Sabaku no Hinata XVI

Hanabi se ocitla v domě Hyuuga.
Neji seděl naproti ní u nízkého stolu a cosi vyprávěl.
„Je všude takové zvláštní ticho, když tu není.“ Podařilo se ji zachytit.
Kde se tu vzala?
Pohlédla na své ruce – tak mladé a nezjizvené... Její postava se celkově zdála více dětská: Malá prsa, hubené nohy a ruce... a to fialové kimono, co měla na sobě, nosila naposledy, když ji bylo čtrnáct!
„Posloucháš mě vůbec?“ Promluvil Neji.
Hanabi na něj překvapeně pohlédla. „N-Neji oni-chan, jaké je dnes datum?“ Otázala se rozklepaným hlasem. Co se to děje?
Její bratranec větu nejspíš pochopil jako provokaci. „Právě ti po dvou letech odjela sestra s neteří a ty se mě zeptáš na datum! To se ti vůbec nestýská?!“ Zvýšil hlas.
Právě odjela?! Hanabi okamžitě vstala. „Dnes?“ Vyhrkla a chytla Nejiho naléhavě za rameno. Její bratranec ani nemusel přikyvovat, aby ji došlo, co se stalo. Asi jsem se se nějakým způsobem vrátila v čase!
„Neji, musíme vyslat ninji... Jouniny! A poslat je okamžitě za Hinatou! Mám... mám špatné tušení!“ Vykřikla naléhavě. Musí tomu zabránit!

***

Gaara seděl ve své pracovně a dumal nad nějakými spisy, když vtrhla do místnosti blonďatá žena s dvouletým chlapcem v náručí.
„Ahoj Gaaro.“ Zašvitořila. Postavila dítě na zem a to se ke svému strýci radostně rozeběhlo. „Mám pro tebe novinu.“ Sedla si na kraj stolu a odtrhla kazekagův pohled od lejster, která odsunula na druhý konec stolu.
Gaara na ni vražedně pohlédl. „Tem, co potřebuješ?“ Promluvil, jakoby říkal: Právěs mě vyrušila od sledování televize, nebo něčeho podobně záživného.
„Jsem těhotná.“ Zazářila, jako lampička.
Její bratr zakroutil očima. „Už zase?“ Na rtech mu ale pohrával úsměv.
Temari se na oko naštvala. „Jak zase?! Teprve podruhé! Vždyť víš, že chci kluka a holku.“ Gaara na ni překvapeně pohlédl.
„Podruhé?“
„Ano.“
Koukl na dítě, sápající se mu na klín. „De-Deimaru!“
„Ano, tak se tvůj synovec skutečně jmenuje.“ Promluvila jeho sestra už trochu naštvaně.
„Ale... Ale...“ Začal se rozpomínat. Ještě před pár hodinami byl v domě Anečiny adoptivní matky a... a... Sakra, co se to tu děje?!
„Tem, tohle je sen?“ Pohlédl na jmenovanou nesměle.
„Jistě, že ne! Chceš, abych tě štípla?“
Do místnosti vtrhl muž s dravým ptákem na rukavici jedné ruky. „Kazekage-sama, mám tu pro vás zprávu z Listové!“ Gaara okamžitě vstal a převzal ruličku papírku. Přečetl obsah a pak ho zase sroloval a pohlédl na posla:
„Svolej ninji! Okamžitě se musíme vydat na cestu!“ Křikl a vyběhl z místnosti.
Temari ležící papírek zvědavě vzala do rukou a přečetla obsah:

Hyuuga Hinata se vrací domů.
Hanabi.

***

K černovlasému muži s dlouhým plnovousem přiběhla maskovaná postava.
„Doprovod tvoří jen jeden ninja, pane.“
Stáli v temné místnosti, osvětlované jedinou svící, položenou na dřevěném stole.
Muž zvedl pohled od mapy a upřel na ninju pichlavé, hnědé oči. „Kde se nacházejí?“ Promluvil tiše, téměř výhružně.
„Právě odpočívají v písečné jeskyni, zde.“ Odpověděla postava a zapíchla prst do mapy.
„Dobře, zatím, co stojí na místě, se ukryjte. Postačí skupina padesáti mužů.“ Mluvil, jakoby mu na výsledku nezáleželo, jeho oči se však leskly chtíčem.
„Pane, není to příliš na dva ninji a batole?“ Dovlolil si bojácně zapochybovat posel.
Přilétla mu facka.
„Nevím jestli ti to došlo, ale JÁ rozhoduji, kolik lidí určím na tuto misi!“ Zasyčel velitel.
Ninja tiše přikývl, držíc se za rudou tvář a odstoupil.

***

Hinata přivázala spící dítě ke hrudi speciálním šátkem a přidržela se hrubé stěny jeskyně, aby mohla vstát. „Vydáme se na cestu?“ Pohlédla na konožského ninju. Ten tiše přikývl a ledabyle vyrazil napřed.
Hinata ho dohnala. „Víte, mohl by jste být trochu opatrnější?“ Pokusila se přimluvit.
Ninja si odfrkl. „Moje žena je těhotná. Myslel jsem, že to pochopíte...“ On trucuje?
„Ne-nemůžete si jen tak odejít v polovině mise...“ Promluvila kunoichi omluvně.
„Co když se něco stane?! Co když se... já nevím, moje dítě by mohlo třeba umřít!“ Vykřikl.
Tmavovlásce došla trpělivost.
„A co, když se něco stane MĚ?! Napadlo vás vůbec někdy, že by nás mohl někdo pronásledovat?! Moje dcera má dost cenný rodokmen... bože, mluvím o ní, jako o psu! … a já mám Byakugan! Nemůžu se jen tak potulovat pouští bez doprovodu!“ Křičela už téměř nepříčetně. Všechna ta zlost, kterou potlačovala dlouhé roky v otroctví, z ní nyní vyplula na povrch. Už znovu nechce zažít ten odporný pocit bezmoci, když musela sama proti přesile bojovat o své dítě.
Její doprovod na ni překvapeně pohlédl. Nestihl ale nijak zareagovat, protože v tu chvíli se z písku vynořila armáda maskovaných ninjů s bleskem na čelence.
Hinata polekaně ucouvla. Už je to tady!