Anděl - 3. kapitola - Mlha přede mnou i za mnou

Hidan otvíral dveře od sídla co možná nejopatrněji. Bylo už něco málo po půlnoci. Plížil se chodbou jako duch a doufal, že trefí do těch správných dveří. Vzal za kliku, ohmatal postel, ke které měl nejblíže a s uspokojením konstatoval, že je to ta jeho. Které jiné lůžko v sídle je pokryté hřeby? Jedině Hidanova fakírská postel.

Ráno se všichni Akatsuki sešli u snídaně. Bělovlasý ninja neměl tušení, že se mu včera ostatní smáli, až jim z očí tekly slzy. Tentokrát zapomněl na své zásady a nerozčiloval Konan. Hleděl si talíře plného jídla, dokonce ani jednou nemlaskl. Byl nesvůj, protože všichni na něj… tak divně zírali. A kdyby se pořádně rozhlédl, zjistil by, že v místnosti nesedí Tobi.
Ještě chvíli předstíral naprosto klidného, vyrovnaného jedince, než se konečně dopálil. „Sakra! To na mě musíte takhle divně čumět? Co jsem proved?“ nechápal.
„Kolik jsi jich včera sbalil?“ ozvala se modrovláska a zbylí ninjové se jako na povel rozchechtali.
Sasori ho pokradmu pozoroval a snažil se předstírat, že tu vůbec není. Pein s nimi tentokrát nesnídal a zasvěcení věděli, že se stará o to, aby Tobi nepokazil všechnu srandu.
Deidara se zvedl a začal sklízet ze stolu. Musel skrýt obličej za hromadou talířů, aby si ostatní nevšimli, že se šklebí. Zetsu se zvedl s připomínkou, že takové šaškárny se nezúčastní a odešel.

Hidan se musel znovu přeptat Konan, co vlastně chtěla vědět, a pak promýšlel odpověď. Chování jeho druhů bylo nanejvýš podivné.
„Tak tři,“ prohlásil nakonec.
„Najednou nebo zvlášť?“ zajímal se Kakuzu.
„No to víš… takový pěkný krasavice…“ Hidan si podepřel rukama hlavu.
„Snažíš se mlžit, vidím to!“ zajásal Itachi.
Nesmrtelný se na něj ošklivě podíval. Zatraceně! Ten jeho Sharingan je fakticky nebezpečná věc. Hned na mně poznal, že kecám, Posteskl si.
„Fajn… odhalili jste mě… včera jsem neměl štěstí, stačí?“
„A cos teda dělal?“ Kisame v sobě dusil smích.
„Flákal jsem se a s děvčaty prohodil pár slov, když už to chceš vědět.“
Uchiha se tvářil pyšně, zase se mu podařilo ostatní překvapit.
„A kvůli tomu takový tajnosti? To ste se přece mohli zeptat rovnou!“
„Spíš jsme naštvaný, žes neřek, že se chystáš jít ven,“ ozval se Deidara.
„Určitě by se našli tací, co by šli taky,“ dodal Itachi.
„Nabízel jsem to Sasorimu. Předpokládám, že to on mě prásknul.“
„Domysleli jsme si většinu… ještě nejsme tak blbý!“ nechal se slyšet Uchiha.
„Ale pak došlo k překvapivému odhalení,“ zakřenil se Deidara.
„Deidaro, já tě varuju…!“ Loutkář výhružně zvedl ruku. „Řeknu mu to sám, jasný?“
„To jsem fakt zvědav, co se tu semlelo,“ zachechtal se Hidan. „No tak se pochlub.“ Poplácal loutkáře po rameni.
Sasori nasadil kyselý výraz. „Tobi… moc… mluvil.“
„Prásknul na něj, jak to bylo v tom „tmavým koutě“,“ upřesnil Deidara.
Bělovlasý se rozesmál. „Si to moc bereš. Dyť tě akorát málem zná…“
„To by ani nebylo možný. Vzhledem k tomu, že jsem… však vy víte.“
„A to se nemůžeš předělat zas na normálního chlapa?“ vyptával se nesmrtelný ninja.
„Počkám si, až zas zapojíš mozek, Hidane. Ne… teď už se to vrátit zpátky nedá.“
„Tak už ho nechte. Vidíte, že o tom nerad mluví,“ zastal se loutkáře žralok.
„Jsem chtěl říct, že těmahle věcma se nerad chlubím a že se vám taky může stát, že už s váma příště nikam nejdu.“
„To by byla škoda,“ prohlásil Hidan.

Konan potkala Hidana na chodbě. Z jídelny odešla už před nějakou dobou. Hleděla na něj malinko vyčítavě.
„Copak je to za výraz? Občas mám prostě i jiný choutky.“ Zašklebil se na ni. Pak ji sjel pohledem mlsné šelmy a uchechtl se. „Ale… co bys o tom mohla vědět, když věčně držíš celibát?“
Modrovláska zrudla zlostí. Ruka jí zabloudila k břichu. „Když si to myslíš…,“ řekla a propalovala ho pohledem. Celibát… kdyby to bylo tak, jak říkáš, nebyla bych teď těhotná a neměla takovéhle problémy. Nic nevíš, ani jeden z vás… on vám brzy zmrzne ten úsměv na rtech. Spustila ruku podél těla a otočila se k bělovlasému. „Hlavně, že sis užil,“ opáčila chladně a nechala ho stát na chodbě.