Minulost si nevybírá - 17. kapitola - Tajemství Orochimarova jutsu

Hidan vztekle skřípal zuby. Prohledal už tolik knih a nikde ani stopa. Jak je to možné? Copak neexistuje způsob, jak té holce ulevit od trápení?
„Zase vyrážíš ven?“ zeptal se bělovlasého žralok.
„Začínám si myslet, že je to zbytečný. Prohledal jsem asi pět knihoven v nejbližším okolí, ale nikde jsem nenašel ani zmínku o něčem, co by mohlo řešit náš problém,“ vzdychl. „Paměťová jutsu jsou zatím ve fázi výzkumu.“
Kisame se zachmuřil a na čele se mu udělaly vrásky. Podle toho na něm mohl každý poznat, že usilovně přemýšlí. „Hele, teď mě napadlo… vlastně nic.“ Žralok zavrtěl hlavou a dál o něčem uvažoval.
Hidan bouchnul pěstí do stolu. „Ksakru! Proč nám museli odpravit Sasoriho? Na tohle byl přece expert.“
„Nevíš, jestli po sobě nenechal nějaké záznamy?“ Kisame zachytil stopu.
„A víš, že mě ani nenapadlo prohledat mu pokoj? Vždyť já jsem úplně zapomněl na to, že Orochimaru býval jeho parťák!“ Uklidnil se a zamyslel. „Jenže co Shenai? Mám jí z tý ložnice vyhnat?“
„Myslím, že by stačilo prostě počkat, až nebude uvnitř,“ uchechtl se žralok.

Shenai stála v kuchyni a pohrávala si s vařečkou. Naučila se poznávat jednotlivé členy Akatsuki podle jejich kroků. Kakuzu hrozně dupal, Tobiho boty nezaměnitelně klapaly, Zetsu se pokaždé o něco zadrhl svým úponky a jeho kroky byly trhavé. Ihned poznala, že se za ní objevil. „Kakuzu ti nechal na stole zeleninový salát a řekl, že tě mám nakrmit.“
„Zetsu se ošíval. „Tohle snad ještě zvládnu sám.“
„Shenai na něho spiklenecky mrkla. „Pokud se ti do toho nechce, sním ho za tebe, ty náš kanibale.“
„Budu ti moc vděčný,“ pousmál se zelený ninja.

Deidara se prohraboval v jednom ze šuplíků v obývacím pokoji. Shenai si ho všimla a začala se hihňat.
„Co je?“ Nechápal ten smích.
„Máš na kalhotech díru.“ Pořád ještě dusila smích.
„Kde?“
„Na za…“
„Né! Shenai, to slovo se neříká!“ ozval se mužíček v oranžové masce.
„Máš pravdu, Tobi. Jsem zkažená, zlobivá holka,“ uchechtla se a obrátila se k blonďatému ninjovi. „Máš tu díru na místě, kam si nevidíš.“
„Už mi to došlo. Jenže co teď s tím?“ zrozpačitěl Deidara.
„Povím ti, co uděláme. Ty teď půjdeš do svého pokoje, svlíkneš kalhoty, doneseš mi je a já ti je zašiju.“
„To zní jako dobrej nápad.“
Teď už se smáli oba. Tobi se k nim vzápětí přidal, i když na něm bylo poznat, že nechápe, čemu se to vlastně směje.

Hidan si vyčíhal okamžik, kdy Shenai opustila ložnici a pustil se do pátrání. Nejdříve musel ze skříní a šuplíků vyházet spoustu nepotřebných krámů, než konečně objevil nějaké svitky, které naštěstí Sasori nestihl zapečetit. „Loutky, samý loutky… měl to fakt dobře vymyšlený,“ vzdychl bělovlasý a vzal do ruky další ruličku. „Co je tohle? Technika kontroly mysli?“ Začetl se do obsahu svitku.

