Chránit 16

Část patnáctá - Tady

Část šestnáctá - Hostem z donucení

Chytí ho? Je to souzeno? Ale proč?
„Nesmí, ale chytí,“ pokračoval klidně Aikoku.
„A proč to říkáte tak lhostejně? Vždyť vám na tom taky záleží, ne?“ přidala se Sueko s otráveným výrazem.
Kushina naštvaně založila ruce. Právě si něco slíbili, předsevzali a už to bylo ztraceno? Tohle nebylo fér!
„Jó, proč?“
Aikoku jenom zavrtěl hlavou.
„Jak jsem říkal, je to souzeno, že bude chycen. A když je to souzeno, nedá se to vyvrátit. Kdybychom ho schovali, oni by ho stejně našli. Musí chytit chlapce z proroctví.“
„A … A kdy to bude?“ zeptal se nešťastně Minato a zabodl svůj pohled do země.
„Neboj, hned ne.“
„Alespoň že tak …“
Tohle je vážně výborný. Já … Konečně se chci do něčeho s plnou vervou pustit, překonal jsem sám sebe a hned o minutu později zjistím, že je to všechno zbytečný? přemýšlel chlapec zklamaně. Ale … Řekl jenom, že mě chytí. Neřekl, že všechno dopadne špatně … Možná, že …
Kushina přerušila Minatovy myšlenky. Odkašlala si a sjela pohledem muže před nimi od shora až dolů.
„A odkud to všechno víte?“
„Vím spoustu věcí.“
„To jste dobrej …“ přikývla Kushina zamyšleně. A najednou vzhlédla a zazářily jí oči. Nejspíš dostala nějaký z jejích ‚nápadů‘.
„Koho si vezmu?“ zeptala se nadšeně.
„Nějakýho šíleně trpělivýho blbce,“ zasmál se Minato a dal si ruce za hlavu. Kdo jiný by s ní vydržel?
Aikoku se po ní podíval s kamenným obličejem.
„Když jsem řekl, že vím spoustu věcí, nemyslel jsem tím, že vím všechno.“
„No jo, no jo … Jasně, promiňte. A ty Minato,“ střelila po něm naštvaný pohled, „ty seš vážně …“
Dlouho se k tomu slovu nevrátila …
„… blbeček!“
Sueko všechno jenom mrzutě pozorovala. V duchu kritizovala, ale nechtělo se jí to říkat nahlas … Třeba to, že když on jí řekl, že si Kushina vezme ‚blbce‘ a ona mu začala nadávat do ‚blbečků‘ … No, stejně nemá cenu nad tím přemýšlet. Nezaujatě poslouchala, jak Minato zavrčel a začal dívce říkat něco o jejích ‚nadávkách‘ a že si prý vymyslí ‚svoje‘. No jo, ještě neví jaké, ale prý to bude něco, co se jí líbit nebude …
Kunoichi však najednou ucítila, jak ji na ruce něco zalechtalo.
„Sakra,“ vyděsila se a rukou začala rychle mávat. „Zase nějakej výtvor přírody … Já už nechci!“
Naléhavě a s protáhlým obličejem si stěžovala a pořád otírala ruku, a když se otočila zpátky, zjistila, že upoutala pozornost všech jejích společníků.
„Eh,“ začervenala se. „Já … Víte co? Já vám povím vtip.“
„Vtip?“ vyvalila oči Kushina. Ona umí říkat nějaký … vtipy?
„A bude to mít pointu?“ zvedl Minato obočí.
Sueko do dlaní šlehlo pár stébel trávy, která se tu zdála nekonečná, a uraženě se zašklebila.
„To teda bude mít.“
A ticho. Žena se rozhlédla kolem sebe. Kromě dvou netrpělivých tváří a jedné bez výrazu, viděla, že už by za chvíli měli vejít do dalšího lesa. A v lese není tak vysoká tráva … Hned ji to potěšilo. Teď tady ale byla říčka a malý, dřevěný most.
„Tak jakou?“ zakývala Kushina prudce hlavou a vzápětí uslyšeli dunivé kroky po dřevě.
„Přemýšlím …“
Sueko si ale na žádný vtip nevzpomínala. No jistě, když nějaký potřebujete …
Ale najednou …
Mám to!
„Šel medvěd po poušti a potkal veverku.“
Minato i Kushina se dívali stále stejně. Trochu vykulené oči a jinak … Žádný náznak pochopení.
Vždyť v poušti žádní medvědi ani veverky nejsou! No nic … Zkusím to dál.
„Ehm … Šel medvěd po poušti a potkal veverku. A odskákal s ní! Hahaha,“ zasmála se srdečně, až jí vyteklo pár slziček. Otřela si je, ale když se podívala na ty dva, jejich výraz byl pořád stejný.
