Zpět domů 4. kap.

4. kapitola: Rozhodnutí

„Tsunade, dlužíte nám pár odpovědí!“ bez okolků do kanceláře vtrhli zaráz Shika a Manabu a za nimi cupitali ostatní.
„Ale, co tak brzo zpátky?“ podivila se a mile se usmála. Uvnitř však byla znepokojená...
„Sakra vy jste to věděla, že ano?! Víte, že je Suki živá a že tam byla i ona?!!!!“ Tsunade se zamračila.
„Potkali jsme ji...“ prohlásil klidně Kakashi a se vší vážností odložil svoji milovanou knížku.
„Ach tak...“ vzdychla Tsunade a zadívala se do prázdna.
„Je živá... věděla jste to, je to tak?“ ticho... „Tak je to tak?!“ Shika byl rozčílený.
„Ano...“ povzdechla. Všichni na ni vykulili oči. „Doufala jsem, že ji přivedeš zpátky...“
„CO?!! A to mi říkáte jen tak?! A jak jsem ji asi měl přivést, vždyť přede mnou utekla!!!“ Ještě nikdy nikdo neviděl věčně klidného a utahaného Shiku takhle rozčíleného.
„Vím, vím... měla jsem ti všechno říct rovnou, ale tušila jsem, jak bys na to reagoval a tak jsem doufala, že budeš mít příležitost si s ní promluvit a ... Hele, neřeš to, jo? Teď jestli chceš, můžeš jít a dovést ji domů... její mise skončila...“ rozohnila se.
„Jaká mise? Tsunade-sama co to má k čertu znamenat?!“ vyjekl Manabu. Tsunade si povzdechla. Tahle situace jí byla nanejvíš nepříjemná. Pozice ve které se ocitla... věděla, že si za to může sama, že její chování, bylo pitomé... ale stejně se jí nelíbilo jak na ni útočili.
„Fajn... vy se teď všichni posadíte, třeba i na zem. Já vám všechno povím, ale bez jakýchkoli komentářů... a nechci nic slyšet!“ rozkázala pevným hlasem a nikdo si netroufl jí odporovat. Posedali si a vyslechli si, co měla na srdci.
„Ale nedělejte z toho román, jinak usnu...“ protáhl se lenošně Naruto a za to, ho Sakura (opět) zmlátila.
„Tehdy...“ pověděla jim, jak si Suki před tou poslední misí zavolala...

...

„Ano?“ Suki si odhrnula její masku z obličeje a pohodlně se usadila naproti Tsunade.
„Dostaneš misi...“ pronesla Hokage váhající hlasem... jako by se to jí samotné nelíbilo.
„Ale, proč jsem tady jenom já, neměli by tady být i kluci?“
„Ne, tohle je mise jenom pro tebe... Bude to tajná mise a velice, velice nebezpečná. Vyžaduje tvoje absolutní odpojení od Konohy... bude to trvat... no... dlouho...“ Suki se nervózně zavrtěla... Proč je šéfka až tak neklidná...
„No tak, o co jde?“ popostrčila ji Suki.
„Chci, aby ses infiltrovala k Orochimarovi... věřím, že to dokážeš jen ty... Jsi nejlepší ANBU a velice schopný ninja. Bude to ale vyžadovat... tvoji smrt... pro místní musíš umřít a naprosto se odpoutat od všech závazků zde... Nebudeš mít žádnou rodinu, žádné přátelé... Souhlasíš s tím?“ Suki se na ni dívala a ani nemrkla.
„Budu si to muset rozmyslet...“ řekla po chvíli.
„Rozumím...“ Suki se zvedla k odchodu. „A nezapomeň... Jsi kunoichi, která má za úkol, stejně jako ostatní, chránit svoji vesnici...“

...

