Minulost si nevybírá - 16. kapitola - Výlet do přírody

Maskovaný ninja stále ještě přemýšlel o nevyzpytatelnosti ženského myšlení, když ho srazil Zetsu. „Ty mi ani nevynadáš?“ podivil se kanibal.
„To bude tou mou dnešní zmateností, ty zelená příšero!“ Kakuzu se hned pustil do vysvětlování. „Včera na sebe Konan se Shenai štěkaly a dneska společně vaří. V tom aby se čert vyznal!“
„To je pouhý zdání. Naše modrovláska si drží odstup, ale stejně ji nepřestala nesnášet.“
„Jak to můžeš vědět?“
„Řeč těla.“ Zetsu se zatvářil tajemně. Kakuzu vyvalil oči. „Náhodou jsem šel kolem. Zrovna se ty dvě bavily o Itachim a šklebily se na sebe. Stačilo se jen zaposlouchat.“
„Vždycky jsem byl toho názoru, že jsi divnej, Zetsu,“ vzdychl maskovaný ninja a přerušil ten hovor, který stejně nikam nevedl.

Pein se opět prohrabával v nějakých lejstrech. Zaslechl šustění pláště a tiché kroky. „Příště klepej, Konan!“ houkl na ni, ani nevzhlédl.
Modrovláska došla až k němu a začala mu masírovat záda. „V kolik hodin čekáš zítra ty své informátory?“ zeptala se sladce.
„Krátce po poledni. Proč se ptáš?“
„No, jelikož je tu ona…“
Pein se rozesmál. „Žádný problém. Pošlu ji pryč, nic podezřelého se dít nebude.“
Jakmile Konan opustila jeho pracovnu, zavolal si Deidaru a Tobiho. „Máte zítra hlídku, že?“
„No… jo, Šéfe. Děje se něco?“
„Už jsem se rozhodl. Vezmete s sebou to děvče, dohlédnete na ni a vrátíte se večer. Může vám pomoci hledat stopy,“ ušklíbl se.
„Dobře. Pokud je to rozkaz, tak nevidím problém,“ pousmál se Deidara a Tobi horlivě přikyvoval.
Šéf ho chytil za límec a přitáhl si ho k sobě. „Jestli se během mise něco stane, ručíte za to hlavou, jasný?!“ Blonďák nervózně polkl a vydechl úlevou, když ho Vůdce pustil. „Ještě jedna věc mi vrtá hlavou. Má rodinu? Zdá se, že ji nikdo nepostrádá.“
„Víte, to bude těžký vysvětlování…“
„Nemám čas, Deidaro! Stručně!“ zahřměl Pein.
„V minulosti neúmyslně zabila a od tý doby jí otec zakázal stýkat se s lidmi. Když jsme ji našli, byla docela dost opilá, jinak byl ten dům prázdný. Spíš to vypadá, že se jí docela rádi zbavili, protože pro vesnici představovala hrozbu a my ji tyhle stavy pak naučili potlačovat.“
„To mi stačí! Můžete jít!“

Shenai se málem dala do zpěvu, když se dozvěděla, že se půjde na výlet. Upravovala si ve svém pokoji oblečení, aby vypadala alespoň trochu k světu. Nakonec vyšla ven ve slušivé blůzce a pohodlné středně dlouhé sukni. „Můžeme jít?“ zeptala se, celá natěšená na to dobrodružství.
Na ono místo šli pěšky, přes těžko přístupný terén. Zabralo jim to nějaký čas, ale to vůbec nevadilo. Bylo zajímavé pozorovat Shenai, jak se brodí bažinami a prolézá křovisky s úsměvem na rtech. Zatímco ona byla oblečena normálně, Tobi a Deidara měli na sobě černé Akatsuki pláště.

Dorazili na místo, ocitli se na prosluněném místečku v blízkosti řeky. „Teď jsme zhruba tři kilometry od sídla. Můžeme chvíli odpočívat, máme čas až do večera,“ vysvětloval blonďáček.
„A co vlastně hledáme?“
„Stopy. Zvířat nebo lidí, tohle je pro nás zatím neznámá oblast. Máme zjistit, jestli se kolem někdo nepotuluje.“
Ráda pomůžu.“ Usmála se a začala se rozhlížet.
Tobi prohledal pár křovisek a pak začal trénovat hod shurikenů. Deidara chodil po vodě a snažil se sledovat dno říčky. Strávili tak několik hodin. Shenai hledala na souši, blonďáček na hladině řeky a v jejím těsném okolí a maskovaný mužíček se občas někam podíval.
„Uf! Buď špatně vidím, nebo tu vážně nic není.“ Blonďatý ninja přejel rukou po čele, bylo mu horko.
„Tak já se taky mrknu!“ navrhla Shenai, zformovala chakru a Deidara s úžasem pozoroval, jak i ona chodí po vodě. „Kde ses to naučila?“ podivil se.
„Zeptej se Tobiho,“ odpověděla se smíchem. Ninja se zarazil, poškrabával se na hlavě a vydal se ho hledat. Hnědovláska polevila v soustředění a pleskla sebou do vody. Se smíchem vylezla z říčky, usadila se na břehu a začala pomocí chakry vytvářet vlnky.

