Chránit 17

Část šestnáctá - Tady

Část sedmnáctá - Pod zámkem

„Jiraiyo-san?“
„Anó?“
„Omluvte zdržení Koi-chan. Sestřička za chvíli příjde.“
„Hai, hai. Hlavně, že jste tu vy,“ zazářil Jiraiya nadšeně.
Seděl v jedné nevelké, za to ale pěkně vybavené místnosti. Hotely bývají vždycky pěkné, a ty lázeňské obzvlášť. Na bílé stěně, na níž byla rudě vyobrazená sakura a pod ní stojící geisha se samurajem jako jednoduchá malba štětcem, byly ještě nějaké kanji znaky zpodobňující ‚sílu‘, ‚zdraví‘, ‚štěstí‘ a ‚vír‘. Taktika lázní zřejmě spočívala v tom, že člověka ubytují v místnosti, kde bylo jednak pěkné prostředí a kde by měl na očích znaky, které by ho pomohly uzdravit … Protože jenom silný člověk je zdravý a zdravý člověk je zase šťastný …. A ten vír tam byl zřejmě proto, že to byl znak jejich státu, jiné uzdravující účinky pravděpodobně neměl. Když sem poprvé Jiraiya vešel a přemýšlel nad touhle teorií, připojil tam původně ještě i vír. Takže jeho myšlenky zněly asi takhle:
Síla, zdraví, štěstí a vír … Silný člověk je šťastný … Ne, ne. To bude jinak. Silný člověk je zdravý a zdravý člověk je tedy šťastný … A co ten vír tam? Šťastný člověk by … Se mohl točit? Ehm …
Nebylo to moc pravděpodobné, to by ale nebyl Jiraiya, kdyby k tomu nenašel nějaké vysvětlení.
Člověk se točí … Po saké! Takže … Saké dělá lidi šťastnými? Ne, spíš … Když je někdo šťastný, jde se opít …
Až teď uznal, že je to pěkná blbost. Proč by lázně nutily do opíjení se?
Tak jenom uznávají název svého státu …
To bylo ale den předtím. Chvíli po tom, co opustil Kushinu a Minata a spoléhal na to, že ti dva budou v klidu až do večera. Potom by Minata vzal ven a tajně by pátrali po jeho sestře. Jenomže, po té, co přišel do pokoje, kde chlapce nechal, zjistil, že je pryč. Napadly ho dvě věci: ‚Průšvih!‘ a ‚Co když se mu něco stalo?‘. Okamžitě vyrazil do města a vyptával se. Samozřejmě nenápadně, aby nezjistili, že tu je někdo z Konohy. Jedna žena mu řekla, že chlapce potkala kdesi v nějaké zapadlé uličce, nějaký shinobi to potvrdil, jenomže nikdo ani za boha nevěděl, kam se poděl potom. Jiraiya ho hledal dost dlouhou dobu, jenomže … Jakoby se po něm slehla zem. Až dneska ráno mu někdo vyzradil, že Minata potkal před sídlem feudálního pána, tak se tam vypravil. Nejdřív se pokochal krásou vodopádů, ale když se ptal dál, řekli mu něco o chlapci se zavázanýma očima v doprovodu nějakého muže. Ale, jak dodali, nebyli si jistí, jestli to byl doopravdy on …
Jiraiyu to pobíhání sem a tam zmohlo a řekl si, že si dá na chvíli pauzu. Vrátil se do lázní a … A až doteď byl pořád tam.
Večer se pátrá líp než ve dne, ve dne bych se mohl prozradit. A možná, že je jenom s tou Kushinou v akademii a pomáhá jí, nebo tak něco. Já bych se sám taky nudil … Však on se vrátí! ujišťoval se pořád. Tak jako každý potřeboval odpočinek, a jeho forma odpočívání byla spojena s pár ... děvčaty. Aby se odvedl na jiné myšlenky. Taky už toho měl za dnešek i včerejšek dost!
„A kdy má přijít ta vaše sestřička?“ zeptal se netrpělivě a mladá žena sedící vedle něho na pohodlném gauči se rozhihňala.
„Brzy, Jiraiyo-san,“ usmála se a mrkla na zřejmě další její sestru, která seděla po mužově opačné straně. Ani ho nenapadlo, že by si tu měl dát jiné jméno, protože nepředpokládal, že by ho mohly zrovna tyhle dvě vyzradit.
Utajovaný shinobi se rozhlédl po pokoji a jeho pohled dopadl na stolek přímo před nimi.
„Saké?“ mrkl tajemně a obě děvčata se rozhihňala.
„Chcete nás opít, pane?“
„Ne, to bych si nedovolil. Jenom chci zlepšit náladu … Celkem to potřebuju. Tak, dáte si, vážené slečny?“
Chopil se malé lahvičky a začal nalívat do mističkovitých nádobek.