Vždyť … Nepochopili, že medvědi ne- … No, to je jedno … Mě to třeba příjde vtipný!
„Co je?“ zašklebila se mrzutě.
Ani jeden se nepohnul.
„To už nepokračuje!“
Kushina zamrkala.
„Aha,“ pípla a otočila se dopředu, stejně jako Minato. Oba dva dělali, že tu nejsou.
I Aikoku?
Ten se sice díval do předu častěji než k nim, ale stejně … Že by od něho vycházelo něco jako smích … Popravdě si to neuměla představit …
„Sakra!“ zvedla nos uraženě. A to si myslela, že nějaký smysl pro vtip má … A tohle stejně nebylo tak hrozné! Ona se tady snaží zlepšit náladu a … „Tak se rozveselujte sami, parchanti nevděčný!“
Zrychlila krok, předešla dokonce i Aikoka a směřovala dál a dál, až se ztratila v lese, do kterého se z louky šlo.
Nastalo ticho. Kushina šla s mírně sklopenou hlavou a chlapec vedle ní se díval stále před sebe. Jako kdyby zahlédl světlou barvu Suečina kimona, jak se mihlo u prvních kmenů. A … Zastavilo se?
Po Minatově levé straně se začalo něco ozývat.
„He he,“ uchechtávala se Kushina.
„Už to chápu … Skákající medvěd … Ono to je vážně dobrý!“ rozesmála se na plné kolo, až donutila dokonce i samuraje, aby se po ní otočil.
Ale na divení se jí nebyl čas. Z lesa se totiž ozvaly tlumené nadávky a když do něho vstoupili, Sueko tam stála se založenýma rukama.
„Kde jste?“
Nejspíš nevěděla, kam má jít dál. Ale i tenhle les byl stejně krásný, jako ten předešlý. Bylo tu mírné šero, které narušovaly paprsky procházející větvemi zelenavých, vysokých jehličnanů. A na zemi bylo spousty mechu. Když našlapovali, opatrně, aby tu krásu neporušili, cítili, jako kdyby šli po nějakém koberci … A nad tím zeleným mechem se vznášela troška bílé mlhy. Sem tam z ní rostl kámen a někdy viděli nějakou houbu, která ale zřejmě nebyla jedlá, konec byl však v nedohlednu.
Proč v lese nikdy není vidět, kdy skončí? pomyslel si Minato. Bylo to vážně znepokojivé.
Znovu se nadechl.
„A jak se náhrdelník používá?“ Tahle otázka mu hlodala v hlavě a, i když věděl, že se od samuraje nic moc nedozví, alespoň se pokusil.
„Na to přijdeš sám, v pravou dobu. Ale nemůžu ti to vyzradit, protože je to nebezpečné,“ odpověděl tajemně samuraj.
„Nebezpečné?“ pozvedla obočí Kushina.
„Ano. Když ho totiž použil První císař, zemřel u toho.“
„Zem-zemřel?“ zamrkal chlapec.
„Ale nikdo o tom neví. Jenom já.“
„Takže … Já mám taky zemřít?“
Aikoku byl chvíli zticha.
„Nevím,“ odpověděl nakonec. Tohle bylo poprvé, kdy něco nevěděl. Tedy, kromě Kushininy otázky, která byla stejně mimo téma. Buď odpovídal ‚tohle ti není souzeno vědět‘, nebo řekl to, co ví … Nebo říkal ‚nesmíš‘, ale to neřekl. A právě proto, tahle odpověď Minata znepokojila ještě víc.
„Aha,“ zamumlal a mírně zrychlil. Vyrovnal svůj krok s Aikokem a dokonce ho i trochu předehnal. Rozhodl se, jít ve předu. Stále rovně, a kdyby šel špatně, přece by ho snad zastavili. Ale teď, potřeboval jenom jedno … Být alespoň trochu sám. Věděl, že tady to nepůjde, věděl, že kdyby šel jako poslední, byl by tu větší risk, že ho někdo ze zadu chytne a- … No, radši nic. Tak si to vynahradil tím, že vedl. Nechtěl aby mu bylo vidět do tváře. Měl strach, ano, byl to člověk, tak přece může mít strach … A nechtěl, aby se mu ten strach zračil v obličeji. Teď, poprvé si to přiznal – ačkoli mu bylo teprve třináct, už na něm ležela větší tíha, než na kterémkoli z jeho vrstevníků. Nevěděl, jestli má být rád, nebo má být smutný … Jeho pocity byly smíchány dohromady. Byla tu jednak obava, že zemře. Zemře, i když zažil tak málo … Nechtěl umřít! Bál se toho … Bál se smrti. Někdo by mohl říct, že byl zbabělý, kdo by ale skočil sám od sebe do cesty zkáze? Hrdina snad? On se za hrdinu nepovažoval … Možná, někdy. Někdy, když se potřeboval vytahovat před jedenáctiletými rudovláskami, ale jinak … Vážně mu chybělo to srdce ninji? Nebo se ho jenom bál ukázat?
