Ninja z Listové - 23. kapitola - Příliš mnoho lidí v lese

AUTORSKÁ POZNÁMKA: děj - Naruto - díl - 74

Pospíchám zběsile vpřed. Les je tak velký a má spoustu zákoutí. Když si nedám pozor, ztratím se v něm. Slyším hlasy, přímo pode mnou, teď už se nemohu vyhnout těm, co tam spolu bojují. Jsou to snad oni? Rychle se zastavím a přitisknu ke kmeni. Je načase obhlédnout situaci. Shino a Kankurou, připravují se na boj!
„Máme tu společnost!“ zavolal kluk v bundě. „Tak ať ten souboj stojí za to!“ Kankurou se nejdřív zatvářil zmateně, ale pak proti němu vyslal svou loutku, kterou ovládal pouze jednou rukou. Zavětřil a volnou ruku natáhl do strany. Něco začalo obepínat můj pas. Ale ne! „Kai! No tak… Kai!“ Nemůžu se uvolnit, nedokážu udělat žádnou techniku. Prudké trhnutí a vyletěla jsem z úkrytu, přímo před pomalovaného ninju. Jeho volná ruka mě přidržuje těsně u jeho těla. Proč se ale nemůžu pohnout?
„Omlouvám se, nejspíš jsem tě prozradil, zcela neúmyslně, samozřejmě,“ ozval se Shino Aburame, pán hmyzu.
„Až to tu skončíš, s radostí ti dám pár facek!“ zasípala jsem.
Kankurou se tvářil vyjeveně, ale jeho ostražitost nepolevovala. „Takže ty jsi ta… slabá? Skutečně udivující. Až rozmáznu tohohle divnýho týpka, vezmu tě za Gaarou a pak to skončíme jednou provždy!“ Zmítala jsem sebou, ale jinak jsem nemohla dělat vůbec nic. Shino zachoval klid a začal bojovat s dřevěnou loutkou.
„Tváříš se ještě hůř než Temari.“
„A mně se hned zdálo, že je nějaká strhaná. O důvod víc, proč se tě zbavit.“
Mozek mi horečně pracoval. Shino musí nějak docílit toho, aby mne Kankurou pustil. Jinak to se mnou dopadne špatně. Ale nepřestávám se v ani tak zoufalé situaci pokoušet o ninjutsu. Nějak to musí jít!
„Nevrť sebou tolik! Na tohle potřebuju obě ruce.“ Zachytil loutku i druhou paží, ale jak se rozmáchl do strany, podařilo se mi vyklouznout, jenže jsem spadla na zem a pořádně si narazila záda. Zasténala jsem. Je to špatné. Mám ještě dost energie, ale chakra je už pryč, vyplýtvala jsem ji. Ti dva spolu bojují a náhle se objevil kouř, hnusný, zbarvený do fialova.
Shino oddechuje na jedné z větví. „Ještě že jsem se toho nadýchal málo. Ten kouř je otrávený!“ Zaslechla jsem už jen zbytek té věty. Z posledních zbytků sil jsem se rozběhla pryč, z dosahu toho kouře. Tam jsem padla vyčerpáním na zem.
Jak jen jsem mohla být tak hloupá a myslet si, že bych se vyrovnala těm dvěma? Jak pošetilé to ode mě bylo! Tohle je konec… zklamala jsem… všechny. Pak jsem padla do bezvědomí a zůstala bezvládně ležet na zemi.