Deidara se vracel z lesíku. Viděl, jak si dívka hraje s vodou, ale na té hře bylo cosi zlověstného. Skoro to vypadalo, jako když mladá žena tvoří vodní vír. „Shenai!“ zavolal na ni. „Vnímáš mě vůbec?“ Ohlédla se. Ten pohled už jednou viděl… v ten den, kdy zranila Uchihu. Couvl. Zvedla se a postavila se proti němu.
„Děje se něco, Deidaro-senpai?“ Zakuklenec k nim dobíhal.
„Zmiz odsud, Tobi! Tohle je vopravdu dost zlý!“ Vzal do ruky kunai, přidržel si ho před obličejem a uvažoval, co udělat. Bylo zřejmé, že Shenai má další ze svých záchvatů. Zrychleně dýchala, oči měla přivřené, jako kdyby přemáhala bolest. Teď pracovalo její podvědomí, nevěděla o sobě. Po tváři se jí mihl potměšilý úsměv. Začala formovat pečetě. Připravil se na útok a ještě se přitom snažil odehnat Tobiho.

Ve chvíli, kdy se chystala provést své jutsu, ji něco strhlo stranou. Uzounká vlákna ji přimáčkla ke stromu. Ninja držel jejich konce ve své dlani.
„Kde se tady bereš?“ vydechl Deidara překvapeně.
„Akce se nezdařila. Objevili nás,“ mávl Uchiha rukou. „Rozhodli jsme se to s Kisamem risknout a vzít to tudy. A zdá se, že to bylo správné rozhodnutí.“ Žralok už se mezitím také objevil.
„Co děláš? Koukej mě pustit!“ rozčilovala se Shenai.
„Tak to mě teda ani nenapadne!“ ušklíbl se Uchiha. „Nejdřív se uklidni.“
Ještě chvíli se vzpírala, pak zavřela oči a opět začala rozlišovat mezi představami a realitou. Viděla Itachiho, jak svírá v ruce tenká vlákna, zatímco ona se nemůže hnout. Poplašeně se rozhlédla.
„Zdá se, že už je v pořádku,“ ozval se Deidara.
„Musíme mít jistotu,“ zavrčel Uchiha. „Kisame, mohl bych tě poprosit?“ Vyměnili si se žralokem místo, černovlasý pak došel až k děvčeti a přidřepl si k němu.
„Něco se tu stalo? Tak odpovězte! Mám přece právo to vědět,“ dožadovala se Shenai odpovědi.
„Neměli bychom jí…“
„Ne! Řeknu to! Aspoň si uvědomí, jak obětavé má přátele!“ nesouhlasil Uchiha.
„No, tak o co tady jde?“
„Orochimaru uzamkl tvoje vzpomínky některou z pečetících technik. Když se snažíš namáhat hlavu, přestáváš se kontrolovat a jsi pro své okolí nebezpečná. Myslíš, že bych tě zadržel bez důvodu? Deidarovi šlo ještě před malou chvílí o krk!“
Hleděla do země, styděla se za sebe a poddala se svému zajetí.
„Hidan tráví spoustu času nad knihama, aby zjistil, jak tě těchhle stavů zbavit. Všichni tě chráníme a hlídáme tě. Sakra, dyť já tě mám rád!“
„A je to venku,“ uklouzlo Kisamemu.
Uchiha po něm střelil pohledem. „Tys to věděl?“
„Toho si přece nešlo nevšimnout, Itachi,“ zašklebil se žralok.
„Ale to je teďka vedlejší! Ty se teď hezky uklidníš a já řeknu Kisamemu, ať tě pustí, dobře?“ Přikývla.

„Kroky!“ upozornil ostatní Deidara a celá skupinka čekala, kdo se vynoří za ohybem řeky.
„Zatraceně! Ti slídilové nám byli v patách.“
Tří ninjové ze Skryté deštné k nim mezitím došli. „To je ale pěkné děvče! Co kdybyste nám ji vydali?“ navrhoval nejstarší z nich.
„Odprejskni! Tahle je naše!“ Uchiha ho sjel Sharinganem.
„Nejspíš to nepůjde po dobrém,“ zachechtal se druhý cizinec.
„Kisame! Nenech ji zasahovat do boje!“ Žralok kývl hlavou, že rozumí.
Deidara s Itachim se bránili útočníkům, Shenai to s hrůzou pozorovala. V hlavě se jí začaly přehrávat děsivé výjevy, vynořovaly se další vzpomínky. Muž s rybí kůží to pozoroval a pro jistotu sevřel vlákna pevněji. Kout nedotčené přírody se zaplnil krví a dívčím křikem. Ninjové z Akatsuki nakonec zvítězili. Itachi naznačil Kisamemu, že teď už může Shenai pustit. Stále sténala, a když se k ní vydal, zasyčela na něj. „Nepřibližuj se! Tys mi lhal! Jsi vrah, vy všichni jste zabijáci!“
„To je zvláštní! Dřív ti to ani trochu nevadilo!“ Oplatil jí ten nenávistný tón. „Předtím ti bylo jedno, že sdílíš osud se zločinci!“
Ostatní je rozpačitě pozorovali. Hnědovláska měla záda opřená o strom a plakala, v hlavě ještě větší zmatek.
Itachi se zklidnil a zvedl ji ze země. „Zapomeň na minulost. Nám je jedno, co se stane v budoucnu, žijeme přítomností. Zkus to taky,“ domlouval jí. „Navíc… lidi se mění. I ty ses strašně změnila.“
„Máš pravdu,“ špitla. „Tvá minulost je mi ukradená!“ Přitiskla se k němu.
„Měli bychom už jít. Brzy se setmí,“ připomněl jim Deidara.
„No, byl bych rád, kdybyste se o tomhle v sídle nezmiňovali,“ zamumlal Uchiha a mírně přitom zrudnul v obličeji.
„Ale co ty tajnosti, Itachi? Vsadím se, že ostatní už to dávno vědí.“
„Už je pozdě! Jdeme zpátky!“ Černovlasý zastrčil katanu do pouzdra a vykročil vstříc zapadajícímu slunci.