Tím dalším pocitem ale bylo něco dočista jiného. Oním hrdinou by se teď mohl stát. Ačkoli by to bylo těžké … Ukázal by sobě i ostatním, že za něco stojí. Hlavně svému otci … Na tom mu záleželo nejvíc. Někdy mu přišlo, že se na něho od smrti matky dívá s výčitkou v očích … Jako kdyby chtěl říct ‚Byls tam, proč jsi ji nezachránil?‘ Ale … On nemohl. Byly mu přece jenom tři roky …
Promiň, tati …
A, kdyby se mu všechno podařilo … Zachránil by svoji zemi, přátele. Zachránil by Kushinin domov od nájezdu jednoho otravného feudála! Uvědomil si, že to moc chce. Asi … Asi ho ta holka ovlivnila. Nebo … Ne, sám nevěděl. Ale byl tu jeden jasný úkol. Rozhodnout se.
Mám do toho jít, nebo ne?
I když slíbil, že půjde, dá se to přece změnit! Ale … Chce to?
Půjdu do toho …
Trošku přikývl hlavou a usmál se. Pořád se díval do země, nepřítomně a šel dál, dál. A když uvědomil svoje rozhodnutí … Zvedl svůj zrak a chtěl se na všechny usmát, ukázat jim, že on to dokáže! Ale …
Kde jsou? zděsil se. Vážně. Když se za sebe otočil, nebyl tam nikdo. Jenom prázdný les, spousta kmenů, opodál sedělo pár černých ptáků, ale jinak … Nebyli tu!
„Že bych nějak … Blbě odbočil, když jsem šel vepředu?“ zašeptal sám pro sebe, ale hned to vyvrátil. Snad viděli, kam jde a zavolali by na něj …
„A co když … Co když je někdo unesl?“ Proč by ale unášeli je a ne jeho, když jediný, koho potřebovali byl právě on! Že by ale Aikoku přece jenom nějak zradil? Ne, tomu se mu nechtělo věřit.
Zkusil zakřičet, třeba se ozvou.
„Kushino! Sueko-san,“ zavolal, ale dřív, než stihl zakřičet jméno samuraje, někdo ho přerušil. Přímo za ním, ve směru, kam měl namířeno, se ozvalo pár kroků a Minato se rychle otočil.
Uviděl pět mužů oblečených do samurajského brnění a jednoho v prostém kimonu, který stál před nimi. Byl to …
„Zase se setkáváme,“ řekl úlisně muž a bylo vidět, jak je potěšený. Usmíval se, svým zlomyslným úsměvem.
„Vy jste ten sluha! Sluha Hakariho,“ zděsil se Minato, když ale couvl pár kroků zpátky, muži vytáhli katany a on byl donucený se zastavit.
Poskok rozmrzele přikývl.
„Sluha … Možná, ale je to pro mě hanlivé označení. Jsem něco víc, vrchní sluha, vykonávám pánovy příkazy. Ty nejvyšší příkazy. Odkud vůbec znáš jeho jméno?“
Minato se zamyslel. Aikoku řekl, že o něm nikdo neví … Nikdo neví, že náhrdelník někdo stráží. A proto, mohl by být překvapením … Jestli se tedy ovšem někdy ukáže! Asi ho tu nechali napospas.
„Nechcete mi spíš říct to vaše, abych vám nemusel říkat sluho, sluho?“ pokusil se to zamluvit a jak si myslel, hrdost muže utrpěla ránu.
„Sakra! No dobře, jmenuju se Chiri*.“
„Rodiče vás asi měli hodně rádi,“ zamračil se Minato ironicky.
„To je jedno, ne?“ naštval se muž. „Půjdeš s náma! Můj pán to chce!“
„Hmm, to je super. Ale já ani ne!“
Minato se nehodlal dát znova tak snadno jako předtím. Tentokrát už nebude hloupý.
„Tvoje sestra zemře, když nepůjdeš,“ usmál se zlomyslně Chiri, chlapec se ale ušklíbl.
„Jestli zemře ona, zemřete i vy. Postarám se o to.“
Chirimu naběhly žíly na spáncích. Vzteky zčervenal. Tenhle úkol patrně musí splnit a nelíbí se mu náhlé ‚komplikace‘.
„Tak ho sakra chyťte!“ poručil vztekle pěti mužům okolo sebe a oni se rozešli ke své oběti. Minato zatím natáhl ruku a formoval v ní chakru.
