New generace 29 - Hm.... už mě to neba !!!

Páni, lidi! Normálně déšť zbožńuju, ale jako dneska mi vadí! Je šest ráno a já letim k řece. I když je ten déšť, Kakashi řekl, že nesmím polevit a cvičit. Takže je bouřka jak krá*a, leje, že skoro nevidim, hřmí, že ho ani neslyšim a ty kůly se hejbou tak, že na nich jen tak, tak stojim, navíc jsou šíleně kluzký...
„Rovnováha, Ake, musíš svou váhu rozložit!“ řve na mě Kkashi.
Jemu se to mluví, když je zalezlej pod stromem!
„Já vim, sakra!“ řvu naštvaně a dál se snažim stát, i když to se mnou zatraceně hází.
„Čtyři!“ vykřikne Kakashi.
Já kývnu a jedním saltem se přesunu na kymácející se čtvrtý kůl.
Tam pokrčim jednu nohu a začnu dělat dřepy. Na tý jedný špičce! Taky nápad Kakashiho! Udělam jeden dřep, druhej, třetí... a už se koupu! Ach jo, je to hrozný! Kakashi na mě jen kývne a já s hýkáním a prskáním vylezu nahoru.
„Pět!“ zařve Kakashi.
Já se odrazim a ladně přistanu. Uklouzne mi to a zase se kámošim s vodní hladinou. Opětně, už tak po stotisící, vylezu nahoru.
„Stačí. Ake. Myslím, že se na nich udržíš !“ zařve Kakashi.
To vzal kde? Právě jsem dvakrát spadla!
„Hm... a co dál?“ vyhrknu.
„Teď na tebe budu házet zbraně a ty se jim budeš vyhýbat. Nemusím říkat, že je to všechno na kůlech. Tak jdeme na to?“ řekne Kakashi a vyndá nějaké zbraně.
Vezmu do ruky schuriken... je tak tupej, že by se nezasekl ani do chleba! Jasně, chápu to, přece na mě nebude házet opravdový zbraně, když jsem to ještě nedělala.
Neobratně přeběhnu neklidnou hladinu a s obtížemi se vyškrábu na kůl. Už nemam téměř žádnou chakru. Postavím se na desátej kůl. Houpe se šílenym způsobem. Ale snažim se to koordinovat chakrou, co mi ještě zbyla. Kakashi kývne, jako že začíná. Já kývnu, že jsem připravena. Tak a sranda začíná xDD.
Kakashi vezme asi deset kunaiu a mrskne je po mě. V klídku se vyhnu devíti tím, že přeskočím na jedenáctej a pak na devátej kůl. Když dopadnu na devátej, vidím těsně před sebou poslední kunai. Hm, tak tomu už se nevyhnu... no co, tak když mě to jednou zasáhne, tak se snad nic nestane! Kunai je u mě, míří mi na rameno levý ruky.
„Ááái!!“ vyjeknu, když se mi ten kunai zasekne do ruky. On... on byl pravej! A nabroušenej! Kakashi mě chce zabít?! Co kdybych neuhla a zasáhlo mě to třeba do hlavy? To bych neměla šanci! Bohužel, teď mám jinou práci! Letí na mně nových, koukám tak dvacet shurikenů! Skvělý...
„Au!“ vyjeknu a chytim se za stehno, kam se mi zabodl shuriken. To už je desátá rána za čtyři hodiny. Jenže to už na mě letěj další. Jedním přemetem se vyhnu, jenže jak dopadnu, šíleně mě píchne v pravý noze. Bolest mi projede celým tělem. Bolestně vyjeknu, ale ta noha už mě neposlouchá. Sloup se zhoupne a já už jen padám ke dnu. Dopadnu, ztěžka sebou plácnu o hladinu a pak už jen padám k písku na dně. Mám pootevřený oči a už jen vidím, jak se vzdaluji světlu. Tiše dopadnu a zabořim se do písku. Chvilku ležim a zjišťuju, že asi brzo zkolabuju, páč nemam vzduch. Jenže nemůžu nic dělat... ruce ani nohy jaksi nereagujou a já jen tiše ležim a čekám. Pak se ale hladina zavlní a vidím, jak ke mně cosi padá. Když je to už téměř u mně, zjistím, že je to Kakashi! Vezme mně kolem pasu a táhne nahoru. Ha, konečně jsem nad hladinou a s hlubokým nádechem se vynořím. Kakashi mně vezme do náruče a vyskáče se mnou na břeh. Vnímám, co se děje, ale jsem tak vyčerpaná, že nemůžu ani otevřít oči.
„Ake? Ake, slyšíš mě?“ řekne Kakashi a mírně se mnou zatřese.
Chci říct, že jo, chci kývnout hlavou, bohužel ale neudělám ani jedno. Nemůžu!
„Ake, no tak, přece jsi v tý vodě nebyla tak dlouho! Víš co, vezmu tě za ruku, budu se tě na něco ptát a když mi budeš chtít říct ano, tak mi tu ruku stiskneš a když ne, tak jí necháš být, ok?“ zeptá se Kakashi a já s velkým úsilím stisknu jeho prsty.
„Bolí tě něco?“ zeptá se.
No, nic necítím, ale nic mě nebolí! Takže nic nedělám.
„Fajn, nemůžeš nic dělat?“ já stisknu.
„Fajn, asi jsi vypotřebovala svou chakru, ale myslím, že sis vedla moc dobře. Odnesu tě domů, mamka se o tebe už postará. Doufám, že budeš v pořádku!“
Já mu zase stisknu ruku. Pak už jen cítím, že se zvedám a pak už cítím v mokrých vlasech vítr. Šíleně se mi chce spát. Cítím, jak Kakashi dopadne na zem a jak klepe na dveře.
„Můj bože, co je Ake?“ slyším mámu.
„Nic jí není. Jen přetáhla trénink, když se vyspí, bude v pořádku!“ řekne Kakashi.
„Mám jí odnést dovnitř?“ dodá ještě.
„Nene, já jí tam odnesu!“ slyším mámu. Aha takže Dei, Tobi i táta jsou doma. Kakashi mě jí podá. Pak už slyším jen odpich a zašumění větví.
„Sasori! Pojď jí vzít!“ vykřikne máma.
Slyším kroky. Pak už mě někdo bere do náruče... předpokládám, že táta a nese mě po schodech nahoru.
„Kde byla? Je polonahá a k tomu úplně mokrá!“ říká táta.
„Trénovala s Kakashim na řece!“ odpoví mu máma.
Pak mi někdo dá cosi na hlavu a začne prudce kroužit. Asi mi suší vlasy!
„Dobrou, zlato!“ řekne pak máma a dá mi pusu na čelo.
Pak přeze mně hodí deku a odejde. Stejně, jako moje vědomí...