Once upon a time II 15

Once upon a time II 15

„To přeci není možné,“ vzlykala Sakura. Sasuke jí držel v náručí a snažil se jí aspoň nějak uklidnit, ale moc se mu to nedařilo. „Jak se mohli dostat do vesnice a ještě si jich nikdo nevšimnul?“
„Hinato,“ oslovil Naruto svojí ženu, která seděla s prázdným výrazem na židli. Chytnul její ruce do svých, poklekl před ním a řekl: „Slibuji, že je přivedu zpátky. Živé.“
V tu chvíli se Hinata probrala z letargie a skočila Narutovi do náruče. Ten se pod náporem jejího těla skácel na podlahu, a tam objímal plačící Hinatu.
„Slibuješ, že přivedeš Ibikiho zpátky,“ plakala Hinata.
„Slibuju,“ přitiskl si ji ještě víc do náruče.
Itachi, který byl taky v místnosti, měl na tváří ledový výraz a v jeho očích plála pomsta. I jeho dceru odvedl Madara. I v Kyuubim to vřelo zlostí, vždyť jeho potomek byl příčinou všeho toho zmatku kolem.
Do místnosti vešli Hokagové. Minato okamžitě přichvátal ke svému synovi a snaše. Ostatní se rozmístili po místnosti a posedali si, kde se dalo.
„Naruto,“ oslovil Minato syna. Ten k němu zvednul svůj utrápený pohled, ve kterém probleskávala i touha po pomstě, až se Čtvrtý lekl. Tohle, že jsou oči jeho syna?
„Kde jste byli,“ zeptal se Naruto otce.
„U Tsunade,“ odvětil Třetí. Uzumaki to dál nekomentoval, kdyby totiž promluvil, asi by vybuchnul a to se teď nehodilo.
„Byl to určitě Madara,“ zeptal se opatrně První.
Teď mu odpověděl, poněkud naštvaně Itachi: „A kdo jiný by to asi byl?“
„Ech,“ zadrhl se Harashima.
Tsunade přistoupila k Sasukemu, který stále v náručí držel Sakuru, která se otřásala pod nápory pláče, a zeptala se: „Mám jí dát něco na uklidnění?“
Než jí ale stačil odpovědět, vešli do místnosti i další obyvatelé čtvrti a jejich přátelé.
„Sakuro,“ hnala se k přítelkyni Ino.
„Ino,“ zavzlykala Sakura a vrhla se jí do objetí. „Itachi … i .. Sunaka.“
„Já vím,“ hladila jí po vlasech a snažila se jí uklidnit. Temari a Tenten si mezitím vzali do opatrování zdrcenou Hinatu.
„Odvedeme je vedle a dáme jim něco na uklidnění,“ řekla Ino směrem k jejich manželům.
Než ale stačili vůbec udělat krok, otevřely se dveře potřetí. Překvapení všech v místnosti nemohlo být větší, i když kdyby tam stál Madara, asi by bylo. Ve dveřích stál totiž Hiashi Hyuuga a jeho druhorozená dcera, Hanabi.
„Tati,“ zašeptala třesoucím se hlasem Hinata a dívala se na svého otce, který se na ní po dlouhých osmi letech přišel podívat.
„Hinato,“ promluvila první Hanabi a rozběhla se k sestře. „Zrovna jsme se to dozvěděli. Ibiki. To je strašné.“
A svojí starší sestru objala, aby jí dodala trochu svojí podpory.
„Holčičko, je mi to líto,“ promluvil konečně její otec a přišel ke svým dcerám. Natáhl ruku a pohladil Hinatu po tváři.
„Tati,“ vyrazila ze sebe.
„Všechno bude dobré,“ povzbuzoval ji, jak nejlíp mohl. Hinata jenom kývla, vysvobodila se ze sestřina objetí a schovala se do otcovy náruče. „Všechno bude zase v pořádku.“
Neji, který stál nedaleko dveří, to pozoroval s ostražitostí v očích. Nechtělo se mu věřit, že jeho strýc změnil názor na svého vnuka.
Naruto to všechno sledoval a když se jeho pohled střetl s pohledem Hiashimi, jenom pokývnul na znamení díku.
Po chvíli nechal Hiashima Hinatu odejít společně s její sestrou a jejími přítelkyněmi do vedlejší místnosti, aby se trochu uklidnili, tedy v rámci možností. Poté stočil svůj pohled na Hokagy a ostatní v místnosti a zeptal se: „Co s tím chcete dělat?“
První upřel svoje oči do jeho a odvětil: „Zachráníme je!“
„Ale nevíme, kde hledat,“ utrousil Nidaime.
