Kaeri 23 - večeře

Řekl jsem úterý! A v úterý jsem to ještě stihl poslat vím že to asi vydají až zítra ale s tím nic nenadělám přes den nebyl čas nevadí tak si to užijte

Niki několik minut hleděla na spícího chlapce, naproti její posteli. Byl to příjemný pohled, který jí naplňoval optimizmem. Ten prcek byl strašně roztomilej. Sametové hnědé krátké vlásky zdobili jeho palici. Z toho tichého blahého pohledu jí ale vytrhl Mikonin hlas.
„Hele, nerada tě ruším při snění, ale neměla jsem bejt v 7 na večeři??“ Niki se vyděšeně ohlídla vedle své postele, na noční stolek, na němž stál digitální budík od Číňanů .
„6:54. Sakra!“ Ulekla se.
„Kdybys neměla digitální, mohla bys bejt v klidu.“ Zasmála se Mikon. Niki nechápavě zakroutila hlavou.
„Jak to myslíš??“
„Mohl by se zastavit. A už by bylo po večeři.“ Zašklebila se dívka podle.
„Nechápu.“ Nahodila Niki nechápavý obličej.
„Prostě už by ses nemusela stresovat, jak to stihneš.“ Ozval se otupělej hlas.
„Sakra, jak to stihnu!?“ Vyskočila Niki z postele a začala lítat po pokoji, div že nevzbudila chlapce, jenž měl zrovna asi půlnoc.
„Ach to vedení.“ Povzdechla si Mikon.
„Sakra….sakra…sakra!“ Sletěla Niki dolu ze schodů. Proletěla kolem Naruta, který seděl u televize. Ten se jen podivil, co je to za průvan ale moc ho to nerozházelo a tak dál v poklidu pozoroval Dr. House.
Niki rozrazila dveře rodinného domku, který podotýkám, je na kraji vesnice a vyrazila svou největší rychlostí, podpořenou Hiji chakrou, k sídlu klanu Hyuuga.
Když tam doběhla, mrkla na hodinky.
„7:07, to jde.“ Pomyslela si. „Kage bunshin no jutsu!“ Složila ruce v pečeť a zařvala. Před ní se objevil klon již s podobiznou Mikon.
„Je to na vás.“ Zašklebila se udejchaná blondýna.
„Malou!“ zařvala Mikon na Hiju. Ta se jen podle zasmála a jednu Mikon vlepila. Ta vyletěla několik metrů do vzduchu a naplácla se xichtem na zem. Ani nezaskučela.
„Něco je špatně.“ Řekla Hija, přišla k Mikon, chytla jí ocasem za nohu a začala s ní točit. Chudákovi Mikon se udělalo špatně. Hija jí škodolibě pustila v největší rychlosti. Mikon odletěla o několik set metrů dál a naplácla se opět xichtem na zem.
„Za…to…zaplatíš.“ Vydrkotala ze sebe, když se postavila za nohy a rukou si držela poškrábaný obličej.
„Máš málo chakry, dneska klon neovládne.“ Poznamenala Hija.
„Tos nevěděla už napoprvé??“ Podívala se Mikon zamračeně na Hiju. Niki zrušila klona a sedla si na zem.
„Ale co teď??“ Podívala se smutně na horu na oblohu.
„Přeměň se na Mikon a snaž se chovat jako ona.“ Řekla Hija.
„Tak to hodně štěstí. Zašklebila se Mikon a omdlela.
„Nic jiného mi asi nezbude.“ Zamyslela se blondýna, postavila se na nohy a složila ruce v pečeť. „Henge!“ Zaječela a po rozplynutí obláčku se na místě objevila dokonalé kopie Mikon.
Niki (Budu psát jí, pořád ovládá svoje tělo) opatrně přistoupila ke dveřím domu a zaťukala. Dřív než se jih stačila dotknout se rozrazili a srazili jí na zem. Zevnitř vykoukla nedočkavá Kibova hlava. Ten se rozhlídnul zprava do leva a poté nečekaně zabrouzdal pohledem na zem, kde se válela polámaná Niki. Podotýkám že on viděl Mikon. Kiba jí pomohl na nohy a začal čmuchat.