„Hai, hai,“ přikývly obě se smíchem. Ale, dřív než dolil třetí pohárek, někdo zaklepal na dveře. Jenomže Jiraiya poznal, že to nebylo od jemné ruky, ale od nějaké tvrdé … Bouchání totiž nebylo zrovna nejtišší.
„Koi-oneesan,“ vypískla jedna a zvedla se, že půjde otevřít, Jiraiya se ale zarazil.
„Vaše sestra klepe tak hlasitě?“
„Někdy. Třeba už má upito,“ usmála se žena jako kdyby se nic nedělo.
Jiraiya ale stejně přivřel oči.
„Já otevřu,“ chopil se situace a vstal.
Buď to je doopravdy ta Koi, nebo … Mě tyhle dvě nějak vyzradily. Nebo jsem se při tom pátrání prozradil sám a teď mě jdou zatknout ….
Pro jistotu do ruky vzal kunai a přiblížil se ke dveřím. A potom, rychle otevřel …
Sakra!
První, co zaznamenal, byl třpyt ostří, které se blížilo k jeho hlavě. Okamžitě zvedl svou zbraň a čekal, že do ní udeří náraz té rány, nic se ale nestalo. Katana, která útočila, se zastavila přesně centimetr před hranou kunaie.
„Eh?“ stačil se jenom podivit a vzhlédl nahoru. Ruka, která katanu držela, patřila nějakému muži … Měl na sobě samurajské brnění a jeho hlavním rysem byl tvrdý a nedůvěřivý pohled.
Když se ale Jiraiya rozhlédl kolem, uviděl ještě mladou ženu s temně fialovými vlasy a pod její ofinou se schovávala čelenka Uzu no Kuni.
Kunoichi a samuraj! Přišli na mě! Sakra!
Ale … Vedle nich byl ještě někdo.
„Dobrý den, Jiraiyo-san,“ zazubila se Kushina vesele.
Ona … Patří k nim? Nebo … Nebo ji kvůli něčemu chytli a řekla, že přišla se mnou, takže teď za to budu pykat i já?
„Máš problém ty nebo já?“ zvedl obočí.
Kushina ho zvedla také.
„Hmm … Problém máme všichni, ale teď ho nemá nikdo.“
„Cože?“
Najednou promluvila ta kunoichi před ním.
„To vám vysvětlíme, nebojte se, jsme na vaší straně ... Pokud jste Jiraiya.“
„Jasně že jsem,“ přikývl po zvážení faktu, že už ho tak Kushina stejně oslovila a zabodl do kunoichi svůj pohled, „Ale … Vy asi nejste Koi?“
Žena pokrčila čelo.
„Eh, ne. Sueko. A tohle,“ ukázala na muže, který stále držel svou katanu, „tohle je Aikoku.“
„A proč mě chtěl zabít?“
„Nechtěl jsem. Švih bych dokončil jenom, kdyby otevřel někdo ze stráže feudálního pána,“ hlesl muž tajemně a katanu schoval. „To by znamenalo, že je to past a věděli, že sem půjdeme. A chtěli nás zajmout.“
„A proč by to dělali?“
„Sueko a Kushina jsou tu hledané.“
Jiraiya po dívce okamžitě střelil svůj pohled, ale ta se jenom provinile zazubila.
„A kde je Minato, Kushino?“
„O tom jsme s váma chtěli mluvit,“ zatvářila se ještě provinileji než předtím. „Teď mu jde o život a musíme ho vysvobodit. Proto jsme tu, já, Sueko-san a Aikoku-san. Muži feudálního pána ho zajali v lese, protože ho Hakari potřebuje k ovládnutí Ohňové země a vyhlazení shinobi. A tady Aikoku to věděl, protože ví všechno … Teda, skoro všechno a tak nás vzal bokem, dřív, než se to stalo. Protože kdyby zajali i nás, nemohli bychom vůbec nic udělat. No a teď jsme u vás, abyste nám pomohl,“ vychrlila ze sebe, ale provinilého pohledu se nepustila.
Na Jiraiyu těch informací bylo až moc. Ovládnutí Ohňové země, nějaký Hakari, zajetí … A do toho všeho měl vstoupit on … Přestával tomu rozumět.
„Ještě jednou, ale pomalu a jasně, ano?“

Au … Strašně mě bolí hlava …
Chlapec pohnul rukou a pocítil pod ní tvrdý a studený kámen.
Kde to jsem? Sakra … Co se vůbec dělo?
Pomalu otevřel oči a svou teorii o kameni si potvrdil. Když se ale pokusil pohnout krkem, aby se rozhlédl, hlavou mu projela palčivá bolest a on si okamžitě položil dlaň na spánek.
„Sakra,“ zamumlal, „To mě nemohli praštit trošku opatrnějc?“
No jasně! Praštili mě a unesli … Poskoci feudálního pána!
