetelně podívali a všichni se skáceli v mdlobách na zem. Oboeru se na ně jenom s úšklebkem podívala a nijak to nekomentovala.
„Měli bychom vypadnout, než sem přijde někdo další,“ navrhla při pohledu na Kizuata.
„Když se tak dobře baví,“ usmál se Uchiha a vůbec nijak nevnímal tři bezvědomá tělíčka ležící mu u nohou.

Kizuato právě odhodil Akamara daleko do boku a nutno podotknout, že ten už se nezvedal. Hrudník se mu rychle zvedal a rychle klesal. Kiba od té chvíli bojoval sám. Dobře si byl vědom, že Madara stojí nad Ibikim, Sunakou a Itachimu a nikdo mu nestojí v cestě, aby je zabil nebo ještě něco horšího. Riskoval pohled na něho a to se mu stalo osudným. Kizuato využil svojí šanci a zarazil mu svojí katanu do pravého boku. Kiba se překvapeně zarazil, když ucítil v boku bolest. Podíval se na protivníka a v jeho výrazu viděl triumf. Klesnul na kolena, když Kizuato zbraň vytáhnul, a teď se chystal ke konečné ráně.
„Nech ho žít,“ ozval se Madara. Kizuato okamžitě zastavil svůj pohyb. „Někdo jim musí říct, že máme jejich dětičky.“
Kizuato se jenom zašklebil, utřel si do pláště zbraň a zasunul jí do pouzdra. Otočil se na patě, nechajíc zraněného Kibu za sebou, připojil se ke svým společníkům. Stanul po jejich boku a všichni i s dětmi zmizeli v oblaku kouře a hlasité rány, která se rozlehla po celé vesnici.

Kiba se z posledních sil zvednul a odvrávoral k domu, kde bydlel Naruto. Měl štěstí, v okamžiku kdy před ním stanul, se dveře otevřely a z nich vyběhl Kyuubi, za kterým se vynořili Naruto se Sasukem. Unaveně jim klesl do náruče.
„Kibo,“ snažil se Naruto upoutat jeho omdlévající vědomí.
„Oni …,“ koktal Kiba.
„Co, kdo oni,“ nechápal Sasuke, ale v hlouby srdce věděl, že je to vážné.
„Madara,“ vyrazil ze sebe trhaně. „děti … Ibiki….. Itachi ….. Sunako …. Odvedl.“
„Cože,“ vykřikl strachem bez sebe Naruto, ale to už Kiba upadnul do bezvědomí a jim nezbylo nic jiného než ho dopravit do nemocnice.