„Suki se vrátila dalšího dne... bylo na ní vidět, jak moc jí to bolí, ale souhlasila s tím... Pak jsem vás poslala na zfingovanou misi, kde Suki měla údajně přijít o život...
Nedívejte se tak na mě... není to poprvé, co nějaký ninja toto podstoupil... Stejně tak jsem to mohla chtít po někom z vás... A Suki měla na výběr, mohla se rozhodnout, jestli to příjme...“
Pak vyprávěla o tom, jak jí Suki postupně informovala o Orochimarových plánech, ale postupem času se k němu dostala tak blízko, že už se nemohla dál kontaktovat s vesnicí a úplně se odmlčela. Tsunade neměla jak jí vyřídit, že v tomto postavení už je k ničemu a její mise může skončit... až teď.
„Takže byste ji tam nechala klidně nadosmrti, kdyby se neobjevila?“ nechápal to Shika. Tsunade zakroutila hlavou.
„To rozhodně ne, ale prozatím nebylo jiné řešení než čekat...“ Dovyprávěla poslední detaily a odmlčela se. Nikdo nemluvil, místností se ozývalo pouze Narutovo chrápání, následované tvrdou pěstí od Sakury.
„No, teď, se celá vaše skupina vydá zpět... A nevracejte se, dokud nepřivedete Suki a Sasukeho zpět do vesnice.“ Při těchto slovech ožil i Naruto.
„Jdeme na to! Jdeme zachránit ty zoufalce!“ s běžným nadšením Naruto vypochodoval ze dveří a za ním, v různém rozpoložení, i ostatní...

Z ostatních dvou ANBU se nakonec vyklubali kluk jménem Daichi a holka Reina. Celkem příjemní lidi, ale trošku málomluvní. Ale Manabu Narutovi a spol prozradil, že normálně se tak nechovají, to jenom, že se dnes pohádali a tak byli takoví... zamyšlení... Prý spolu chodili, ale poslední dobou to nějak skřípe... (Manabu byl taky strašná drbna... )
Shikovi to někoho připomínalo... No, teda jeho a Suki... Tušil, že se to mezi Daichim a Reinou urovná. Ale jenom smutně přemýšlel, jestli se to kdy spraví mezi ním a Suki... Jak to bude dál...

„Hej, tak už zpomal...“ domlouvala Suki Sasukeovy.
„Už zase začínáš? Příště už se pro tebe nevrátím...“ varoval ji.
„Nikdo se tě taky neprosil!“ naštvala se na něj. Nafoukanec jeden...
„Hm, jak chceš...“ řekl a přidal na tempu. Suki cloumala zlost, ale uvědomovala si, že by se neměli rozdělovat.
„Jéé, no tak počkej! Hej! Slyšíš! Počkej říkám!!!“ Sasuke dělal, že neslyší, na tváři mu hrál potutelný úsměv.
Debile! Nadávala v duchu Suki, ale Sasuke zastavil. Ještě chvíli trvalo, než ho dohnala. Pak se zastavila a zkontrolovala svůj kotník. Momentálně měl rozměry fotbalového míče. Bylo čím dál horší na to šlapat a poslední dobou z toho Suki už vbíhaly slzy do očí.
Sasuke povýšeně sledoval, jak kotník znovu stahovala kusem látky.
„Auu...“ zakňučela Suki.
„Jsi neschopná...“ usoudil nakonec. Suki mu věnovala vraždící pohled. Sasuke se jen usmál... „Ukaž... tobě by to taky trvalo věčnost...“ sehnul se k ní a jemně uvázal hadru kolem její nohy. Suki ho šokovaně sledovala. Choval se nezvykle.
Sasuke vstal a podal Suki ruku, aby jí pomohl vstát. Suki to nechápala, ale ruku přijala.
„Hele, nevíš ty kam se poděl Sasuke? Já jen... jsi nějak milý a já jsi nemyslím, že Sasuke kterého znám, by byl takoví...“ prohodila Suki. Sasuke si vzpomněl na Naruta.
„Pche... Sasuke kterého znám... všichni říkáte to samý... A jakého Sasukeho vlastně znáš? Proč si myslíš, že mě znáš? Jsi jen malá holka...“ otočil se a odskákal o pár větví dál. Suki se urazila. Ale vydala se za ním a stálo ji hodně sil, aby při každém dopadu nevykřikla.
„Hele, nepovyšuj se, jo laskavě? Nejsem o moc mladší než ty! Srábku jeden...“ najednou už ho měla vážně dost. „Jsi divnej! Nechápu tě! Kdo vlastně jsi? Jednu chvíli jsi největší protiva na světě a pak...“ odmlčela se. „Nechápu tě, co jsi za člověka?“ Sasuke se na ni ani nepodíval.
„To tě nemusí zajímat... prostě teď splníme misi a vypadneme... Pak už se o mě nebudeš muset zajímat,“ objasnil jí, ať se stará o sebe. Suki se smutně podívala do země. Co to s ním je? Suki nedávala pozor na cestu a najednou... zakopla a už padala dolů... Mohl za to ten její kotník. V jiných případech, by lehce přistála na zemi, ale teď... padala... Letěla vzduchem a ochromoval ji strach... pak uviděla stín, nebo jen šmouhu a už byla na zemi, ale byla v pořádku.
„Pořád říkám, že seš nemehlo...“ Sasuke ji držel v náručí. Postavil ji na zem, ale Suki se neunesla a podlomila se jí kolena. Upadla. „Vstávej, nemůžeme tady promarnit mládí...“ řekl jí Sasuke.
„H-hai! A ... díky...“

