Sabaku no Hinata XV

Lin zděšeně poslouchala vyprávění své matky. Jak....jak je tohle možné? Zachvátila ji vlna smutku. Nechápala to. Vždyť tu ženu neznala, nepamatuje si na ni! Proč za ní teď musí truchlit?
„Takže ona zemřela?“ Uslyšela zdrcený Gaarův hlas.
Ona... ani nevyslovil její jméno! Náhle ji hlavou prolétla vzpomínka.
Aneki. Co to znamená? Tak ji nazývala Hanabi, že?
Záblesk.
Skláněla se nad ní žena. Měla tmavé, rovné vlasy, které se překrásně leskly. Usmála se a natáhla k Lin ruce. Věděla, kdo to je. Byla to ona - její matka.
Záblesk.
Běžela po chodníku. Mohl ji být tak rok. Náhle upadla a rozplakala se. „Zlatíčko!“ Vykřikla Hinata a rozeběhla se k ní. Ten strach v jejím hlase, ta láska, co z ní sálala...
Znovu zábkesk.
"Víš, neřekla jsem tatínkovi o tobě." Zašeptala maminka k batoleti. "Bude to pro něj překvapení, ale až uvidí tvou krásu, jistě si tě okamžitě oblíbí!" Její hlas byl jemný a tenký. Lin si uvědomila, že je podobný, jako má ona sama.
Všechny vzpomínky byly jakoby zamlžené a roztřesené. Lin nevnímala slova, která kdo řekl, spíše jen jejích tón.
Po tváři ji stekla slza. Překvapeně zvedla dlaň a setřela ji. Ne, ona nepláče za tu ženu, ona pláče za svou matku! Za tu, která ji byla v prvním roce života nejbližší, která ji chránila a milovala. Která zemřela, ale ještě před tím stačila dát své dítě do bezpečí.
Druhá slza rychle sklouzla z obličeje. Ta byla za její jméno. Za krásné jméno, které už nikdy víc nepoužila.
Cítila bolest na srdci. Schoulila se do klubíčka a rozvzlykala se. Náhle ji začalo brnět celé tělo. Vzhlédla, aby zjistila důvod, poté překvapeně vykřikla.

***

Gaara okamžitě vstal a rozběhl se do dívčina pokoje. V závěsu za ním běžela Hanabi a Neini-san. Silou rozevřel dveře, které, jak hned zjistil, už pootevřené byli. Rychle přelétl pokoj a a nakonec jeho pohled ulpěl na dívence, schoulené u jeho nohou: S rozšířenýma očima hleděla, jak se kolem ní seskupuje písek. Spousta malých zrníček poletovala ve vzduchu a tvořila houfy kolem jejího těla.
„Lin, to děláš ty?“ Zeptal se překvapeně Gaara.
Dívka však neodpovídala. Stále zděšeně hleděla před sebe. Zmodrala návalem chakry a znovu vykřikla: „Ne!“ Ze zarudlých očí se ji vyhrnuly slzy.
Písku bylo v pokoji stále víc a víc. Všichni si museli dát ruku před pusu, aby zrníčka nevdechli.
„Gaaro, udělej s tím sakra něco!“ Vykřikla Hanabi. Kazekage se hned sklonil ke své dceři a objal ji.
„Lin, přestaň. Musíš hned přestat!“ Křičel, aby byl slyšet přes hluk, co vydával písek, který ho začal neprodyšně obklopovat a sálající chakra. Když se pokusil zrníčka ovládnout, skončilo to bez výsledku.
„Lin, musíš přestat koncentrovat Chakru!“ Pokusil se ji poradit. Dívka zakroutila hlavou.
Jakto, že nemůže ovládat písek?
„Gaaro, nefunguje mi žádné jutsu!“ Vykřikla překvapeně Hanabi-san.
Tak to tedy je. Něco blokuje jejich schopnosti! Proč to ale nefunguje i na Aneki? Blokuje je snad ona?!
Zavřel oči a dívku pevněji stiskl na své hrudi. Ona však, jakoby jeho obětí vůbec necítila. Teď pochopil, co pro něj tohle děvče znamená. Doteď ji bral jako vytoužené spojení mezi ním, a jeho ženou. Odkaz, který po sobě zanechala Hinata, ale vše se netočí jen okolo jeho mrtvé manželky! Aneki je hlavně velice chytré a citlivé děvče. Má svou nezaměnitelnou osobnost, kde jen občas nachází prvky jeho, či Hinaty. On ji nemůže prostě jen tak vykoupit, jako: Umřela mi žena, tak si prostě vezmu naší dceru a vynahradím si to. Lin potřebuje být milována sama o sobě!
Cítil, že brečí. Slzy mu stékaly po tváři a máčely Anečiny rudé copánky. Už tolikrát toužil po tom, aby mohl vrátit čas. Teď však s přáním vidět své jediné dítě vyrůstat a vynahradit si s ním tyto chvíle. Plakal za jméno své dcery, kterým ji nikdy nahlas nenazval.

