Jeden den v životě 02 - Ero-sennin

Patnáct metrů, čtrnáct metrů, třináct metrů. Každým krokem jsem čím dál blíž. Už slyším ty chichotající hlásky. Tohle je můj ráj. Deset metrů, devět, osm, sedm, šest.... Už jenom poslední krůček. Hurá, jsem na místě. Ještě že na tohle zatim Tsunade nepřišla jinak, no nevim. Asi bych tu nebyl. Opatrně nakouknu do malé škvírky v plotě. Tohle je prostě úžasné. Pravé místo pro mou knihu. Snad budu nerušen. Miluju dívčí lázně. Pozoruju tu krásu sotva několik vteřin, ale pohled na mě musí být zajímavý. Cítím jak mi z úst teče potok slin. Tohle je můj ráj. Brunetky, černovlásky, zrzky a dokonce jedna blondýnka. Co? Bloncka? Co je dneska za den? Né, dneska je úterý. Ať se otočí, ať se otočí. Potřebuju..Á Tsunade!! Jestli mě tu najde, je po mě. Budu mrtvej jako, jako, sakra. Bude po mě. Nemůžu se ani hnout, ta uslyší cokoliv. Jenom ať teď někdo nejde kolem. Hlavně né...
"Héy Ero-sennin, už zase šmíruješ?" nadletim div ne metr vysoko. Přesně tohohle jsem tu nechtěl. Tohle je zlej sen. Sakra Yondaime, chlape cos to jenom zplodil, tenhle kluk je fakt hlučnější než ty. A to jsem si myslel, že víc než ty to nejde. Opatrně nakouknu do lázní. To co vidim mě fakt jako netěší. Tsunadin oblyčej rudej vzteky. A teď jsem v pr...nejspíš pod kytkama.
"Naruto, ty.. ty.." radši to ani nedořeknu a vydam se na útěk. Ale ta zrůda běží za mnou a v ručníku. To mi dělá naschvál.
Běžím už asi dvě hodiny. To mě nepřestane nikdy honit? Jak jsem mohl jenom zapomenou, že je dneska úterý. Jeden jedinej den v tejdnu kdy tam leze i ona a já to takhle zpackám. No, vypadá to že mám slušnej náskok. Zahnu za keř, snad mě tu nenajde. Prvních pár minut se nic neděje. Opatrně se chystám vylézt, když v tom...
"Hledáš něco, Jiraiyo?" á moje noční můra se stává skutečností. Dostávám takvou ránu, že se okamžitě zklácím na zem v bezvědomí.
Au, moje hlava. Sednu si a rozhlížim se. Hm, tak ona mě nechala ležet v tom lese. No co, asi pudu domů, stejné už je téměř večer.
Moje cesta domů překvapivě vede kolem dívčích lázní. Když jdu kolem mám co dělat abychse nezastavil. To jejich chichotání. Tohle je týrání zvrhlých poustevníků začnu koukat někam mimo, z očí mi tečou potoky slz a z koutků úst my odkapávají sliny. Jo, jo, týrání, tohle je týrání. Snažim se jít rychle, ale nejde to. Nakonec se stejně zastavím. Jenom trošičku se podívám. Skláním se k té malé škvýrce..
"Jiraiyo!" otočím se rychlostí blesku a nad sebou vidím tu hroznou tvář. Pomóc vrah žabých poustevníků. Na nic nečekám a rychle mizim domů. Další ránu už bych asi nesnes.