Nedostanou mě! pomyslel si, když v tom náhle pocítil na hlavě tupou ránu. Ještě se stačil otočit a viděl že za ním stojí další samuraj, kterého předtím zřejmě tajili.
Chakra na jeho ruce pohasla a pohled se mu rozmazal.
„Tohle nebylo fér,“ zamumlal ještě a jeho sluch zaznamenal Chiriho otravný smích. Potom ho obklopila tma a zřítil se k zemi.

„Chytili jste ho?“ zazněl hluboký hlas. Klidný, ale zároveň rozrušený … Na něco čekal.
„Ano, pane,“ nesla se místností odpověď. Tmavou místností, ale tentokrát měla ve stropě pár otvorů, kterými sem pronikalo slunce. Jako velká okna, pokrytá něčím, co připomínalo papír, beze skel. Bylo tu šero, ale za to tu už nemusely svítit pochodně. Po stěně se plazil břečťan … Po té, kdy byla bývalá Uvítací síň zničena, musela přijít její dočasná náhrada, do doby, než ji spraví. A to mělo nějakou dobu trvat. Tahle síň sice nebyla tak honosná, za to ale dobře sloužila svým účelům.
Tři muži v samurajském brnění najednou na zem položili, nebo dá se říct, jemně pohodili, tělo nějakého chlapce. Moc se s ním nepárali, bylo jim jedno, jestli mu tím ‚položením‘ nějak ublíží. Ale muž za závěsy, které byly umístěny na konci síně, si toho všiml.
„Opatrně s naším hostem! Nevíte, jak je pro nás důležitý, sakra?“
„Promiňte, pane,“ zazněly jejich hlasy hlubokým bezvýrazným tónem.
„Běžte!“ mezi závěsy se vynořila ruka a ukázala směrem k východu. Na jejím ukazováčku se skvěl mohutný zlatý prsten.
„Hai,“ přikývli sborově, všichni tři vycouvali pozpátku ven a zavřeli za sebou dveře.
Teď už tu nebyl skoro nikdo. Jenom sám pán a jeden muž, klanící se před jeho podestou.
„Vstaň, sluho,“ pokývnul a Chiri zvedl svou tvář.
„Ano, pane.“
„A rozdělej mi závěsy. Teď si něco musím ověřit sám.“
Chiri vyskočil a oddělal jednu polovinu těžkých, poloprůsvitných látek. A za nimi se odhalil obličej. Tvrdý obličej, neúprosný … Skrze který se táhla dlouhá jizva. Od čela až k pravé tváři.
Pán vstal a vyšel ven. V síni byly slyšet jeho pomalé, rázné kroky. Měl vypracovanou postavu, ne jako ostatní feudální pánové, tenhle nebyl zvyklý jenom jíst a spát … Měl za sebou tvrdý výcvik a ještě tvrdší život. A před sebou neúprosné cíle. Jeho pískové vlasy byly spoutané do ohonu a nebyly na nich vidět šediny, které zanechává čas.
Na tělo, které bezvládně leželo uprostřed místnosti, dopadl pohled světle hnědých, vodnatých očí.
„Takže, Minato, nemělo cenu utíkat,“ promluvil muž a sehnul se k zemi.
„Máš to, co jsem chtěl?“
Zašátral u chlapcova krku a nahmatal koženou šňůrku.
„Šikovný chlapec,“ usmál se Hakari zlomyslně a jedním trhnutím ji z krku Minata sňal. V rukou mu spočinuly tři visící zelené drahokamy.
„To je ten náhrdelník?“ opovážil se Chiri, ale pán jenom tiše přikývl, zatímco si ho důkladně prohlížel. Potom se zvedl a pár kroky se vrátil na své původní místo.
„A co s tím klukem?“ zeptal se sluha.
„Musíme zjistit, jak ho použít,“ díval se Hakari pořád na drahokamy, „a k tomu toho chlapce budeme potřebovat. Zavřete ho zatím do žaláře.“
„A potom?“
Pán se jenom ušklíbl a na jeho tvář dopadl zelený odraz světla drahokamu.
„Potom by jenom překážel …“

***
Tákže ... Co bych vám pověděla xD
Šel jeden medvěd po poušti a potkal veverku... A odskákal s ní.
Hmm ... Doufám, že to nikdo předtím nepoužil xD Ale je fakt, že když si potřebujete vzpomenout na nějakej vtip, žádnej nechodí ... nebo jenom ty, který jste říkali už milionkrát, tudíž je nemůžete použít... Ale teď mě napadá otázka - jak jste ho předtím mohli říkat, když jste si na něj třeba nemohli vzpomenout, aby platil ten zákon? Hmm ... radši už nic xD
Táák, už ho chytili a mají náhrdelník, super, co? xD
Pokračování: Pod zámkem
***
*Chiri = prach, smetí (dokonalý jméno xD)