Cesta samoty 2-Nová identita

*Upozornění: Sny a samomluva jsou kurzívou...*

Hej! Co blbneš?!" Zařval za mnou ještě Uchiha, který se pomalu zvedal ze země.
Ale já ho nevnímala. Vlastně jsem nevnímala nic. Byla jsem jako smyslů zbavená a v duchu jsem si pořád opakovala ta slova.
"...a ty... nevycházíš do počtu..."
"Nevycházím do počtu!!! Nevycházím do počtu??? Nevycházím do počtu?!?!?! ... Proč, sakra?! Proč já?! Proč?!?!?!" Šeptala jsem si potichu pro sebe a utíkala... sama jsem ani nevěděla kam.
Proč...?

Běžela jsem asi deset minut bez zastávky dokud ze mě ten vztek nevyprchal. Chvíli jsem ještě jen tak běžela ale nakonec jsem se zastavila a zeptala se sama sebe co to tu vlastně vyvádím.
“Kdyby to nepadlo na mě, padlo by to na někoho jinýho... Někdo by tam přece nevycházel...”
Zamumlala jsem si a pomalým krokem šla po ulicích Konohy. Nakonec jsem zaparkovala na ramen. Trochu mě to uvolnilo a když jsem později zase courala po Konoze dokonce jsem měla dobrou náladu. A vůbec mi jí nezkazilo ani to že začalo pršet. Chodci naráz zmizeli z ulice a tak jsem po ní šla v hustém dešti sama. Všichni na mě koukali jako na blázna protože lilo fakt jak z konve a já si tam jen tak chodila po ulici už totálně zmáčená a se šťastným výrazem.
Já totiž miluju déšť a bouřky.
”Život umí bejt krásnej...” Promluvila jsem do zvuku padající vody a dál pokračovala s očima sledující kapky deště v toulavé cestě. Když přestalo pršet a vysvitlo slunce rozhodla jsem se jít domů. Po ulici se mi nechtělo chodit ve věcech mokrejch tak že by se dali pořádně ždímat. Proto jsem co nejrychleji doběhla domů, sundala ze sebe mokré věci, vyždímala je, hodila na šňůru a převlíkla se. Potom jsem si sedla na postel a opřela se o zeď. Pomalu zavřela oči a... usnula.

Ráno mě probralo oslnivé sluce. Vstala jsem a nasnídala se.
“Co já tu vlastně budu dělat? Zeptala jsem se sama sebe a přemýšlela o dením plánu. Nakonec jsem vymyslela jen to že bych si mohla vzít knížku a číst si. Jenomže tu knížku jsem měla za tři hodiny dočtenou takže problém. A jelikož a protože jsem opravdu neměla páru co budu dělat, šla jsem prostě ven. Tam se dá vždycky něco dělat. Možná bych mohla něco provést těn dvou týpkům u brány... ikdyž ne. Trápit už je nebudu. Naposled jsem udělala klona kterého jsem transformací přeměnila do Izumovi noční můry. Byli z toho docela na šrot. No to víte... když vás příjde navštívit vaše “milá” babička která má pořád k něčemu kecy a která je navíc údajně už deset let po smrti... A jestli se ptáte odkud jsem věděla jak vypadá ta babička tak jsem prostě viděla jednou její fotku a Izuma se zmínilže je to jeho zesnulá babička... no, co říct? Neodolala jsem... Muhaha!!
Otázka tedy stále zůstavala stejná. CO BUDU DĚLAT? Možná bych se mohla podívat na ostatní týmy. Šla jsem se tedy podívat na cvičiště a co nevidim?Tým 7 s nějakym týpkem který má vlasy jak strašák. Zastavila jsem u plotu a sledovala z dálky vývoj situace. Někdy jsem se něčemu zasmála nebo se začala řezat smíchy. Obzvlášť při tom když ten týpek se stříbrnym hárem použil na Naruta techniku 1000 let bolesti. To jsem se neudržela a vyprskla smíchi.
”Chudáci..” Politovala jsem je a odešla o pár metrů dál kde jsem se posadila. ”Ale já bych byla za podobný týrání ráda... zatrénovat si... něco se naučit... Proč sakra JÁ?!!!” Položila jsem si hlavu na kolena a objala si je (Ty kolena...Kdyby to někdo nepochopil)rukama. Jen tak jsem tam seděla a koukala na oblohu. Když tu vyšli z tréningového hřiště tři postavy. Dvě z nich prošli kolem mě ale jedna se zastavila tři metry odemně. Viděla jsem jenom jeho stín ale stejně mi bylo jasný kdo to tam stojí. ”Konichiwa...” Zvedla jsem hlavu a podívala se na něj.
“Konichiwa.” Odpověděl a přešel ke mě. ”Co ty tu děláš?!”
“Nudím se...”
“Nemáš snad co dělat?!”
“Ne.Nemám...”
“Nemáš?! Tak si něco najdi!”
“Chceš mi rozkazovat Uchiho?”
“Proč dáváš důraz na jméno mého klanu?!”
Podívala jsem se na něj a chtěla mu říct věc která by ho odnaučila tomu jeho tónu. Jenže jsem se zavázala že budu mlčet.
“Ale to je jedno...” Vstala jsem a pomalu se ploužila směrem pryč.
“Jak se vlastně jmenuješ?”
“Gira.” Otočila jsem se přez rameno.
“Já myslel příjmení.”
“Příjmení? Toho jsem se zřekla.” Prohodila jsem ještě a zmizela za rohem.