Sasuke a Suki se zastavili na malé zelenavé mýtince za Konohou. Oba se zadívali na vesnici před sebou a hlavami se jim honily sentimentální vzpomínky. Když tu ještě žili.... bylo všechno jiné, lepší...
„Jdeme... musíme...“ první se probral Sasuke.
„Hai...“ řekla tichým hlasem Suki.
„Ještě ne...!“ ozvaly se tři hlasy zaráz. Suki i Sasuke ty hlasy okamžitě poznaly. Ztuhla jim krev v žilách a zatím co Suki se trhanými pohyby podívala ze sebe, Sasuke se prudce otočil.
„Co...“ Ani jeden nechápali. Před sebou viděli skupinku známých tváří a masek.
„Ještě se nikam nechystejte... máme s vámi pár nedořešených věcí...“ řekl Naruto. Sasukeho obličejem se mihl stín.
„Já o žádných nevím... všemu už odzvonilo...“ do široka otevřel oči a odhalil sharingan.
„To já ano...“ hlesl Shika. Suki se na něj vystrašeně podívala. Vlastně na něm pořád visela pohledem.
„Sh-Shiko...“
„Suki...“ promluvil Manabu.
„Bráško...“
„Cože?! Suki?!“ Suki si až teď uvědomila, že vedle ní stále stojí Sasuke.
„Ne...“ lekla se... To neměla říkat. Všechno zkazila... úplně všechno... Nejradši by se teď sesypala na zem a dala by volný průchod všem emocím... Ale to přece nemohla. Byla ninja a to nemohla. Jak se ale zachovat? Mise byla ztracená, tak ke komu se přidat? Kam jít?
Těkala pohledem mezi Sasukem a Shikou a Manabem. Kam? Kam?
„Suki...“ volal ji Shika. Ale neřekla si, že mise má přednost? Třeba se to podaří ještě napravit?! Třeba...
„Naruto!“ Suki se ohlédla za Sakuřiným výkřikem a viděla něco neuvěřitelného. Uzumaki Naruto byl zahalený do červené chakry a vypadal nějak jinak. Oči temnější, nehty delší, (ta má ale zrak, co?) a vzadu mu vlály tři ocasy.
Suki se lekla. O tom už přece slyšela! To musí být Jinchuuriki!
„No nic... já mizím...“ Sasuke už odcházel, když se ohlédl. „Suki, jdeš?“ zeptal se a jeho hlas zněl skoro... prosebně...
„Suki, to ne...“ prosil ji bolestně Manabu.
„Sem patříš, tady máš rodinu... Hokage říkala, že tvoje mise končí... už dost...“ Shika byl jiný, než jak si ho pamatovala. Byl tak zoufalý. Ten sebevědomí kluk, ten lenoch, ten ... hezkej a protivnej a přitom moc hodnej a... a teď jí lže do očí, jenom aby ji dostal zpátky. Tsunade? To pochybuju...
„Suki? No tak...“ Sasuke se na ni usmál. Usmál se!!! Suki by se už asi vážně zhroutila, kdyby se to nestalo. Naruto vyrazil nečekanou rychlostí a mířil si to k Sasukemu.
„Já tě dostanu zpět!“ vrčel, ale Sasuke se jen ušklíbl...
„Víš kde mě najít...“ foukl k Suki a zmizel... Byl pryč...
Až po chvíli k ní začaly doléhat hlasy volající různá jména. Suki! Sasuke! Naruto! Sakuro, stůj! Suki!
Otočila se a viděla jak k ní běží dvě postavy. Lidé, které měla nejradši na celém světě. Ale co měla dělat? Jen tak se vrátit? Už předtím nad tím uvažovala a možná by to bylo pěkné... říkávala si... Ale teď, si nebyla jistá... Jak ji přijmou? Jak bude žít? Vždyť zklamala! Její mise byla ztracená! Co má dělat? Tak častá otázka... už jí skoro ani nedávala smysl.
Suki se rozhodla. Otočila se na všechny ty osoby. Čas se zastavil a ona se zadívala do jeho temných očí. Byl to pouhý okamžik. Otočila se. Její tmavé vlnité vlasy za ní zavály a ve vzduchu se zablyštila slza. Jedna jediná slza. Taková malinká a přesto vyjadřovala tolik žalu. Tolik smutku z dalšího odloučení.
Rozeběhla se a než mohl kdokoli zareagovat, zmizela v temném lese. Zase za sebou slyšela ten výkřik. Její jméno se rozléhalo do všech koutů a ona utíkala a utíkala... zase.
Sbohem...