Feudální pán … On chtěl …
Rychle si sáhl na krk a pod tričko, ale žádná šňůrka, kterou očekával, mu do prstů nevjela.
„Mají to,“ zašeptal sám pro sebe rozmrzele a zakýval hlavou.
„Musím to dostat zpátky … To je jasný.“
Konečně se rozhlédl kolem a jeho pohled padl na hlavní znak místnosti. Kamenné, tmavé stěny a ‚dveře‘, tedy spíš pár tvrdých kovových tyčí … Žalář. A naproti tyčím bylo okno, nebo spíš, menší otvor u stropu, který byl protkaný stejnými tyčemi, jako východ. A u stěny stála jedna nepohodlná postel.
Proč mě nehodili na ni?
Přiblížil se k ní, když v tom ho do nosu praštil nějaký hrozný puch. Vycházel ze špinavé přikrývky.
Ještě že mě na ni nehodili, zacpal si nos a sedl naproti posteli na zem.
„A co teď?“
„Teď uteč!“ ozvalo se najednou a Minato překvapeně zvedl hlavu. Hlas prošel přitemnělým šerem v chodbě za mřížemi, kterou osvětlovalo pár pochodní, až k jeho uším …
„Cože?“ pokrčil čelo.
„Uteč!“
Až teď poznal, že ten lehce zastřený mužský hlas vychází z cely přímo naproti té jeho.
„A jak?“
„Úplně jednoduše,“ odfrkl si hlas. Ale v kobce nebyl nikdo vidět, protože ten člověk zřejmě seděl ve tmě, tam, kam paprsky slunce z okna už nedosáhly.
„Jak?“ nepřestával dotírat Minato. Jistě že chtěl utéct!
Najednou nastalo ticho. Něco bouchlo a spadlo na zem a v tom se na mřížích oné ‚klece‘ objevil nalepený zvláštní obličej.
„Čaruj a zmiz!“ zašeptal. Objevil se tam strašně rychle. Byl to starý muž s tvrdými rysy a vodnatýma očima. Měl prošedivělé vlasy, které se ve tvrdých pramenech spustily na jeho ramena, na sobě měl otrhanou bílou košili a nějaké špinavé a zničené kalhoty. To ale nebylo to, co Minata zaujalo. Každé oko muže totiž mířilo na jinou stranu a když řekl jakékoli slovo, nechutně přitom odhalil své dva poslední zuby.
„Neposlouchej ho,“ ozvalo se z cely nedaleko nich. Tenhle hlas už zněl normálně. „Je to blázen a pořád drmolí něco o čarování.“
„Aha,“ hlesl Minato.
Jenomže ten blázen pokračoval.
„Čaruj! Čaruj! A vezmi nás odsud … Frrrr! Pryč!“
„No jasně,“ usmál se Minato rozmrzele.
„Já kdysi uměl čarovat,“ nenechával se odbýt muž.
„Zase budeš vyprávět tu historku?“ pokračoval vězeň vedle. „Vždycky nám tady vypráví cosi o reinkarnaci, nebo co to má být … Ale když z něho chtějí něco dostat poskoci feudála, je ticho jako myš. Nevšímej si ho, kluku. A hlavně, nepřibližuj se k posteli.“
„Nebojte, to nikdy …“
Minato se na chladné zemi trochu zavrtěl a objal kolena. Položil na ně bradu a přemýšlel …
Jak bych se odsuď mohl dostat? Hmm, udělám frr a budu pryč.
Optimistická vyhlídka.
Ale … Vlastně … Mohl bych … No jasně!
Pomalu se zvedl a přiblížil se k tyčím a začal se soustředit. Na dlani mu začala zářit modrá chakra.
„Pokud chceš udělat nějaký jutsu, tyhle mříže jsou vůči nim odolné,“ vysmál se mu vězeň vedle.
Minato se ale tajemně usmál.
„Proti tomuhle taky?“
Ustoupil krok dozadu a na dlani pomalu seskupoval malou kupu chakry.
Pořád to není ono! Ale nevadí … Už jsem blízko. Tohle by mohlo pomoct … Alespoň trochu. Je to hodně silný!
„Řekl bych, že i proti tomuhle,“ zachechtal se vězeň, Minato se ale nedal. Napřáhl se a …
V jednom a tom samém okamžiku bouchly nějaké dveře nedaleko a jeho ruka narazila do mříží. „Rasengan,“ zašeptal chlapec, ale … Celá chakra se rozlezla do okolí. Nedržela se pohromadě a místo toho, tyče jako kdyby se zatřásly a na chvíli modře zazářily … To chakra, vsákla se do nich a kov se slabě otřásl. A Minatova ruka se o něj jenom praštila.