Shenai a Itachi se schovali na terase. Ležela mu na klíně a vychutnávala si západ slunce. Neměl v plánu jí ho ukazovat a byl trochu zaskočen tím, že už se začíná stmívat.
„Pořád mi není jasné, jak jsem se mohla zakoukat do takovýho protivy, jako jsi ty.“
„Popravdě, ani já to nechápu. Jsi drzá a prostořeká a taky hrozně upovídaná. Tyhle holky nejsou můj typ.“
Malinko se zavrtěla a přivřela oči. „Tak to bys mě měl přestat hladit a hledat jinde,“ ušklíbla se.
„Ještě tu s tebou chvíli zůstanu,“ prohlásil. Opřela se o něj pohodlněji. O chvíli později si všiml, že usnula. Zasmál se tomu. Nejspíš se přes den moc namáhala.

Hidan třeštil oči na Sasoriho poznámky. Měl pocit, že bude potřebovat, aby ho někdo polil studenou vodou. „To není možný!“ Zalapal po dechu a pak vyhrkl: „Tak to teda máme fakt problém!“

Deidara, Zetsu a Kisame se tiše pochechtávali, když Itachi prošel kolem nich se Shenai v náručí.
„Přiznej se. Co jste vyváděli?“ vyzvídal blonďáček.
„Vůbec nic. Usnula, je vyčerpaná. Odnesu ji do ložnice a přijdu za vámi.“ Přede dveřmi do Sasoriho pokoje spatřil zamračeného Hidana. „Je to vážný. Musím s váma všema mluvit, nejlíp ihned.“
„Šéf už šel spát, pracovna je teď volná,“ vzpomněl si Uchiha.
„Dobře. Sejdeme se tam.“

Ninjové neměli z chování bělovlasého zrovna dobrý pocit. Byl s nimi i Tobi.
„Deidaro, zeptám se tě na jednu věc,“ začal Hidan. „Říkal jsi, že Sasori měl ve Skryté písečné špeha. Vzpomeneš si na jméno?“
„Počkej, bude to asi chvíli trvat… Yuura,“ prohlásil blonďatý ninja vítězoslavně.
„Byl to služebník, kterého si náš drahý Sasori podmanil pomocí techniky kontroly mysli.“ Rozložil před nimi svitek a vše jim ukázal. „Pokud člověk, který na oběť sešle jutsu, ho opět neodvolá, může časem dojít k poškození mozku. Jenže… jestliže zasažený příliš namáhá hlavu a podaří se mu prolomit tohle paměťové jutsu, bude mít trvale poškozenou chakru.“
„Ne! Myslíš to vážně?“ zděsil se Kisame.
„Smrtelně. Tak se koukněte sami.“
„Bohužel nemůžeme počítat s tím, že Orochimaru tu techniku dobrovolně zruší. Takže se musíme rozhodnout a to velice pečlivě. Buď necháme Shenai dál vzpomínat a nenávratně jí to poškodí oběh chakry, nebo…“
„Nebo ji přesvědčíme, že minulost je za ní, vylepšíme její techniky a přijmeme ji do Akatsuki,“ ozval se Itachi.
„Taky jsem už o tom uvažoval, jenže i tohle má háček. Zetsu, řekni, na co jsi přišel!“ Hidan se obrátil na ninju v zeleném brnění.
„Od té doby, co jsem musel Shenai léčit, jsem se lecčemus přiučil. Nedávno jsem ji prohlédl, když spala a zjistil, že každé jtusu, které udělá, i sebemenší použití chakry, ji ničí zevnitř. Jestli v tom bude pokračovat, mohla by i umřít.“
„Vlastně do toho nemáme co mluvit. Rozhodnutí je na Itachim.“
Ninjové si mezi sebou začali šeptat, cítil na sobě jejich pohledy, zavřel oči a svěsil hlavu.
„Ale jak mohl Orochimaru získat tyhle informace?“ ozval se Deidara.
„Buď mu to Sasori ukázal, nebo se mu jeho bývalý partner hrabal ve věcech, co my víme? Každopádně toho využil a my jsme teď v koncích.“
Zavládlo ticho, které přerušil až Uchihův hlas. „Dejte mi pár dní na rozmyšlenou. Musím… zvážit všechny možnosti.“