Po týdnu

“A zůstanem partneři?” Zeptala jsem se svého staršího bráchy. Kolem se povalovali mrtvoli mích příbuzných které zabil ale já znala důvod toho co udělal a proto mi byli ukradení!
“Zůstaneme... Půjdeš mě doprovodit?”
“Půjdu.” Kývla jsem a pomalu vyšla s ním. ”A co malej brácha?” Koukla jsem na něj.
“Jeho jsem nezabil. Nech ho ať si myslí že přežil jako jediný. Viděl tě jenom dvakrát. Zapomene. Chci aby mě nenáviděl a chci aby ho to hnalo k tomu aby mě překonal.” Odpověděl chladně a šel dál.
“Dobře... zřeknu se svého příjmení.”
Jenom pokýval hlavou.

Pomalu jsem se probrala a protáhla se. Je to týden po tom co mi oznámili že “Nevycházím do počtu”. A protože mi Iruka řekl ať se stavím za týden rychle jsem se převlíkla a vyrazila. I snídani jsem kvůli tomu vynechala. S plnou rychlostí jsem vrazila do akademie a vyhledala Iruku.
“Iruka-sensei!! Iruka-sensei!!” Řvala jsem za ním když jsem ho zahlédla na chodbě.
Otočil se ke mě a čekal až ho doběhnu.
“Ano Giro?”
“Tak co semnou tedy bude....” Zeptala jsem se ho.
“Pojď za mnou.” Otočil se a šel.
Následovala jsem ho. Asi po 10 minutách jsme dorazili do kanceláře Třetího.
“Hokage-sama?” Oslovil Třetího Iruka.
“Á...Iruka...a Gira?” Podíval se na mě.
“Už jste se rozhodli co se mnou bude?” Zeptala jsem se.
“Ano... Budeš něco podobného jako ANBU. Budeš pracovat sama na misích od typu B. Budeš nosit masku.Z bezpečnostních důvodů..."
“Hai.A budu nosit zvířecí masky?”
“Ne. Budeš dělat podobné věci jako ANBU. Což je špionáž a podobně jenomže jinak se ANBU nebudeš podobat téměř vůbec. Dostaneš novou identitu. Souhlasíš?”
“Hai!!
“Nové jméno si vyber sama. Běž si to rozmyslet a zítra se stav. Můžeš jít.”
“Sayónara!” Otočila jsem se k odchodu.
“A ještě Giro.”
“Ano?” Obrátila jsem se.
“Je to tajné. Ve vlastním zájmu zachovej mlčenlivost.”
“Hai!” Otevřela jsem dveře a zase je zavřela. Potom jsem se rozeběhla domů ale když jsem zatáčela v rohu tak... Bum!!!! Do někoho jsem vrazila. Zase.
“Hej! Co to máš sakra za zvyk?!!!” Řval na mě podrážděně Uchiha.
“Promiň...” Pomalu jsem se zvedla.
Sasuke udělal to samé ale po celou dobu na mě vrhal vražebdné pohledy.
“ÉÉÉ... už musim!!” Sasuke vypadal na to že by mi nejradši jednu natáh. Proto jsem rychle zdrhla a utíkala do svého malého bytečku.
“Jméno... jenže jaký... notak! Mozku! Funguj!”
Mozek: A to jako znamená co?
Já: Abys už konečně něco vymyslel!!
Mozek: Hele!! Nechtěj toho po mě zase moc. Nebo se urazim!!
Já: Já toho po tobě nechci moc!! Chci abys jen vymyslel jméno který by se na mě hodilo!!
Mozek: A co třeba Baka? To se k tobě náramně hodí...
Já: Hele!! Nes*r mě a koukej šrotovat!
Mozek: Tak a teď jsem se urazil! Vypínám!
Samomluva mi jde skvěle že? Jenomže co mám dělat... Nikdy jsem vlastně žádný přátele neměla. Neměla jsem si s kým povídat, neměla jsem s kým zdílet dojmy, problémy nebo cokoliv... tak proč mě vlastně tak vytočilo že nevycházím do počtu?
“Protože bych chtěla mít přátele...” Řekla jsem si a dosedla se sklopenou hlavou na postel. Najednou venku zase začalo pršet. A to opravdu masově. Kapky byli opravdu velký a padali na zem ohromnou rychlostí. Ale ani to mě neodradilo k tomu abych si vyšla ven. Čím prudší bouřka tím se v ní cítím lépe. Pomalu jsem se courala po ulici a užívala si každý dopad vody na mou tvář zvednutou k nebi. Najednou mi vůbec nic nevadilo. Všecho mi bylo ukradený.
Domu jsem se vrátila až za tmy. Věci který jsem měla na sobě jsem opět vyždímala a pověsila na šňůru. Potom jsem se převlíkla do pižama a lehla si do postele.
“A co takhle Amadare? To by bylo hezký jméno...” Řekla jsem si a usnula.
(Amadare znamená dešťové kapky. Alespoň to tedy tvrdí můj slovník... )