„Smrdíš jako Niki.“ Prohlásil se zaujetím. Niki se začal trochu potit a vyjeveně odpověděla.
„Henge nemění pach.“ Ani nevěděla jak jí to napadlo, ale prostě to z ní vypadlo. Kiba se zamyšleně podíval za sebe, ale nakonec jí dal za pravdu a dívka mohla vejít dovnitř. Párkrát už sice v sídle klanu Hyuuga byla, ale nikdy se tam moc nezdržela. Jednou jo, ale to jí bylo 8 a to už si moc nepamatovala. Kiba jí nechal u vchodu s tím že si zajde ještě do koupeny, ať jde do jídelny.
„Jídelna…jídelna. Jak mam sakra vědět, kde to je.“ Zašklebila se. „Mikon raď! Mikon??“
„Mikon je tuhá.“ Ozvala se Hija.
„Tos jí sakra musela tolik namlátit.“ Obořila se na ni dívka.
„Chtěla sem pomoc.“ Bránila se liška.
„Tak se ti to moc nepovedlo!“ Zařvala v duchu a vkročila do prvních dveří, které uviděla. Vlezla pravděpodobně do obývacího pokoje. Všude po stěnách byli obrázky členů klanu. Na jednom nalezla i Mikon. Uprostřed pokoje byl velký ručně vyřezávaný a pravděpodobně starožitný stůl. V rohu pokoje byl krb. Atmosféra tam na Niki působila, jako by se ocitla někde v minulosti. Musela ale uznat, že výzdoba byla pěkná.
„Mikon, co tady děláš?“ Ozval se za Niki mužský hlas. „Nemáš už být v jídelně??“
„A..ahoj Neji.“ Vykoktala Niki a pozdravila tak Mikoninýho strýčka. (Nevim v jakým přesně jsou příbuzenským stavu. Snad sem to trefil )
„Eh…no…chtěla sem si připomenout tu krásnou atmosféru, co doma panovala.“ Řekla Niki, ani nevěděla kde k tomu přišla. Neji se jen usmál a pokračoval v chůzi někam, bůh ví kam.
„Mikon, tak kde jsi??“ Ozvalo se odněkud, Niki očekávala že to bude asi jídelna, takže se vydala po hlase a měla pravdu. Dorazila do místnosti, ve které byl jen jeden dlouhej dřevěnej stůl. Hodně židlí a na zdech několik obrazů krajiny. Niki se posadila na jednu ze židlí a usmála se naproti sobě sedícího Kibu.
„Proč si nesedneš vedle mě?? Jako když si byla malá?“ Zeptal se udiveně.
„Sakra, já mam sedět tam?? KUA! Mikon vstávej!!“ Zamyslela se Niki a začala čumět do blba.
„Ta se jen tak neprobere, raděj mysli.“ Odbyla jí Hija.
„Eh, Niki blbla v nemocnici. Nevím kolik má ještě chakry.“ Začala Niki.
„Jak to sem patří??“ Podivil se Kiba.
„Nevím, jak dlouho mě ještě udrží a tak sem ti chtěla koukat co nejvíc do tváře….tati.“ Nelíbilo se jí řikat tati někomu jinému, ale bylo to pro Mikon. A taky se vůbec nepoznávala, byla najednou nějaká výmluvná. Kiba její slova ale přijal, zhluboka se na ní usmál. To už se ale objevila ve dveřích Hinata s nějakou mísou. Niki jen udiveně pozorovala jak jí na talíř hází dušenou brokolici.
„Dobrou chuť miláčku, tvoje oblíbené jídlo.“ Usmála se na ni Hinata, a následně začala nandávat Kibovi a sobě.
„Cože, to je tvoje oblíbený jídlo??“ Kulila Niki oči. „Takovej humus??“ Pomyslela si, nechutně na tu zelenou věc, páchnoucí jako něčí zvratky koukala. Hinata si všimla jejího úšklebku a udiveně se zeptala.
„Děje se něco??“ Niki se na ní opět usmála.
„Né nic, mami.“ Řekla a s velikou nechutí si hodila první kus té hnusné věci do pusy, ani jí nežvejkala, rovnou polykala. Po požití prvního sousta se musela bránit aby nehodila znechucený obličej a tak se jen kysele usmívala.