***

Venku už se stmívalo.
Hinata měla ruce ponořené ve vodě a myla nádobí tak, jako posledních devět let. Ze začátku ji to kvůli scházejícímu smyslu příliš nešlo, teď už ale po paměti věděla, kam sáhnout a vše tak bylo lehčí.
Hinata dnes dostala nové šaty, prý za dobrou práci. Ona věděla, že přes to, jak drsně se k ní ten muž chová, není jen černý – špatný. Když se nemohla spolehnout na své oči, musela lidi posuzovat podle toho, jak se chovali a co říkali. Začala více chápat, že už nejsou jen záporáci a kladní hrdinové. I když musela každý den vstávat za úsvitu a pracovat v jeho zakouřené hospodě až do večera, nemohla jen tak zapomenout na fakt, že ji ten mu zachránil život. Samozřejmě to možná udělal jen z vypočítavosti, aby ji mohl využívat jako otrokyni, možná to ale také udělal ze soucitu.
Hinata si tehdy myslela, že zemře. Udělala vše, co bylo třeba, aby zachránila svou dceru, ale sama ztratila spoustu krve. Když se probrala, uvědomila si, že už není v poušti. Vzduch byl chladnější a ona sama ležela s obvázanými ranami na měkké posteli. Ze začátku si myslela, že ji zachránila žena, které svěřila své dítě, později ale zjistila, že to byl on. Nikdy nic nenaznačil, ale ona v hloubi duše tušila, že se o ni musel starat dost dlouho, než se konečně probrala.
Poslední miska bylo umytá, uložila ji tedy do skříňky a vrátila se do stodoly, kde přespávala. Tentokrát ale něco nebylo v pořádku. Uslyšela kolem sebe svistot. Cítila, jak do ní narážejí malá zrníčka. Zrníčka písku!
„Gaaro?“ Byl to jediný člověk, který ho uměl ovládat. Přišel snad, aby ji zachránil, jak už se ji tolikrát zdálo? Žádné odpovědi se ji však nedostalo. Kdyby to byl on, už by určitě něco řekl! Náhle ji zabolelo u srdce a ona se svalila k zemi. Dlaněmi se držela za hruď a přemýšlela, co se děje. Cítila, jak z ní sálá chakra, nešlo to ale nijak zastavit.
Začala panikařit. Co se to, sakra, děje?!
Písku bylo stále víc a víc. Počáteční svištění se přeměnilo v hlasitý hukot. Uslyšela překvapené výkřiky lidí v hospodě.
Náhle se vše uklidnilo.
Ucítila teplý závan vzduchu. Něco... něco držela v náručí! Pohlédla na to.
Počkat!
Rychle zvedla ruku a ohmatal si tvář. Žádný obvaz, žádné modřiny ani špína a hlavně... Má své oči!
To, co držela v náručí, bylo zabalené dítě. Aneki.
„Hinato-sama,“ Oslovil ji někdo.
Pohlédla na něj: Byl to ten hnědovlasý ninja, co ji doprovázel cestou do Suny!
„bouře již přestala a do Písečné to není daleko. Myslíte, že to již-“
„Ne.“
Překvapeně na ni pohlédl.
„Jednou jsi dostal misi a tak ji dovedeš až do konce.“ Promluvila tvrdě. Nechápala, co se kolem ní děje, ale ani ve snu by neudělala stejnou chybu, jako tehdy!
„Dobře, promiňte.“ Uklonil se ji ninja a vrátil se na své místo na stráži.