“Jeho jsem nezabil. Nech ho ať si myslí že přežil jako jediný. Viděl tě jenom dvakrát. Zapomene. Chci aby mě nenáviděl a chci aby ho to hnalo k tomu aby mě překonal.” Odpověděl chladně a šel dál.
“Dobře.. zřeknu se svého příjmení.”
Jenom pokýval hlavou.
“Už se rozloučíme. Musíš se vrátit zpátky.”
“Uvidíme se ještě někdy?” Pohlédla jsem mu do očí.
“Snad. Teď běž.”
“Hai!”Usmála jsem se, otočila a zmizela ve stínu lesa.

Pomalu jsem se probrala a posadila na posteli. ”Neboj báško... Zapoměl. Nevzpomíná si že mě kdy viděl. Ani dnes neví že kdy měl sestru. I teď si myslí že kromě tebe a jeho už nikdo jiný není Uchiha. Že už nikdo jiný nemůže ovládat sharingan...” Tochu jsem se pousmála a potom jen řekla ”Mangekyou sharingan!” Aktivovala jsem oční techniku a vychutnávala si ten pocit toho že zase nachvíli jsem Uchiha. Ale potom jsem sharingan zase vypla. ”Jenomže se mýlí...” Pomalu jsem se zvedla a přešla k ledničce. Nasnídala jsem se a vyšla z domu. Pohlédla na ulici a potom vyrazila ke kanceláři Hokageho. Po chvíli jsem došla ke dveřím a zaklepala na ně.
“Vstupte!” Ozvalo se a tak jsem dveře otevřela a vstoupila
“Gira?... Už máš jméno?”
“Ano...”
Třetí vytáhl jakýsi papír a pohledem mě vyzval k tomu abych mu ho zdělila.
“Amadare...”
Třetí něco na ten papír napsal a potom mi ho podal.Zadívala jsem se na něj a začala v něm číst. Byl to můj spis. Akorát že v něm chyběla fotka a jméno bylo přepsané.
“Odzítřka oficiálně neexistuješ. Jsi tajným agentem. Do té dobi si ale užívej své identiti. Protože k tomu jen tak příležitost nedostneš.”
Jen jsem přikývla.
“Můžeš jít. A ten papír nikomu neukazuj”
“Hai! Sayonara.” Otočila jsem se a zavřela za sebou dveře. Jenom jsem pomalu šla a když jsem zatáčela do někoho jsem narazila. Opět a zese. Pomalu jsem vzhlédla a podívala se do tváře... Uchihovi.
“Dneska neběžíme? To je dobře...”
Pomalu jsem se od něj odtrhla, protože jsme se srazili tělo na tělo, a jen se po něm ohlédla. Trochu jsem se pousmála a on mi to oplatil.
”Zázraky se dějou?” Zašeptala jsem si. Že by můj bratříček nebyl zas takovej nafoukanec jak se mi zdálo?
“Sayónara!” Zavolal a pomalým krokem odešel.
“Sayónara!” Křikla jsem za ním ještě a taky se vydala svou cestou.
”Hmm... Zázraky se opravdu dějou...”