Děti Suny - 2. kapitola - Poznávání

Yashamaru nesl novorozence do světnice, kterou obýval. Ještě stále mu nebylo lehko u srdce. Zachoval se jako zbabělec, když sestře neřekl o rozhodnutí, které učinil její manžel. Podíval se na chlapečka ve svém náručí, brečel, jako to dělá každé miminko. Nemůže ho mít rád, když kvůli němu zemřela Karura.
Postaral se o něj, navlékl do čistého oblečení a uložil do kolébky. Měl by se podívat, kde jsou ostatní děti, protože ten malý bude teď určitě tvrdě spát.

„Strýčku Yashamaru!“ Hnědovlasý klučina přibíhal k zamyšlenému mladíkovi.
„Kankurou! Copak jsme dnes dělali, ty naše princátko?“ Pokusil se usmát.
„Hrál jsem si se sestřičkou. Ale teď ji nemůžu nikde najít.“
„Půjdeme ji tedy hledat spolu, ano?“

Yashamaru si nakonec musel vyžádat od vůdce Skryté písečné vesnice klíč, aby mohl vejít k Temari do pokoje. Děvčátko špulilo pusinku, sedělo na zemi a trucovalo.
„Kde je maminka?“ To byla její první otázka.
„Ehm… ona… odešla tam, kam odcházejí Shinobiové. Udělala to, aby zachránila vašeho malého bratříčka,“ zajíkl se.
„A už se nevrátí?“
„Ne, už nikdy. Ale zůstane tady.“ Ukázal prstem na místo, kde se nachází lidské srdce. Obě děti posmutněly. „Ale…“ Yashamaru se pokoušel usmívat. „…někoho bych vám dvěma chtěl ukázat,“ mrkl na ně. Rozběhly se za ním, dovedl je až k dřevěné kolébce, vystlané jemnou látkou. Zvedl děťátko a položil si ho na klin. „Váš malý bratříček… Gaara.“
Děti přiskočily blíž, rázně, ale jemně, odtáhnul od miminka jejich zvědavé ruce. „Opatrně, ať mu neublížíte.“
„Bráška…,“ zašeptal Kankurou a naklonil se blíž.

Miminko mělo úplně rudé vlásky, ale bylo zdravé, a to je hlavní. Děti z něj byly u vytržení, nejvíce tříletá Temari, ale pozadu nezůstával ani její o rok mladší bratr. Jsou všichni tak malí, tolik nevinní, a už musí projít takovou ztrátou.

O několik hodin později seděl Yashamaru na židli, popíjel čaj a přemýšlel. O světě, o budoucnosti… o sobě. Znovu viděl před očima Karurin vyčítavý pohled. Její děti… žádné se jí nepodobá, jaká ironie. Kankurou je celý po otci, Temari zdědila jen otcovy obličejové rysy. A ten malý… ještě se nedá určit, komu to děcko bude podobné.
Zahleděl se na své ruce, unavené a upracované. Tolik se podobal sestře, i když měl vlasy tmavší než ona, stejně si je lidé občas pletli. Považovali ho za dívku, nebránil se tomu, spíše ho to vždy pobavilo. Pro sestru by udělal cokoli, ale když se dnes měl vzepřít… nemohl, nedokázal to. Zklamal ji, zklamal sebe a výčitky svědomí ho budou trápit do konce života.

Kazekage se zavřel do pracovny s paní Chiyo, moudrou lékařskou kunoichi. „Věřím, že vesnice teď bude dobře chráněna. Nemůžeme si už dovolit další ztráty.“ Stařenka doufala, že svým činem přispěla k tomu, aby Suna odolala nepřátelům.
„Řekla jsme mi vše, co jsem potřeboval, jsem vám vděčný.“
Chiyo se měla k odchodu. „Mějte se na pozoru! Hrál jste si na boha, a to může mít ošklivé následky. A kromě toho… všichni víme, co dokáže Shukaku.“