Narutův pohled se střetl s Itachiho a mezi nimi prošlo porozumění. Itachi se tady nadechl a řekl do ticha v místnosti: „Já vím, kde je najdeme.“
„Cože,“ vykřikl Sai. „To jsi to nemohl říct dřív.“
„Já,“ zarazil se Itachi, jelikož přímo před ním se z ničeho objevil Sasuke a propaloval ho vražedným pohledem.
„Kde,“ zasyčel na něho.
„Sasuke, uklidni se,“ ozval se Naruto.
„Zase nám něco tají,“ křikl na svého přítele zpátky, ale přitom nepřestal sledovat bratra.
„Já mu to zakázal,“ stoupnul si Naruto a přešel k bratrům Uchihovým.
„Cože,“ nechápal pro teď Minato a dalo by se říct, že i ostatní v místnosti byli na míle daleko od pochopení toho, co řekl.
„Je to pravda,“ poznamenal Kyuubi, kterého si snad ani nikdo nevšimnul.
„A s pravdou ven a hned,“ řekl tvrdým hlasem Druhý.
„Dobře,“ Naruto usoudil, že to tak bude nejlepší. „Itachi začni.“
Dotyčný se nadechl a začal vyprávět: „Když se ve vesnici objevil Madara poprvé, chtěl nás asi jenom vyděsit.“
„Což se mu povedlo,“ neodpustil si poznámku Nidaime.
„Ale nakonec se mu podařilo zjistit i něco víc,“ pokračoval Itachi dál. „V okamžiku, kdy se před Ibikim zjevil Baboo, aby ho bránil, zjistil, že se dívá do tváře synovi démona.“
„Prosím,“ nechápal Hiashi.
„V našem klanu,“ podíval se Itachi po bratrovi. „je plno tajemství. A jedno z nich se týká syna démona. Říká se, že když se narodí syn démona a obětuje se ve starém sídle klanu. Zjeví se Desetiocasý a tomu, kdo ho povolal, bude do smrti sloužit.“
„To si snad děláš srandu,“ vyprskl Druhý.
„Vypadám snad tak,“ odsekl Itachi.
„Syn démona,“ zamumlal Gaara.
„Měl jsi štěstí,“ usmál se na něho Naruto smutně. „Narodila se ti dcera.“
„Naruto,“ zašeptal zděšeně Kazekage. „Tak jsem to nemyslel.“
„Já vím,“ uklidňoval ho Uzumaki.
„Dobře, to by vysvětlovalo, proč chtěli Ibikiho,“ řekl Sarutobi. „Ale proč vzali i Itachiho a Sunaku?“
„To netuším,“ pokrčil Itachi rameny.
„Nepíše se tam,“ nadhodil jen tak Neji. „i něco o obětování někoho z vlastního klanu?“
„Ne, nepíše!“
„Ty víš, kde je to staré sídlo,“ zeptal se ho Sasuke.
„Ano, vím,“ potvrdil mu to Itachi. „Jednou jsem tam byl s otcem.“
„Výborně, jdeme,“ zavelel První.
„Počkejte,“ zarazil je Naruto.
„Co zase,“ zajímal se Druhý.
„Nemůžeme tam jít všichni,“ promluvil Naruto klidně. Rozhlížel se po místnosti a v hlavě mu to šrotilo.
„Proč ne,“ zajímal se Nidaime.
„Někdo musí zůstat ve vesnici, kdyby se jí rozhodl někdo napadnout,“ přidal se na Narutovu stranu Itachi.
„To je pravda,“ souhlasila Tsunade.
„A kdo tedy půjde,“ zajímal se Neji.
„Půjdu já,“ řekl Naruto. „Pak Itachi a můj otec. Zbytek zůstane tady, pro všechny případy.“
Než se stačil někdo ohradit, promluvil Sasuke ledovým klidným hlasem, ve kterém vynikal Itachi: „Já půjdu taky.“
Naruto se na něho podíval a jejich oči se střetly v jejich další bitvě.
„Nezastavíš mě,“ utrousil Sasuke.
„Dobře,“ usoudil nakonec Naruto, že ho mít sebou nebude zase až tak špatné. Nakonec byl tam i jeho syn. „Půjdeš s námi.“
„Výborně.“
„Nezapomeň na mě,“ ozval se uraženě Kyuubi.
„Neboj se, to nejde,“ opáčil Naruto.