„Kampak se ženeš?“
„Áá!“ Suki se lekla, jak napálila do toho člověka, který se objevil před ní.
„Pozor, pozor...“ pousmál se. Suki si sušila slzy a zvedala se ze země.
„Sakra práce... a co třeba dávat pozor na cestu? Kruci...“ zanadávala si a podívala se, do koho to vlastně vrazila.
„Stále stejná, koukám...“ prohodil ten muž. Suki se lekla.
„Kabuto? Co tady ksakru děláš?!“ vypálila na něj.
„Coby? Jdu vás zkontrolovat... Tobě a Sasukemu v jednom týmu se nedá důvěřovat...“ povzdechl si.
„A-ale...“ Suki nevěděla co dělat. Má cenu v tom dál pokračovat? Musela se bleskově rozhodnout. Ale...
„Co to sakra mělo znamenat, ty jedna malá...!“ Suki se s leknutím pootočila a spatřila Sasukeho ruku jak jí míří na tvář. Uhodil ji, že to ani neustála a svalila se na zem.
„Sasuke, co to vyvádíš?! Přeskočilo ti?“ reagoval Kabuto.
„Do toho se nepleť!“ okřikl ho. Oči rozšířené vztekem a pot na čele. Byl jako smyslů zbavený, pouze se dožadoval svojí odpovědi. Vzal Suki za tričko pod krkem a přitáhl si ji k sobě. „Na čí straně vlastně jsi?“ podíval se jí do očí. Suki byla zoufalá. Co teď? Chtěla mu odpovědět, že na jejich, ale z jejích úst nic nevyšlo. Nedokázala mu znovu lhát, už toho bylo příliš.
„Sasuke, jak to myslíš...?“ Kabuto nechápal situaci.
„Tak odpověz! Ke komu patříš?“ Sasuke ho naprosto ignoroval. Ke komu patřím? Ke komu patřím?! Suki hlavou proletěl obrázek dvou známých postav. To je jasné... oni jsou jediní ke komu patřím! Oni jsou má rodina!!!
Suki měla hned jasno. Celou dobu hledala odpověď a teď už věděla... jediná otázka, ke komu patří... komu patří celé její srdce...
Suki se zamračila, její pohled ztvrdl. Chytla jeho ruku, která ji stále držela ve vzduchu, a vykroutila mu ji. Sasuke nestačil nic udělat, tato situace ho vyvedla z míry a Kabuta jakbysmet.
„Ke komu patřím? No k tobě rozhodně ne! Jediný kdo má moje srdce, je moje rodina! Moje láska! Už mě to nebaví! Taky si zasloužím vlastní život, mám právo být svobodná!!!“ Suki se rozzlobila, až ztratila kontrolu. Jediné co teď chtěla, bylo rozeběhnout se zpátky tím směrem a padnout jim do náruče a poprosit o odpuštění. Tak dlouho jí trvalo, než si uvědomila kudy vede její cesta! Chce domů! Chce...!
„Ty už nemáš právo na nic!“ Sasukeův temný mrazivý hlas jí projel celým tělem, až se jí zježili všechny vlasy. Naposledy pohlédla do jeho očí. Červených očí. To byl...
„Mangekyou sharingan!“ Suki se ponořila do jeho světa, aby zažila ty nejmučivější okamžiky... postupně ztratila vědomí a propadla se do nicoty...