Jeden den v životě 01 - Tsunade-hime.

Kde to zase k sakru jsem? Po úspěšném pokusu otevřít svoje slepené oči se rozhlídnu po nějaké místnosti. Hlavu mám jak pátrací balón, znáte ten pocit,ne? Když máte jako dvě hlavy, velkou a menší. No a tu obrovskou se snažíte nacpat do tej o hafec menší hlavičky. Budu potřebovat aspirin.
Co tu vlastně dělám? Jo, už si vzpomínám. Já, flaška Saké a ten úchylák Jiraya co měl pořád jednu perverzní nabídku za druhou. Zřejmě sem toho vypila víc. S námahou se zvedám a zjišťuju, že už je ráno. Ve snaze zaplatit ten včerejší chlast jsem téměř vykopnuta ze dveří. Asi nemaj úctu k Hokage.
"Tsunade-sama." ozve se za mnou nečí hlas.
Bože, proč ta ženská tak ječí?
Jenom mě sjede jedovatým pohledem a už mě tahá do kanclu. To mi nenechaj ani chvilku odpočinout? Pořád mele něco o nějakejch papírech. Ale ty mi jsou, víte kde, ne?
Konečně jsme na místě. Sednu se a hlava už mi padá na stůl. Probere mě rána, jako by mi někdo u hlavy vystřelil z děla, takže div nevylítnu z kůže. Hodím po Shizune vražedný pohled a s nechutí se pustim do papírů, které způsobili mé probuzení. Ani je vlastně pořádně nečtu. Po snad nejhorších hodinách mýho, teď už zku...eh..nezadařeného života, jsem se probrala jednou hromadou. Ale Shizune mi nedá pokoj, už nese další.

"Shizune, je poledne. Čas na přestávku." fajn teď sebou šťastně fláknu o stůl a chrápu jak zabitá. Ani nevim, jak dlouho sem spala, ale ta moje hyperaktivní asistentka, nebo proč tu vlastně je, už mě zase budí s tím, že prej mám návštěvu. Rozespale jí řeknu, ať ji sem přivede.
Ve dveřích se zjeví Tým Kakashi, prý podat hlášení z mise. To mě budí jenom kvůli tomu? Otočím se čelem k oknu a vybídnu je ke slovu. Oni si myslí, že je poslouchám, ale víme jaká je pravda, že? Potřebuju dohnat ten ztracený spánek.
A takhle to jde i celý odpoledne. Samý papíry. Pak zase papíry. Po papírech překvapivě, další papíry. No a co potom? Nečekaně... další hlášení. Pak zase papíry. Večer už to radši vzdávám. Jsem úplně vyfluslá, že se sotva zvednu. Cestou domu se musim opírat o zdi abych neusla za chůze. Těsně přede dveřmi mě někdo zastaví. Nechutně se podívám a zjistim, že je to ten preverzní úchylák.
"Hey Tsunade, vypadáš hrozně. Ale já vím, co by ti pomohlo." vytáhne z kapsy flašku saké. S vděkem ji přijmu, ale nevypiju ji. Třísknu mu s ní o hlavu takovou silou, až se složí u mýho prahu. S láskou se podívám na svojí postel a už mě z ní nikdo nedostane. Eště mi zbývá jdna jediná věc. Otočím se na druhý konec své postele.
"Dobrou noc, strýčku Fido. Dobrou noc děti." popřeju dobrou noc svým pár plyšákům, které mám schované z dětsví a už jsem tuhá.