„Naruto,“ přerušil tohle dohadování Shodaime. „Proč nemůžeme jít s vámi? Bylo by to tak lepší.“
„To možná ano,“ uznal Uzumaki tuhle poznámku. „Ale musíme myslet i na Konohu, kdyby tohle byla nějaká past. Navíc mám s Madarou nevyřízené účty.“
„Madara je můj,“ zavrčel z ničeho nic Itachi.
Naruto se na něho podíval, chvíli si ho měřil a nakonec řekl: „Dobře.“
Bylo rozhodnuto! Ve stopách Madary a jeho společníků se vydají – Naruto Uzumaki, Minato Namikaze a bratři Uchihové, Itachi a Sasuke.

„A jak se tam dostaneme,“ zajímal se Minato, když tito čtyři stanuli před severní bránou. Všichni ostatní je přišli vyprovodit, zvláště Hokagové.
„Opravdu nechcete, abychom šli s vámi,“ zeptal se ještě jednou Nidaime.
„Ne, takhle to bude rychlejší,“ odvětil Naruto klidně a kontroloval si zbraně. Na zádech mu vysela katana a na boku měl kapsičku se shurikeny a kuneai.
Itachi se Sasuke stáli kousek bokem a o něčem se bavili. Naruto je chvíli pozoroval, a když to vypadalo, že Sasuke skočí Itachimu po krku, rázně zasáhl.
„Itachi, jak se tam dostaneme,“ odváděl je od jejich témat.
Dotyčný se na něho otočil, přešel k němu a řekl: „Přemístíme se, ale objevíme se několik kilometrů od našeho cíle. Nelze se totiž dostat až tam. Sídlo je chráněné.“
„Výborně,“ utrousil Naruto.
„A jak se dostaneme dovnitř,“ zajímal se Minato.
„Zadním vchodem,“ poznamenal Itachi a zarazil se, jelikož k němu přistoupila Tsunade a v rukou nesla něco zabaleného v látce. Všichni se dívali, co se bude dít.
Pátá přešla až k němu a řekla: „Myslím, že tohle patří tobě.“
Opatrně rozbalila látku a na světlo se po mnoha letech opět podívala zvláštní katana.
„Ale to je,“ zarazil se Itachi a díval se na Hokageho.
„Ano, je to ona,“ potvrdila mu to.
„Mohl by mi to někdo vysvětlit,“ zajímal se Druhý, když přejížděl pohledem přes ty dva.
„Tahle katana patří jenom vůdci klanu Uchiha,“ ozval se pojednou Sasuke a přišel se na ní blíže podívat. „Kdysi patřila našemu otci. Představuje znak vůdce a říká se, že není jen tak obyčejná, že dokáže ochránit svého právoplatného majitele.“
„Zajímavé,“ zabručel První a přistoupil blíže, aby si jí prohlédl.
Ale to už jí Itachi vzal do rukou a vytáhnul jí z pouzdra. Jemně s ní zavadil a ostří se rozezpívalo.
„Má krásný zvuk,“ promluvil Naruto.
„To ano,“ souhlasil Itachi a omámeně se na ni díval.
„Ehm, ehm,“ zakašlal si Sarutobi.
Pohledy všech se na něho stočili a on promluvil: „Ne že bych vám do toho chtěl nějak mluvit, ale měli byste vyrazit.“
„Sakra,“ ucedil Naruto. Poté se otočil na ostatní a zavelel: „Jdeme!“
A s tímhle rozkazem zmizeli.
„Bůh je ochraňuj,“ poznamenal První.

Naši čtyři hrdinové se objevili uprostřed lesa, ale ten byl tak temný, že sluneční paprsky si těžko nacházeli cesty, aby sem do té temnoty pronikly.
„Pěkné,“ poznamenal Naruto. Kyuubi byl už opět v něm a oni už teď promíchávali svoje síly, připravuje se na těžký boj. Jeho oči už také nabraly červenou barvu.
„Tak kudy,“ zeptal se nahlas Sasuke.
Itachi se párkrát podíval okolo a pak zvolil směrem přímo do středu toho temné lesa. Neběželi dlouho, když narazili na první známky budov, které tady kdysi stáli.
„Už jsme blízko,“ zajímal se Minato.
Itachi se beze slova zastavil, ukázal na obrovskou kamennou budovu a pravil: „Tohle je první sídlo klanu Uchiha.“
„Tak jdeme,“ zavelel Naruto a oni se vydali do jámy lvové.