„Vsakuje to chakru, kterou použiješ,“ nepřestával se chechtat muž. Zřejmě už tady dlouho nezažil takové pobavení. „Ale, ty seš dobrej. Alespoň ji umíš použít … Stejně se odsud nedostaneš.“
„Ale použil kouzlo! Modré kouzlo!“ žasnul bláznivý stařík a ještě víc se namačkal na svoje mříže, Minato se naproti tomu zklamaně sesunul po stěně dolů.
„Nějak to vyřeším. Musím utýct!“ pomyslel si, v tom ho ale zasáhl nějaký stín. Chlapec jenom vzhlédl a zjistil, že ve trase, kterou sem pronikalo světlo z pochodně, stojí …
„A hele, sluha,“ nevzrušoval se.
Ale nově příchozí jenom usykl.
„Ty víš jak se jmenuju.“
Ohnul se v kolenou a přiblížil se k mřížím, které je od sebe dělily.
„Chiri, kluku. Ale, ty ses pokoušel použít nějaký jutsu, co?“
Minato němě zíral do protější stěny.
„Nepovedlo se, co?“ usmíval se potěšeně sluha. „Abyses nám nepokusil ještě nějak utéct, mám pro tebe lahůdku.“
Až teď donutil Minata, aby se na něj podíval.
„Co to bude?“
„Zvonky.“
„Hm?“
„Zvonky …“ zašeptal záhadně a od pasu sňal nějakou šňůrku. Byly na ní přivázané dva zvonečky, jejichž srdce se krylo v bílé vatě. „Tyhle dva jsou speciální. Když uděláš jakýkoli pohyb, začnou cinkat.“
„A podle toho mě jako vystopujete, jo?“ odfrknul si Minato, sluha se ale usmál ještě zlomyslněji než předtím.
„Ne,“ pomalu zakýval vedle sebe a ze dveří, které zřejmě byly na konci chodby, vyběhli dva ozbrojení samurajové. Chiri odemknul dveře a samurajové Minata na zemi pevně chytili, aby nemohl pohnout rukou nebo nohou.
„Co-“
Chiri vstoupil za nimi, sehnul se a k pasu Minatovi ty dva zvonky přivázal.
„Nehýbej se,“ usyknul, zatímco z nich oddělal tu bílou vatu. „Protože, když začne cinkat jeden, vydá to zvuk, tak vysoký, že kdyby tu byl nějaký pes, začalo by mu to drásat uši.“
„To máte na to, abych se nebavil se psama, nebo co?“ usmál se Minato, zatímco ho muži pustili a okamžitě zamkli dveře cely.
„Jestli sis všiml, zvonky jsou dva. Když začnou cinkat oba dva, vydá to zvuk, který blízko stojícímu člověkovi začne ničit ušní bubínky. Kovadlinka se roztřese … Však to znáš. A všechno bude tak hlasité, až to naší milé oběti po dvou vteřinách totálně zničí sluch.“
„A jak vám mám věřit?“ zamračil se Minato, ale stejně se nehýbal.
„Nevěř a ohluchni si. Je to na tobě. A ani bych se je nepokoušel oddělat, protože přitom s nimi musíš zákonitě pohnout … Jeden by šel, ale dva … Postupně to nejde, jsou k sobě moc pevně přivázané.“
Chiri se pomalu otočil a dřív než odešel, řekl ještě pár slov.
„Představ si ten krásnej pocit, když člověkovi začne vytýkat teplej potůček krve přímo z uší. A nemůže nic dělat … Chytne si sluch a bolestí vytřeští oči …“ uchechtl se a zabouchl dveře, společně se samuraji, kteří ho provázeli.
A bylo ticho. Ovšem jenom do té chvíle, kdy ho přerušil ten bláznivý muž.
„Dostal zvonečky,“ zasmál se a vyplázl jazyk. „Zvonečky … No jo, kouzlo se nepovedlo. To já uměl lepší …“
„Už začíná,“ vydechl ten další vězeň.
„Když jsem byl v chrámu, měli jsme za úkol oživit Prvního … Oni to ze mě chtějí dostat, ale já nic neřeknu … Neřeknu, hehe,“ zasmál se a najednou ztichl. Zato Minato vytřeštil oči a málem sebou cukl, až si uvědomil, že nesmí. Nechtěl riskovat.
„Oživit Prvního? Co tím myslíš?“
„Prvního císaře. Když zemřel, měl za úkol hlídat nějakou mocnou věc a my, mnichové chrámu Modrého draka, jsme měli zajistit, aby bylo splněno jisté proroctví … A já při tom byl! Já při tom jako mladík byl!“
„Blázen,“ vydechl druhý vězeň, ale Minatovi se roztřásly ruce.
„Mluv! Co víš ještě?“

***
Tak, a další díl dřív jak za tejden nebude, protože tu nebudu ani já xDD
Pokračování: Padělek